Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2599/2022

28 Cdo 2599/2022-253

USNESENÍ

hlavního města Prahy

1) Z. M.

, narozenému XY, bytem v XY,

2) A. M.

, narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022, č. j. -226, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2021, č. j. -171, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. 270, jež je součástí pozemku parc. č. XY zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví číslo XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavního město Prahu, Katastrální pracoviště XY - dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 38.188,- Kč (výrok II.).

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. -226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 19.093,80,- Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsán žalobce, jenž nabytí vlastnického práva opírá o ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Mezi účastníky bylo sporné, zda došlo k naplnění předpokladu pro přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalobce spočívajícího v „hospodaření“ s pozemkem ke dni účinnosti uvedeného zákona (tj. ke dni 24. 5. 1991). Soudy nižších instancí shledaly, že předmětný pozemek fakticky užívali jak k datu 23. 11. 1990, tak i k datu 24. 5. 1991, žalovaní, respektive jejich právní předchůdci, kteří tak činili na základě práva stavby zřízeného podle zákona č. 86/1912 ř. z., o právu stavby (dále „zákon č. 86/1912 ř. z.“). Dovodily, že žalobce s předmětným pozemkem k rozhodnému datu fakticky nehospodařil, neboť právo stavby bylo ve prospěch žalovaných sjednáno jako právo věcné, a tudíž se nejedná o užívací právo odvozené od práva hospodaření s národním majetkem. Konstatovaly rovněž, že žalobce nepostupoval v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby ze dne 26. 5. 1922, jestliže nevybíral stavební činži ani nemodifikoval její výši, přičemž řádný hospodář by měl mít zájem na pobírání příjmu z majetku, který spravuje. Uzavřely proto, že žalobce se nestal vlastníkem předmětného pozemku na základě , a tedy ani na něm vybudované stavby po zániku práva stavby uplynutím sjednané doby. Dospěly též k závěru, že je namístě ve vztahu k předmětnému pozemku aplikovat ustanovení , jelikož právo stavby, jež svědčilo do svého zániku žalovaným, odpovídá svým účelem spočívajícím v uspokojování bytové potřeby právní úpravě práva osobního užívání pozemku. Nadto uvedly, že žalobce nenabyl vlastnické právo ani vydržením, neboť nebyl podán žádný důkaz o tom, že by si žalobce byl v roce 1991 alespoň vědom existence pozemku, který měl přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce, přičemž pro případné mimořádné vydržení neuplynula zákonem stanovená lhůta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky týkající se splnění podmínek ustanovení a konkrétně pak podmínky faktického hospodaření s majetkem státu obcí k datu účinnosti , pokud byl takový majetek zatížen právem stavby ve prospěch fyzických osob. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. , a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. (zřejmě zde však měl na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. ), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. (zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Upozornil také, že Městský soud v Praze v dalších skutkově totožných věcech téhož žalobce vyslovil závěr, že žalobce disponuje aktivní věcnou legitimací, neboť pro přechod příslušných pozemků do vlastnictví žalobce byly splněny všechny podmínky stanovené v ustanovení Dále se domnívá, že se odvolací soud dostatečně nezabýval možnostmi, jež měl žalobce k výběru stavební činže ke dni 24. 5. 1991. Podotkl, že okolnost, zda žalobce vybíral stavební činži po rozhodném datu 24. 5. 1991, není pro posouzení naplnění předpokladů stanovených v ustanovení rozhodná. Vyjádřil přesvědčení, že právo stavby nelze klást naroveň právu osobního užívání. Dovozoval, že právní důsledky zániku práva stavby – zřízeného k dotčenému pozemku podle zákona č. 86/1912 ř. z. – uplynutím doby (smlouvou ze dne 26. 5. 1922 bylo právo stavby zatěžující předmětný pozemek sjednáno na 80 let) byly odvolacím soudem posouzeny odchylně od závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Má taktéž za to, že žalobce vlastnické právo k předmětnému pozemku a na něm zbudované stavbě vydržel. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na související řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku a něm situované stavby odložil právní moc napadeného rozsudku.

Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť žalobcem nastolená právní otázka týkající se naplnění podmínky faktického hospodaření obce s majetkem státu ke dni účinnosti jako nezbytného předpokladu přechodu vlastnického práva k věci z majetku státu do majetku obce ve smyslu ustanovení již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

K otázce výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu ustanovení lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srovnej , o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v ustanovení hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. , a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. ). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu z 27. 6. 2007, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ).

Právě připomenuté závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující zákonné předpoklady přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí ve smyslu ustanovení a jejich promítnutí do konkrétních poměrů projednávané věci umožňují dovolacímu soudu konstatovat, že při řešení této právní otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se mylně dovolatel domnívá, neodchýlil. V tomto směru lze akcentovat zjištění odvolacího soudu, že v rozhodné době (ke dni účinnosti – 24. 5. 1991) dovolatel (žalující obec) s předmětným zastavěným pozemkem ve vlastnictví státu (k němuž byl ke dni 23. 11. 1990 formálně nadán právem hospodaření Národní výbor hlavního města Prahy) fakticky nikterak nehospodařil – nevyužíval jej k plnění svých úkolů, nikterak o něj nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k němu smlouvou o zřízení práva stavby sjednanou dne 26. 5. 1922 (nevymáhal dojednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo). V posuzovaném případě nebyly tvrzeny (natož prokázány) okolnosti rozhodné pro závěr, že příslušný národní výbor nebo (po obnovení obecní samosprávy) žalobce činil ke dni účinnosti (ke dni 24. 5. 1991) jakékoli právní kroky, jež by mohly svědčit o hospodaření s předmětným pozemkem ze strany žalující. Ostatně zápis vlastnického práva obce k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí byl realizován na základě ohlášení přechodu vlastnického práva dle podaného katastrálnímu úřadu až dne 10. 1. 2002. Polemikou o nemožnosti jakkoli fakticky hospodařit s předmětným pozemkem ze strany žalobce, jestliže sporný pozemek byl smlouvou o zřízení práva stavby ze dne 26. 5. 1922 přenechán do užívání osobám oprávněným z práva stavby, jakož i o možnostech a významu výběru stavební činže ke dni 24. 5. 1991, pak dovolatel – ve světle skutkových zjištění odvolacího soudu – nepřípadně marginalizuje význam faktické podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, přestože všechny podmínky pro přechod vlastnického práva státního majetku na obec musejí být splněny kumulativně. Ve vztahu k předmětnému pozemku však splnění faktické podmínky absentuje.

Nepřešlo-li vlastnické právo k předmětnému zastavěnému pozemku ve smyslu ustanovení na žalobce, neprotiví se závěry odvolacího soudu – že se uplynutím doby trvání práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. k tomuto pozemku (k 15. 6. 2002) žalobce nestal vlastníkem zde vybudované stavby – nikterak ani konkluzím plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , dle nichž po zániku práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. stavba vybudovaná na zatíženém pozemku připadá pozemkovému vlastníkovi.

Namítá-li dovolatel dále, aniž však v tomto směru vymezuje předpoklady přípustnosti podaného dovolání (nespecifikuje, zda tím klade otázku řešenou odvolacím soudem odchylně od dosavadní judikatury dovolacího soudu či judikaturou dosud neřešenou nebo řešenou rozdílně, případně, zda jde o otázku, jež má být oproti dosavadní judikatuře dovolacího soudu vyřešena jinak), že vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem (zastavěnému pozemku a stavbě) vydržel, jest dodat, že ani v uvedeném směru se odvolací soud právní úpravě ani ustálené judikatuře nezpronevěřil, dovodil-li, že vydržení vlastnického práva žalobcem vylučuje okolnost, že se neujal držby ( , , , , účinného do 31. 12. 2013, a násl. a a násl. , , účinného od 1. 1. 2014; srovnej k tomu kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. ).

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [ ], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 9. 2022

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu