Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3634/2012

28

Cdo 3634/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce O. F., bytem v M., zastoupeného Mgr. Janem Hejdou, advokátem se sídlem v Litvínově, Náměstí Míru 212, proti žalovanému Ing. L. R., bytem v L., zastoupenému Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Náměstí 1. máje 97, o zaplacení částky200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2011, č. j. – 280, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2011, č. j. - 285, takto:

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se na žalovaném původně domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím (č. l. 1). V odůvodnění svého návrhu uvedl, že on a M. M. chtěli formou provozu svých hotelů podnikat v zahraničí. Z tohoto důvodu kontaktovali žalovaného, který měl zprostředkovat uzavření úvěrových smluv s cizozemskými bankami. Za tímto účelem žalobce žalovanému předal celkem částku 750.000,- Kč, což mělo být stvrzeno dohodou o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 a doloženou směnkou vystavenou na jméno žalovaného (obojí na č. l. 3).

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, přičemž hned na začátku řízení uvedl, že od žalobce skutečně převzal částku 380.000,- Kč, nicméně žalobce vystupoval společně se svým společníkem M. M., kterému již v mezidobí částku ve výši 200.000,- Kč vrátil. Dále uvedl, že další částku ve výši 180.000,- Kč není žalovanému povinen vracet, neboť tato byla spotřebována v souvislosti s úhradou nutných nákladů při přípravě a obstarávání úvěrových smluv. (č. l. 28)

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, č. j. – 89, žalobě vyhověl co do částky 380.000,- Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta a zamítavý výrok nabyl právní moci 21. 2. 2004. Pokud jde o částku 380.000,- Kč, vzal za prokázané, že žalobce předal žalovanému částku 380.000,- Kč, která byla poskytnuta za účelem zprostředkování úvěru na koupi hotelů ve Š. Obdržení vyšší částky žalovaným se žalobci nepodařilo prokázat. Okresní soud v Mostě na skutkový stav aplikoval § 774 a násl. obč. zák., o zprostředkovatelské smlouvě. Protože byla odměna za zprostředkování poskytnuta předem, aniž by žalovaný splnil svůj závazek zprostředkovat žalobci úvěr, bezdůvodně se obohatil na úkor žalobce a dle § 451 obč. zák. musí obohacení vydat. Dohoda o finančním dluhu, o kterou žalobce opíral svůj nárok, je podle názoru soudu dohodou o narovnání, nikoliv uznáním dluhu, protože v ní není řádně specifikovaný důvod dluhu, když se v žalobě i v dohodě uvádí, že se jednalo o půjčku, zatímco ze skutkových zjištění je jasné, že se o půjčku nejednalo.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 1. 2005, č. j. – 105, vyhovující výrok výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Mostě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem bylo neposkytnutí poučení podle , které zakotvuje povinnost poučit účastníka řízení o tom, že „věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru“ Ačkoliv žaloba spočívala na tvrzení, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, Okresní soud v Mostě dospěl k závěru, že se jednalo o smlouvu zprostředkovatelskou a nárok žalobce posoudil jako bezdůvodné obohacení.

Rozsudkem ze dne 3. 2. 2006, č. j. – 137, Okresní soud v Mostě opětovně rozhodl ve věci samé, když žalobci vyhověl co do výše 377.821,- Kč. Žalovaný v řízení opětovně uvedl, že částku 380.000,- Kč skutečně obdržel. Jednalo se o kauci, kterou žalobce poskytl žalovanému společně s panem M. za účelem zprostředkování úvěru. Žalovaný tvrdil, že částku 200.000,- Kč jako zbytek z poskytnuté kauce vrátil panu M. Ačkoliv poskytnutí uvedené částky panu M. bylo nesporné, soud k ní nepřihlédl, neboť nevzal za prokázané, že by žalobce a pan M. podnikali společně. Soud smlouvu mezi účastníky kvalifikoval jako smlouvu zprostředkovatelskou a uložil žalovanému vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor žalobce ve výši 377.821,- Kč, když od částky 380.000,- Kč odečetl žalovaným prokazatelně vynaložené náklady ve výši 2.179,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. – 240, rozsudek Okresního soudu v Mostě potvrdil v částce 377.821,- Kč s 12 % úrokem z prodlení. Část výroku, kterou byl žalobci přisouzen úrok z prodlení vyšší než 12 %, zrušil a ve stejném rozsahu řízení zastavil, neboť žalobce vzal žalobu v části požadující úroky z prodlení vyšší než 12 % zpět. Uvedl, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, když mu byla předem vyplacena kauce na zprostředkování úvěru, který ale nezprostředkoval. K částce 200.000,- Kč vyplacené žalovaným panu M. soud nepřihlédl, neboť vzal za prokázané, že žalobce s panem M. společně nepodnikali.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudkem Nejvyšší soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. – 261, v části ukládající žalovanému povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 200.000,- Kč zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že z chování žalobce a M. M. mohl žalovaný legitimně dovozovat, že tito jednají jako společníci sdružení ve smyslu § 829 a násl. obč. zák., když sledovali společný účel získání společného prostředníka, který by byl schopen kontraktaci, byť individuálních, úvěrových smluv v zahraničí zajistit. Uzavřel, že vzhledem k neformálnosti institutu smlouvy o sdružení, je třeba vždy šetřit dobrou víru třetí osoby vycházející z chování domnělých společníků.

Rozsudkem ze dne 7. 4. 2012, č. j. – 280, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl tak, že žalobu v částce 200.000,- Kč zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčený. Z vyjádření zástupce žalobce před soudem prvního stupně (č. l. 135b) vyplývá, že v září 1996 žalovaný informoval žalobce, že „pro něj v podstatě ohledně zajištění úvěrů na koupi hotelu nemůže nic udělat“. Protože se dnem doručení tohoto dopisu žalobce dozvěděl, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a věděl i kdo jej získal, začala běžet subjektivní promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák. v délce dvou let. Pokud tedy byla žaloba podána až dne 26. 3. 1999, promlčecí lhůta již marně uplynula.B. Dovolání

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2012, č. j. – 280, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2011, č. j. – 285, podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v a důvodnost dovolání dovodil s odvoláním na ustanovení [řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci] a [rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci]. Konkrétně namítl:a) dohoda o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 stanovila splatnost dlužné částky na 31. 3. 1998. Úrok z prodlení měl být proto žalobci přiznán ve výši k prvnímu dni prodlení dlužníka, t. j. k 1. 4. 1998.b) částka 200.000,- Kč byla poskytnuta panu M., nejednalo se však o vrácení kauce poskytnuté žalobcem, neboť tuto kauci poskytl žalovanému výhradně žalobce. Žalobce nikdy společně s panem M. M. nepodnikal.c) běh promlčecí lhůty byl přerušen Dohodou o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998, tedy ještě před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. Žalobce se navíc domnívá, že se v daném případě jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení.

Z uvedených důvodů navrhuje žalobce rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2011, č. j. – 280, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2011, č. j. – 285, zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.C. Přípustnost

byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 novelizován . V rámci novely doznala úprava dovolacího řízení podstatných změn. V přechodných ustanoveních k uvedené novele se uvádí, že dovolání „proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ (srov. čl. II odst. 7 ) Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci bylo vydáno dne 7. 4. 2011, tedy před účinností Dovolací soud proto dovolání žalobce projednal podle znění účinného ke dni 31. 12. 2012, s výjimkou ustanovení zákona, který použil v znění účinném k 1. 1. 2013.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť svým rozsudkem ze dne 7. 4. 2011, č. j. – 280, Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 2. 2006, č.j. – 137.

D. Důvodnost

Dovolání je důvodné.1. K otázce promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení (sub c/)

Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění se „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil“. V § 107 odst. 2 je stanovená objektivní promlčecí lhůta (tzn., že běží ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo) v délce tří let. V případě úmyslného bezdůvodného obohacení činí objektivní promlčecí lhůta deset let. Ustanovení § 110 odst. 1 mj. stanoví, že „bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.“

Institut uznání dluhu ustálená judikatura dovolacího soudu rozlišuje na uznání dluhu podle ustanovení § 558 obč. zák. a uznání dluhu podle § 110 odst. 1 obč. zák. Ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že k „platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše.“, zatímco „ke kvalifikovanému uznání práva podle § 110 odst. 1 [v citovaném rozsudku nesprávně uveden § 110 odst. 2] obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle § 558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem.“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud hlásí i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. ).

V souzené věci soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 5. 11. 2003, č. j. – 89, uvedl, že Dohoda o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 není uznáním dluhu, což odůvodnil tím, že v ní „není řádně ani specifikován důvod dluhu, když je jak v dohodě, tak v žalobě uváděno, že se jednalo o půjčku“, přičemž „je jednoznačné, že o půjčku se nejednalo“

K uvádění důvodu v uznání dluhu se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. , když uvedl, že není „nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá.“ (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 05. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 05. 2012, sp. zn. )

V dohodě žalobce se žalovaným se uvádí, že dluh vznikl „formou ve smyslu § 657 a jemu násl obč. zákona“ Následuje rukou psaný text „Tato částka byla složena na přípravu a zajištění úvěrů pro podnik. záměry – nákup nemovitostí“ (ve spisu lze najít jako třetí přílohu následující za č. l. 3 nebo na č. l. 301). V dohodě je uvedeno i datum vzniku dluhu, a to 1. 6.

– 10. 6. 1996. Strany dohody sice nesprávně kvalifikovaly právní titul, o který se nárok žalobce opírá, když v dohodě odkazují na ustanovení § 657 a násl. obč. zák., týkající se smlouvy o půjčce, nicméně uvedená skutečnost není důvodem pro přijetí závěru o nespecifikování důvodu dluhu, protože „Pokud jde o uznání práva co do důvodu, je tento požadavek splněn jeho identifikací nikoliv z hlediska právního důvodu, nýbrž z hlediska jeho skutkového vymezení tak, aby je nebylo možno zaměnit s případným jiným nárokem osoby, jíž je uznávací úkon adresován.” (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 618).

Žalobce od počátku soudního řízení opíral svůj nárok právě o dohodu o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání uzavřenou se žalobcem (žaloba na č. l. 1). Také z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. 4. 2011 (č. l. 276) vyplývá, že zástupce žalobce poukazoval „na dohodu o finančním dluhu, v níž žalovaný potvrzuje, že dluží žalobci“ Odvolací soud se však nezabýval právním posouzením ani platností této dohody. Pokud odvolací soud za této situace vyhověl námitce promlčení, byl jeho závěr předčasný a dovolacímu soudu nezbývá, než uzavřít, že odvolací soud se dopustil neúplného a tím i nesprávného právního posouzení věci a založil tak dovolací důvod

Otázka, zda se žalovaný bezdůvodně obohatil úmyslně, je v souzeném případě bez významu. Pří kombinaci objektivní a subjektivní promlčecí lhůty totiž platí, že se právo promlčí uplynutím subjektivně určené lhůty, nejpozději však uplynutím objektivně určené lhůty. Jinými slovy, právo se promlčí uplynutím té lhůty, která skončí dříve. I kdyby se tedy v souzené věci jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení s objektivní promlčecí lhůtou v délce deseti let, došlo by k promlčení práva uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty v září 1998, protože odvolací soud vzal za prokázané, že se žalobce o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, dozvěděl v září 1996. Nicméně otázka uplynutí subjektivní promlčecí lhůty je zejména s ohledem na Dohodu o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 dosud otevřená.2. K ostatním námitkám

Námitkou, že částka 200.000,- Kč byla žalovaným poskytnuta výhradně panu M. M., který nebyl společníkem žalobce (sub b/) se dovolací soud zabýval již ve svém dřívějším rozhodnutí ve věci ze dne 24. 11. 2010, č. j. – 261, na které odkazuje a ve kterém dospěl k závěru, že z chování žalobce a M. M. mohl žalovaný legitimně dovozovat, že tito jednají jako společníci sdružení ve smyslu § 829 a násl. obč. zák., když sledovali společný účel získání společného prostředníka, který by byl schopen kontraktaci, byť individuálních, úvěrových smluv v zahraničí zajistit. Uzavřel, že vzhledem k neformálnosti institutu smlouvy o sdružení, je třeba vždy šetřit dobrou víru třetí osoby vycházející z chování domnělých společníků. Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou opětovně nezabýval.

Námitkou nesprávného stanovení výše úroků z prodlení (sub a/) se dovolací soud rovněž nezabýval, protože žalobce v průběhu odvolacího řízení uvedl, že „požaduje zaplacení částky 377.821,- Kč s 12 % úrokem od 24. 4. 1999 do zaplacení a pokud bylo požadováno více, bere svůj návrh na zahájení řízení zpět“ (protokol z jednání na č.l. 231). Žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasil (protokol z jednání na č. l. 231) a Krajský soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. – 240, řízení v této části zastavil.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud pro nesprávné právní posouzení věci rozsudek odvolacího soudu bez jednání ( ) podle , věty za středníkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ve sp. s ).

Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 3. května 2013JUDr. Iva B r o ž o v á předsedkyně senátu