Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2290/2021

-248

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovanému: D. N. D., nar. XY, IČ XY, se sídlem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o 143.421 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. -193, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. -145, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 143.421 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se žalobou ze dne 30. 7. 2018 u shora označeného soudu domáhal uvedené sumy z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že žalovaný v období od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2016 užíval k podnikání jím vlastněný pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY (konkrétně stánkové místo XY). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl podnájemcem společnosti D. C., která měla se žalobcem uzavřenou nájemní smlouvu, jež však byla ukončena ke dni 31. 12. 2012 výpovědí ze strany žalobce, s čímž byl žalovaný dle tvrzení žalobce obeznámen. Společnost D. C. však dopisem ze dne 8. 11. 2012 rozporovala platnost a účinnost výpovědi z nájmu, předmětné nemovitosti nevyklidila a i po datu 31. 12. 2012 je užívala bez právního důvodu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2019, č. j. -608, byla společnosti D. C. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 246.417.488 Kč s příslušenstvím a vyklidit i předat hlavnímu městu Praze vyklizené nemovitosti. Výši bezdůvodného obohacení za užívání stánkového místa potom stanovil Obvodní soud pro Prahu 4 podle znaleckého posudku částkou 5.000 Kč měsíčně. Na základě řečeného posoudil tedy soud prvního stupně žalovaný nárok coby bezdůvodné obohacení vzniklé využitím věci bez právního důvodu a uložil žalovanému povinnost k jeho vydání.

K odvolání žalovaného přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. -193, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se odvolací soud také s jeho úsudkem o řádném ukončení nájemního i podnájemního vztahu a vzniku bezdůvodného obohacení ve shora uvedené výši. Jako nedůvodnou posoudil poté námitku promlčení vznesenou v doplnění odvolání, neb, odkazuje přitom na a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), k promlčení bezdůvodného obohacení vzniklého do konce roku 2013 nedošlo z důvodu jeho úhrady částkou, již složil žalovaný do soudní úschovy. Ve zbylé výši uplatněného práva posoudil odvolací soud běh promlčecí lhůty dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), s tím, že k promlčení bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2014 rovněž nedošlo. Nadepsaný rozsudek obvodního soudu proto zcela potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí v celém jeho rozsahu žalovaný dovoláním, shledávaje je přípustným ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně především jeho rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , při posuzování pasivní věcné legitimace žalovaného v řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Dále dovolatel předkládá otázku plynutí subjektivní promlčecí lhůty dle o. z., přičemž uvádí, že soudy nižších instancí zohlednily pouze promlčecí lhůtu objektivní dle o. z., čímž se odchýlily zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. či sp. zn. . Dovolatel rovněž namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, především ohledně faktického užívání nemovitých věcí žalobce a spotřebě energií a služeb žalovaným. Z naznačených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudky soudů nižších stupňů a navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2022, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jakož i podle čl. II bodu 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze pokládat za přípustné, neboť odvolací soud v určitých aspektech svého právního posouzení, jež se týkají majetkového prospěchu vzniklého od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2016, zcela nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při posuzování pasivní legitimace žalovaného a v otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Jelikož ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku užívání výše uvedené nemovitosti docházelo jak před, tak i po 1. lednu 2014 (v době od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2016), řídí se práva a povinnosti vyplývající z tohoto bezdůvodného obohacení zčásti (obč. zák.), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, a zčásti (o. z.), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2016 (viz o. z. a například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. ).

Judikatura dovolacího soudu je ukotvena v závěru, že plněním bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., respektive ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je i stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , i ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. ). Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech tohoto právního předpisu s výhradou, že popisované situace již nelze podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je nutné je kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. ). Rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 zdůrazňovala, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. ). V poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se však předestřené závěry neuplatní bezezbytku, neboť dle § 2994 o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Vlastník věci tedy může požadovat vydání bezdůvodného obohacení také po třetí osobě, nebyla-li v dobré víře (viz z recentní judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. ).

V kontextu projednávaného případu je zapotřebí aplikovat § 2994 o. z., neboť tento dle svého smyslu dopadá nejen na případy, v nichž oprávnění nakládat s cizí věcí disponentovi již v době přenechání nesvědčilo, ale i na situace, v nichž právo přenechat věc jinému disponent v době nakládání měl, avšak toto právo posléze zaniklo, přičemž disponentem založený titul, na základě něhož faktický uživatel s věcí hospodařil, současně pozbyl účinků (typicky skončení podnájemního vztahu při zániku nájmu). Podstatné je, že se užívání věci faktickým uživatelem odvíjí od souhlasu disponenta; je-li konečný uživatel v dobré víře ohledně trvající existence dispozičního práva na straně subjektu, jenž mu dal věc do užívání, nemá vlastník věci vůči uživateli právo na náhradu. Skončil-li tedy nájemní poměr mezi žalobcem a společností D. C. k 31. 12. 2012 a stejně tak od něj odvozený podnájemní vztah s žalovaným, bude po tomto datu v případě pokračujícího užívání nemovitosti povinen k vydání bezdůvodného obohacení žalovaný jen za situace, nebyl-li v dobré víře ohledně trvání předmětného nájemního vztahu. Postrádají-li však rozhodnutí soudů nižších stupňů zcela posouzení dobré víry žalovaného (§ 7 o. z.), nemohou závěry o jeho pasivní věcné legitimaci k zaplacení předmětné částky obstát.

Opodstatnění je možno přiznat rovněž výtkám dovolatele týkajícím se posouzení běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Judikatura dovolacího soudu se totiž konstantně hlásí k názoru, podle něhož je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. ). Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. ).

Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. pod číslem 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. ). Dle § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní lhůta nově stanovena v délce tří let (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. ). Objektivní promlčecí lhůta u práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 638 o. z.) počíná přitom plynout již okamžikem, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní lhůta trvá po dobu deseti, respektive patnácti let (v případě úmyslného obohacení).

V daném případě odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval toliko § 638 odst. 1 o. z. pojednávající o objektivní promlčecí lhůtě, zcela však pominul běh promlčecí lhůty subjektivní (§ 629 odst. 1 o. z.), která, jak je uvedeno výše, začíná nabytím vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Nezabýval-li se odvolací soud vůbec možností, že by právo mohl být promlčené uplynutím subjektivní promlčecí lhůty, je jeho závěr v tomto směru přinejmenším předčasný. S odvolacím soudem však lze souhlasit, že bylo-li právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého za období 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 uspokojeno, nemohlo k jeho promlčení dojít.

Přípustnost dovolání však nemůže založit mínění dovolatele o údajném rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zde je namístě připomenout, že napadá-li dovolatel samotné hodnocení důkazů realizované odvolacím soudem v duchu zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v , vznáší tak svým charakterem námitky skutkové, přehlížeje, že jde o polemiku se skutkovými úsudky soudů nižších stupňů, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán. V poměrech od 1. 1. 2013 nadto dovolatel nemá k dispozici žádný dovolací důvod, jímž by mohl brojit vůči hodnocení důkazů soudem (viz a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

Vzhledem ke shora uvedenému pokládá Nejvyšší soud dovolání žalovaného v mezích jím předestřené argumentace za důvodné ( ), pročež přistoupil v intencích a odst. 2, věty první, ke zrušení rozsudků městského soudu i soudu obvodního, jehož rozhodnutí spočívá na tomtéž úsudku o pasivní věcné legitimaci žalovaného, a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (, věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 2. 2022

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu