Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3712/2023

-113

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Koruna Palace Assets a.s., IČO 24720640, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalovanému JUDr. Miroslavu Zamiškovi, IČO 12830101, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 583/15, zastoupenému Mgr. Tomášem Lonkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o zaplacení 822 091,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023, č. j. -77, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám JUDr. Tomáše Lonka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 11 240 Kč.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. -77, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 2. 2021, č. j. -62, ve výroku II., jímž byla žaloba v části o zaplacení 656 880 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a změnil jej v nákladovém výroku III. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda v situaci, v níž jí třetí subjekt (Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost) na základě dovolacím soudem posléze zrušeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. , uhradil náklady řízení splatné k rukám jejího tehdejšího advokáta (Mgr. Marka Plajnera) na jím určené platební místo (na účet u peněžníhou, jehož majitelem byl nyní žalovaný advokát JUDr. Miroslav Zamiška), odvíjí se pasivní věcná legitimace žalovaného (JUDr. Miroslava Zamišky) k vrácení přijatého plnění od okolnosti, že v rozhodné době vykonával advokacii ve sdružení se zástupcem dovolatelky (advokátem Mgr. Markem Plajnerem), či okolnosti, že dovolatelka měla s žalovaným též sjednánu smlouvu o právní pomoci. Kladla dále otázku, zda odvolací soud k námitce překvapivosti rozsudku soudu prvního stupně byl při sporu o tom, zda soud prvního stupně při soudním jednání vyjádřil předběžný názor na projednávanou věc nekorespondující jeho následnému rozhodnutí, povinen krom obsahu protokolu o jednání zkoumat i jeho zvukový záznam. Měla za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Konečně prezentovala otázku, zda je žalobce povinen tvrdit právní důvod opodstatňující uplatněný nárok. Mínila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. .

3. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. ; rozhodovací praxe reflektující právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. , , účinného do 31. 12. 2013, je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení a násl. o. z. použitelná i v poměrech účinné občanskoprávní úpravy – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. ). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. , či ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. ).

6. Plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) či toliko domnělého právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžníhou, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně též domnělému, závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , a ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. ).

7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále konstantní v tom smyslu, že v případě plnění na základě později zrušeného (konstitutivního) rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení o nákladech řízení vzniká závazek z bezdůvodného obohacení mezi účastníky původního řízení, tj. ochuzeným (aktivně věcně legitimovaným) je ten účastník, kterému byla později zrušeným rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným (pasivně věcně legitimovaným) účastník, kterému bylo oním rozhodnutím právo na plnění přiznáno. Na závěru o pasivní legitimaci osoby, které bylo přiznáno právo na plnění později zrušeným rozhodnutím, k vydání bezdůvodného obohacení nezmění nic ani skutečnost, že plnění podle předmětného rozhodnutí bylo zaplaceno na účet třetí osoby (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , rozsudky Nejvyššího soudu, ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. , ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. ; z komentářové literatury viz podrobněji Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. VI. Komentář. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2021, komentář k ).

8. Byla-li tedy v projednávané věci na podkladě později zrušeného pravomocného rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení přiznaná náhrada nákladů řízení, splatná k rukám advokáta dovolatelky (Mgr. Marka Plajnera), poukázána z jeho pokynu na účet u peněžníhou, jehož majitelem byl žalovaný (JUDr. Miroslav Zamiška), bylo tím v souladu s citovanou judikaturou plněno advokátovi Mgr. Marku Plajnerovi (jakožto soudním rozhodnutím určenému platebnímu místu stanovenému k přijetí náhrady nákladů řízení náležející dovolatelce – ), a nikoliv žalovanému majiteli účtu u peněžníhou. Odvolací soud se tudíž výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že ve sporu s dovolatelkou o vydání přijatého plnění (v souvislosti se zrušením pravomocného rozhodnutí přiznávajícího jí náhradu nákladů řízení) žalovaný, jakožto majitel účtu u peněžníhou, na který byla z pokynu advokáta dovolatelky, stanoveného rozhodnutím soudu jako platební místo ( ), náhrada nákladů řízení poukázána, pasivně věcně legitimován není.

9. Vymezila-li přitom dovolatelka uplatněný nárok skutkovým tvrzením o úhradě nákladů řízení přiznaných posléze zrušeným pravomocným rozhodnutím soudu protistranou – z pokynu advokáta dovolatelky určeného rozhodnutím coby platební místo ( ) – na účet u peněžníhou, jehož majitelem byl žalovaný, není z hlediska právního posouzení věci (řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zrušením pravomocného rozhodnutí o nákladech řízení) jakkoliv významné, zda žalovaný majitel účtu vykonával advokacii ve sdružení s advokátem zastupujícím dovolatelku v dotčeném řízení či s ní měl taktéž sjednánu smlouvu o právní pomoci.

10. Na vyřešení otázky, zda je žalobce v občanském soudním řízení sporném povinen tvrdit právní důvod opodstatňující uplatněný nárok, pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, když tento uvedenou otázku neřešil (nedostatek tvrzení právního důvodu plnění zamítnutí žaloby neodůvodňuje), dovozuje toliko, že v mezích, v nichž byl žalobou uplatněný nárok skutkově vymezen a prokazován (žalobkyně se v souvislosti se zrušením přisuzujícího pravomocného rozhodnutí dovolacím soudem domáhá vydání náhrady nákladů řízení zaplacené protistranou z pokynu zástupce žalobkyně, určeného rozhodnutím coby platební místo, na účet u peněžníhou, jehož majitelem byl žalovaný), není dán (pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného).

11. Rozsudek odvolacího soudu pak nezávisí ani na vyřešení otázky, zda při posuzování námitky překvapivosti rozsudku soudu prvního stupně bylo povinností odvolacího soudu posuzovat krom obsahu protokolu o jednání též jeho zvukový záznam. Odvolací soud totiž v odůvodnění rozsudku uvedenou otázku nikterak neřeší. Kritika neprovedení důkazu záznamem jednání soudu představuje ostatně výtku vady řízení – tou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným ( ), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Tvrzené pochybení (soud prvního stupně měl při soudním jednání vyjádřit předběžný názor na projednávanou věc nekorespondující jeho následnému rozhodnutí) pak ani nemohlo mít vliv na správnost rozhodnutí o věci, jestliže žalobkyní skutkově vymezený nárok dán není (pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného), a žaloba tak nebyla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene (nebylo tedy třeba poskytovat žalobkyni poučení dle o potřebě doplnit skutková tvrzení a označit důkazy). Rozsudek soudu prvního stupně nebyl ani překvapivým, jestliže žalovaný upozorňoval na nedostatek své pasivní věcné legitimace již v písemném vyjádření k žalobě doručeném zástupci žalobkyně dne 22.11. 2021.

12. Z uvedeného je tedy zřejmé, zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 10 940 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) dohromady ve výši 11 240 Kč.

15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 1. 2024

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu