Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2194/2025

-165

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Český spotřebitel s.r.o.

PROFI CREDIT Czech, a.s.,

se sídlem v Praze, Thunovská 192/27, (identifikační číslo osoby 61860069), zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 37 061 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. -130, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2025, č. j. -130 se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 98 449,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z (absolutně) neplatné smlouvy

.

Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou, kterou 2. 4. 2024 uzavřela s P. P. (r. č. XY).

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, č. j. -65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 61 388,50 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně za období od 17. 5. 2023 do zaplacení (výrok I) a ve zbytku, tj. co do 37 061 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně za období od 17. 5. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 964 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. -130, změnil odvoláním napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 37 061 Kč s 15 % úroky z prodlení z této částky za dobu od 17.5.2023 do zaplacení.

Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že dne 6. 12. 2005 uzavřela žalovaná s P. P. (r. č. XY) „Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100024127“, podle níž mu poskytla úvěr ve výši 112 032 Kč, z čehož reálně obdržel 54 116 Kč, zbytek představovala úplata pro žalovanou a poplatek za uzavření smlouvy; výpůjční úroková sazba ve smlouvě nebyla uvedena, byl v ní sjednán automatický revolving ve výši 39 585 Kč a smluvní strany si ujednaly, že dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou dvou splátek nebo bude-li s úhradou splátky či její části v prodlení po dobu delší než 30 dnů, je žalovaná oprávněna učinit splatnými všechny závazky ze smlouvy (čl. 13.3). V článcích 13.1 a 13.4 se účastníci smlouvy dohodli na smluvních pokutách pro případ prodlení dlužníka s úhradou splátek [8 % z dlužné splátky při prodlení 15 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. a), dalších 13 % z dlužné splátky při prodlení 30 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. b) a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek, prodlení delším 30 dnů, byť jediné splátky, či porušení některé z dalších povinností dle čl. 13.4.]. Povinnosti dlužníka byly zajištěny též jeho vlastní blakosměnkou bez uvedení splatnosti, směnečné sumy a bez místa platebního; podle vyplňovacího práva byla žalovaná oprávněna v případě prodlení s placením jakéhokoliv závazku vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku a domáhat se uspokojení ze směnky. Článek 18 smlouvy obsahuje rozhodčí doložku, podle níž měly být spory řešeny v rozhodčím řízení kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců uvedených v bodě 18.1, kterému žalovaná doručí žalobu, žalovaná mohla určit i jiného rozhodce, rozhodčí řízení se mohlo za určitých okolností konat i bez ústního projednání. Jako rozhodce byl dohodnut Mgr. Marek Landsmann, který v posuzované věci vydal rozhodčí nález. Žalovaná dlužníkovi vyplatila celkem 93 701 Kč (54 116 Kč z titulu úvěru a 39 585 Kč revolvingu). Před zahájením rozhodčího řízení dlužník žalované uhradil 130 762 Kč. Rozhodčím nálezem ze dne 24. 9. 2010, č. j. La 8693/09-12, vyhověl rozhodce Mgr. Marek Landsmann návrhu z 5. 8. 2009, kterým se žalovaná domáhala, aby dlužníkovi bylo uloženo zaplatit jí 116 780 Kč (s příslušenstvím) jako směnečný peníz ze směnky vyplněné žalovanou dle úvěrové smlouvy. Dne 12. 1. 2011 podala žalovaná návrh na zahájení exekučního řízení k vymožení pohledávky přiznané jí rozhodčím nálezem, Okresní soud v Českém Krumlově rozhodnutím ze dne 31. 3. 2011 č. j. -27, pověřil vymáháním pohledávky JUDr. Dalimila Miku, LL.M, soudního exekutora Exekutorského úřadu Klatovy. Dne 17. 4. 2020 podal dlužník, zastoupený advokátem Mgr. Petrem Němcem, návrh na zastavení exekuce; namítl neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a potažmo neplatnost rozhodčí doložky. V reakci na to soudní exekutor dne 20. 4. 2020 rozhodl o odkladu exekuce do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce a následně byla exekuce zastavena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2021 č. j. -324), když Nejvyšší soud přisvědčil námitce, že rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, úvěrová smlouva je koncipována v hrubém nepoměru vzájemných plnění v neprospěch spotřebitele a výše plnění přiznaného exekučním titulem koliduje se základními principy právního státu; ačkoliv nebyly sjednány úroky, zisk byl ve skutečnosti skryt v odměně za poskytnutí úvěru i ve sjednaných smluvních pokutách. V exekučním řízení bylo vymoženo 84 869,16 Kč, z nichž 68 554,04 Kč bylo poskytnuto žalované. Dne 2. 5. 2023 vyzval dlužník žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení nejpozději do 16. 5. 2023 a smlouvou ze dne 2. 4. 2024 postoupil svou pohledávkuz bezdůvodného obohacení žalobkyni; postoupení žalované oznámil přípisem z 23. 4. 2024.

Na podkladě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k právnímu závěru, že úvěrová smlouva je (absolutně) neplatná podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s dobrými mravy (resp. v důsledku zjevné nespravedlnosti) a v návaznosti na to shledal neplatnou také rozhodčí doložku. Rozhodce proto neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu a ten nebyl a není způsobilým exekučním titulem, na jehož podkladě by mohlo dojít k zahájení, nařízení a vedení exekuce. Tím, že úvěrová smlouva uzavřená mezi žalovanou a dlužníkem Pavlem Petříkem byla v exekučním řízení shledána neplatnou, měl dlužník k 10. 12. 2021 (subjektivní, resp. objektivní) vědomost o tom, že došlo k zániku všech práv a povinností v režimu , obchodního zákoníku () (nikoli pouze práv a povinností ve smlouvě výslovně dohodnutých). Za významné pro počátek běhu promlčecí doby odvolací soud považoval znalost skutkových okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného obohacení dovodit. Dovodil, že okamžikem, kdy vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení (a začala běžet promlčecí lhůta k jeho uplatnění) nemůže být okamžik, kdy byly jednotlivé platby dle úvěrové smlouvy poskytnuty, jelikož dlužník v danou chvíli nevěděl, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila (resp., že úvěrová smlouva je neplatná). Aby se jednalo o bezdůvodné obohacení, musel by dlužník vědět (právně či laicky), že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohacuje, resp. musel by alespoň tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. Právní pochybnost, která nastala 17. 4. 2020, kdy právní zástupce dlužníka sepsal návrh na zastavení exekuce, nemůže bez dalšího představovat objektivní vědomost. K získání objektivní vědomosti ochuzeného došlo až doručením usnesení, kterým byla zastavena exekuce na majetek dlužníka a úvěrová smlouva byla dovolacím soudem shledána absolutně neplatnou, resp. právní mocí rozhodnutí, tj. k 10. 12. 2021. Teprve v tento okamžik nastoupil nový závazek vrátit zaplacenou peněžní sumu přesahující poskytnuté plnění z titulu bezdůvodného obohacení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. ). Námitku promlčení lze uplatňovat v situaci, lze-li věřiteli vytýkat, že své právo neuplatnil včas. V projednávané věci teprve s právní mocí usnesení o zastavení exekuce, tj. v souzené věci od 10. 12. 2021, mohla žalobkyně či její právní předchůdce důvodně uplatnit žalobu o vydání bezdůvodného obohacení. Pokud tak žalobkyně učinila 5. 6. 2024, učinila tak v tříleté subjektivní lhůtě stanovené v o. z, tedy včas. Proto se odvolací soud nezabýval tím, zda by promlčecí lhůta neměla být delší, či zda námitkou promlčení žalovaná nezneužila svá práva ve smyslu o. z.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „…řeší právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. a od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. , a zároveň některé otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.“ Vdovolání formuluje následující právní otázky:

A) „Od kdy započne běžet lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, jde-li o plnění na neplatnou smlouvu uzavřenou za účinnosti , obchodní zákoník“;B) „Je přípustné vztáhnout počátek běhu promlčí doby až k okamžiku právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, přestože ustanovení obchodního zákoníku je lex specialis, užije se přednostně a přesně stanoví, že v případě plnění dle neplatné smlouvy uzavřené dle obchodního zákoníku počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy k plnění došlo“;C) „Pokud plnění na neplatnou smlouvu bylo učiněno před zahájením exekučního řízení, je dán nějaký důvod, který by bránil podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení? Lze se domáhat vrácení plnění uhrazeného dobrovolně, před exekučním řízením, a nikoli čekat až na zastavení exekučního řízení? Kdy v takovém případě započne běh promlčecí doby“.

Prosazuje názor, že počátkem běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení byl v posuzované věci „den, kdy k plnění došlo v souladu s , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a namítá, že obch. zák. subjektivní promlčecí dobu neobsahuje. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, protože v něm absentuje odůvodnění, proč nebyl aplikován obch. zák. jakožto

lex specialis

. Z uvedených důvodů požaduje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla jeho odmítnutí. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. , a aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve skutkově obdobných věcech ve vztahu ke stejné žalované ( viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. , ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. , ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. , ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. ) namítá, že ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec objektivně vznikne. Její právní předchůdce plnil na základě úvěrové smlouvy, o které jako právní laik netušil, že později bude shledána neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, jeho pochybnost v době podání návrhu na zastavení exekuce sama o sobě nestačila k tomu, aby se mohl účinně domáhat nároku z bezdůvodného obohacení, neboť taková žaloba by byla před zastavením exekuce jistotně zamítnuta. Připomněla rozhodovací praxi SDEU, konkrétně rozhodnutí ve věci C–485/19 ze dne 22. 4. 2021 (LH vs. Profi Credit Slovakia s. r. o.) a ve spojených věcech C–80/21, C–81/21 a C–82/21 ze dne 8. 9. 2022, v nichž byl přijat závěr, že objektivní promlčecí lhůta (3 či 10 let) je v rozporu s unijním právem a zásadou efektivity, když jde o lhůty krátké na to, aby byl spotřebitel schopen efektivně hájit svá práva přiznaná unijním právem.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání je přípustné.

Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle § 394 odst. 2 obch. zák. u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Navzdory tomu, že žalovaná nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu formálně korektně, z obsahu dovolání lze spolehlivě dovodit její stěžejní nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že okamžikem, kterým započala běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení (konkrétně části představující plnění před zahájením rozhodčího a exekučního řízení, jenž je předmětem dovolacího řízení), byl okamžik, kdy nabylo právní moci usnesení soudu o zastavení exekuce. Dovolatelka tuto otázku spojuje s námitkou chybného právního posouzení věci odvolacím soudem podle o. z., ačkoli dle jejího mínění bylo třeba věc i promlčení nároku posoudit (v souladu se zákonem a s judikaturou dovolacího soudu) podle obchodního zákoníku.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

Artikulovaná otázka podpořená námitkou, že odvolací soud aplikoval na posouzení věci (námitky promlčení) nesprávnou právní normu, přípustnost dovolání zakládá, neboť na jejím vyřešení je napadené rozhodnutí založeno.

Dovolání jedůvodné, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž aplikoval na posouzení nároku i jeho promlčení ustanovení obch. zák., posoudil otázku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle o. z. Použil tak jiný právní předpis, než který měl správně použít.

Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti obč. zák., a za účinnosti obch. zák., řeší ustanovení § 3036 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá (a to ze spojení „…až do svého zakončení…“), že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák. a obch. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby (actio nata), jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. ).

Nejvyšší soud se použitelností úpravy promlčení účinné od 1. 1. 2014 na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013 zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 47/2023, v němž při výkladu § 3036 o. z. dovodil, že účelem zkoumaného ustanovení je stanovení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik a trvání za účinnosti o. z., z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty. Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran (právních subjektů), že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy. Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. ).

Pokud právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu vzniklého za účinnosti obch. zák. a obč. zák. (§ 3028 odst. 1, 3 o. z.), podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti o. z., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, které se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z. (§ 3036 o. z.). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. .

V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud vyslovil, že nejde přistoupit k řešení problematiky promlčení bez toho, aniž by soud přijal závěr o tom, pod kterou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení posuzovanou kauzu subsumuje. Rovněž shrnul, že určování počátku promlčecí doby objektivní, a tedy i promlčecí doby subjektivní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. ), je přitom diferencováno ve vztahu k jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení.

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z 23. 4. 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

V usnesení z 25. 3. 2014, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62 / 2014, Nejvyšší soud dovodil, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“. Domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy.

V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud uvedl, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem, než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému.

Posuzoval-li odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) promlčení (nejen počátek, ale i běh a délku promlčecí doby) bezdůvodného obohacení, vzniklého z právního poměru založeného před 1. 1. 2014 podle o. z., posoudil věc podle nesprávné právní normy (v rozporu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu) a dovolání je tak důvodné.

Z výše uvedeného důvodu dovolací soud napadené rozhodnutí podle zrušil. Pro nadbytečnost se již nezabýval dalšími žalobkyní uváděnými dovolacími námitkami

V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby posoudil počátek, běh i délku promlčecí doby ve vztahu k uplatňovanému nároku z bezdůvodného obohacení při zohlednění rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i SDEU.

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (, věta první, ).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (, věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2026

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu