Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3036/2021

28 Cdo 3036/2021-204

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce PLISKA Interactive Services Consulting, s. r. o., IČ 49969927, se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalovanému Brněnské komunikace, a. s., IČ 60733098, se sídlem v Brně, Renneská třída 787/1a, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím,vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2021, č. j. -184, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2021, č. j. -184 (dále jen „odvolací soud“), byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, č. j. -162 (dále jen „soud prvního stupně), potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se domáhal vrácení částky 1 344 868 Kč s příslušenstvím, kterou uhradil (v tehdejším postavení žalovaného) současnému žalovanému (tehdy žalobci) na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2015, č. j. -305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, č. j. -341, jež byly posléze zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. .

Nejvyšší soud v této věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. -130, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2019, č. j. -112, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2019, č. j. -84, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudům nižšího stupně, jež uzavřely, že posléze zrušenými pravomocnými soudními rozhodnutími uložená povinnost nájemce (žalobce) zaplatit dlužné nájemné za období let 2007 a 2008 (1 344 868 Kč s příslušenstvím) žalovanému, coby majiteli účtu u peněžního u, sjednaného smluvními stranami nájemní smlouvy (uzavřené dne 31. 1. 2006 mezi žalobcem a statutárním městem Brnem) jako platební místo, odpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, a poskytnutá platba tudíž nezakládá vznik bezdůvodného obohacení, vytkl, že se nezabývaly tím, zda v době úhrady vynucené účinky pravomocných soudních rozhodnutí nebylo právo věřitele již promlčeno – v takovém případě by totiž zrušení pravomocných soudních rozhodnutí mělo za následek odpadnutí procesněprávního důvodu plnění a vznik bezdůvodného obohacení na straně účastníka řízení, jemuž bylo plnění adresováno (žalovaného).

Odvolací soud v dalším řízení žel opětovně dovodil, že v situaci, kdy zaplacení částky na účet třetí osoby sjednaný jako platební místo, je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně (pronajímateli – statutárnímu městu Brnu), a nikoliv majiteli účtu (žalovanému), pročež zde není založen vztah mezi osobou zasílající peníze (žalobcem) a majitelem účtu, není na místě zabývat se otázkou, zda v době plnění vynuceného účinky pravomocných soudních rozhodnutí nebylo uspokojované právo již promlčeno. Žalobu proto, aniž se promlčením zabýval, znovu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného (majitele účtu u peněžního u sloužícího jako platební místo).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, je-li pro posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného (majitele účtu u peněžního u sloužícího jako platební místo) rozhodný závěr o tom, zda v době poskytnutí plnění na základě posléze zrušených pravomocných soudních rozhodnutí bylo uspokojované právo třetí osoby již promlčeno. Měl za to, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. , ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. , ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. , a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. . Namítal, že dluh, k jehož zaplacení byl zavázán posléze zrušenými pravomocnými soudními rozhodnutími, neměl v úmyslu, coby promlčený, hradit a uspokojil jej toliko ve snaze odvrátit účinky těchto rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (zda okolnost, že dluh zapravený na základě posléze zrušeného pravomocného rozsudku byl již promlčen, opodstatňuje vznik bezdůvodného obohacení procesní protistrany, jíž bylo plnění adresováno), již odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou) i od závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem v tomto řízení.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Bezdůvodné obohacení představuje závazek ( , , účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jímž se vzhledem k , , účinného od 1. 1. 2014, řídí posuzovaná věc), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. , ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. ).

V případě plnění na základě později zrušeného vykonatelného rozhodnutí pak dovolací soud ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , podle něhož plnění na základě později zrušeného rozhodnutí, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, je plněním na neexistující dluh, a plniteli tak vzniká bezdůvodné obohacení okamžikem, kdy bylo rozhodnutí zrušeno (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. , a ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. ).

Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že při vzniku bezdůvodného obohacení plněním na základě později zrušeného rozhodnutí je ochuzeným ten, komu byla rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným ten účastník, kterému bylo právo na plnění rozhodnutím přiznáno; k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. . Ke shodnému závěru dospěla rovněž komentářová literatura: „V případě plnění na základě neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy, ale také jiného dodatečně odpadnuvšího právního důvodu (zejména zrušeného pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci), platí zásada, podle které závazek k vydání bezdůvodného obohacení vzniká mezi osobami, jež na dotčeném právním důvodu participovaly a měly si podle něj plnit. Bylo-li tedy plněno v souladu s neplatnou či zrušenou smlouvou, získává obohacení na úkor kontrahenta poskytujícího plnění druhá smluvní strana (obdobně bylo-li plněno na základě posléze zrušeného rozhodnutí je ochuzeným účastník, jemuž byla uložena povinnost plnit, a obohaceným účastník, kterému bylo právo na toto plnění přiznáno“; viz podrobněji Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. VI. Komentář. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2021, komentář k .

Z výše uvedených závěrů judikatury i literatury tedy plyne, že v případě plnění na základě později zrušeného rozhodnutí vzniká závazek z bezdůvodného obohacení mezi účastníky původního řízení, tj. ochuzeným (aktivně věcně legitimovaným) je ten účastník, kterému byla později zrušeným rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným (pasivně věcně legitimovaným) účastník, kterému bylo oním rozhodnutím právo na plnění přiznáno. Bezdůvodné obohacení v takovém případě ovšem vzniká pouze za předpokladu, že zrušené rozhodnutí neodpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům a ochuzený tak plnil na neexistující dluh.

Současně ovšem dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, podle něhož bezdůvodné obohacení vzniká rovněž v případě, plnil-li subjekt povinnost, jíž odpovídající právo protistrany bylo již promlčeno, proto, že mu tak ukládalo pravomocné soudní rozhodnutí, jež bylo v důsledku úspěšného uplatnění mimořádného opravného prostředku zrušeno. Dovodil, že v naznačeném případě nelze bez dalšího uvažovat o dobrovolném zapravení (promlčeného) dluhu, nýbrž motivaci ke splnění povinnosti představuje právě později zrušené soudní rozhodnutí coby procesněprávní důvod, pročež takové plnění nevyvolává ani účinky ve smyslu § 455 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. , ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28Cdo1536/2013, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , či ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. ).

Byť tedy v projednávané věci žalobce plnil dluh plynoucí z nájemní smlouvy uzavřené se statutárním městem Brnem žalovanému, coby majiteli účtu u peněžního u sloužícího jako platební místo (tj. poskytoval plnění odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům), pak v případě, že tím, vyhovuje povinnosti uložené pravomocným soudním rozhodnutím, plnil dluh již promlčený, důsledkem následného zrušení tohoto rozhodnutí (z podnětu mimořádného opravného prostředku) nutně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného, coby účastníka řízení, jemuž bylo plnění posléze zrušeným pravomocným soudním rozhodnutím přiznáno.

Závěr odvolacího soudu o tom, že pro případ, kdy v důsledku plnění na základě posléze zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení (z důvodu plnění již promlčeného dluhu), není k jeho vydání pasivně věcně legitimován žalovaný, coby účastník řízení, jemuž bylo právo na plnění posléze zrušeným rozhodnutím přiznáno, je tedy věcně nesprávný a kolidující se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , i konkluzemi plynoucími z výše citované judikatury.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora nastíněnou otázku vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku plnění poskytnutého na základě posléze zrušeného pravomocného soudního rozhodnutí – neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným, v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu bez jednání ( věty první ) zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , odst. 2, věty první a druhé, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 12. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu