Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3538/2019

-92

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Národníhou duševního zdraví, se sídlem v Klecanech, Topolová 748, identifikační číslo osoby 00023752, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované BioTech a. s., se sídlem v Praze 10, Služeb 3056/4, identifikační číslo osoby 25664018, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení částky 337 338 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. -67, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. -32, zamítl žalobu o zaplacení 299 839 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci 37 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Má-li dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), pokud na projednávanou věc aplikoval právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 a nesprávně tak vyložil ustanovení , (dále jen „o. z.“), nelze mu přisvědčit. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí zabýval výkladem přechodného ustanovení , , ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jenž je však obsahově odlišné od ustanovení o. z., závěry tam uvedené tak nelze v projednávané věci použít a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.

Výkladem ustanovení § 3028 o. z. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , v němž vysvětlil, že podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. ) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností , a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aplikovaly-li soudy nižších stupňů na nárok žalobce uplatněný žalobou právní úpravu institutu bezdůvodného obohacení účinnou do 31. 12. 2013, postupovaly zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Otázkou dopadu nové judikatury na již vzniklé právní vztahy se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. , v němž dovodil, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem, a názor, že účastník má být chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. ). Námitka dovolatele, že shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , nebylo v době podání žaloby vydáno, je tak irelevantní, stejně jako jeho odkaz na konkrétní rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ, neboť toto rozhodnutí není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení

Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že je jejich rozhodnutí překvapivé, neboť jej nepoučily ve smyslu ustanovení o „změně právní kvalifikace“, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelem citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. (jenž posuzoval důvodnost dovolání podle úpravy platné do 31. 12. 2012) a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz). Nadto k žádné „změně právní kvalifikace“, jak se patrně dovolatel domnívá, v projednávané věci nedošlo, neboť žaloba právní kvalifikaci neobsahuje, jak ostatně podotkl správně odvolací soud.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně, které v této části dovolatel uvádí.

Obdobně namítá-li dovolatel, že soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti „poučit dovolatele o nezbytné úpravě žalobního návrhu podle ustanovení “. I v této části dovolatel namítá vadu řízení, která však sama o sobě, jak již Nejvyšší soud uvedl shora, přípustnost dovolání nezakládá.

Uvádí-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení této „otázky“ odchýlil od zprávy Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 10. 1974, sp. zn. , přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde. V době vydání těchto rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. ve znění do 31. 12. 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení ve znění účinném od 30. 9. 2017 a dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn.

Cituje-li dále v této části dovolatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. , přehlíží, že rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu. V této jiné věci žalobkyně petit na základě odvolacím soudem poskytnutého poučení podle ustanovení neupravila tak, aby vyhovoval požadavkům ustanovení obč. zák., žalobě pak za takového skutkového stavu podle názoru dovolacího soudu nemohl odvolací soud vyhovět. Povinnost soudu (vždy) poučit účastníka podle ustanovení o tom, že žalobní návrh nesplňuje požadavek zakotvený v ustanovení obč. zák., však z citovaného rozhodnutí (oproti názoru dovolatele) nevyplývá.

Obdobně poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , ve kterém dovolací soud posuzoval situaci, v níž žalobce již v žalobě vyjádřil ochotu vrátit žalovanému zhotovenou věc a byl si tak synallagmatického vztahu podle ustanovení obč. zák. vědom, pouze jej nevyjádřil v žalobním návrhu (petitu). Nejvyšší soud pak na základě takto daného skutkového stavu výslovně zdůraznil, že za těchto konkrétních okolností je poučení podle ustanovení na místě a nenarušilo by ústavní zásadu rovnosti účastníku sporu. V projednávané věci však odvolací soud uzavřel, že připravenost žalobce k protiplnění z obsahu žaloby či jakýchkoliv dalších podání nijak nevyplývá. I toto rozhodnutí tak vychází z odlišného skutkového stavu a jeho závěry nelze v projednávané věci použít.

Nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. , se zabýval absencí poučení podle ustanovení v případě, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení, čímž podle jeho názoru porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť mu odňal možnost jednat před soudem, zejména možnost právně a skutkově argumentovat. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud tak v uvedeném rozhodnutí vychází ze zcela odlišné procesní situace a závěry tam uvedené rovněž nelze v projednávané věci použít.

Správný není ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. , neboť jím tvrzený závěr, že soud nemá povinnost žalobce poučit podle ustanovení ohledně formulace petitu žaloby o vrácení toho, co podle neplatné smlouvy přijal, pouze v případě, kdy žalobce již tak není schopen učinit, citované rozhodnutí neobsahuje.

Pro úplnost lze uvést, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že vyžaduje-li ustanovení hmotněprávního předpisu (zde ustanovení § 457 obč. zák.) k úspěšnému uplatnění práva, aby žalobní návrh obsahoval povinnost k vzájemnému plnění, není povinností soudu poučit žalobce, že nebude ve sporu úspěšný, jestliže žalobu v tomto směru nedoplní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. , či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. ).

Namítá-li dovolatel, že dostatečným způsobem „prokázal připravenost vrátit žalované mrazicí box i bez výše uvedených poučení“, zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Dovolatel v této části dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. , v němž dovolací soud připustil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu nau, kterou žalobce coby důkazní materiál připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže. V rozsudku ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však Nejvyšší soud zdůraznil, že shora uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně, včetně požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený listinný důkaz jeu, která popisuje nárok po skutkové stránce [že žalobce v žalobě navenek projevil vůli identifikovat skutek prostřednictvím skutkových údajů obsažených v konkrétníě (příloze)]. Uzavřel-li odvolací soud, že v žalobě se žádný takový odkaz nenachází a podle textu žaloby žalobce nemínil cokoliv tvrdit prostřednictvím přiložených listin, když pouze ze skutečnosti, že odstoupení od smlouvy byla soudem prvního stupně provedena k důkazu, nelze zjištěný obsahy považovat za součást žalobních tvrzení, postupoval v souladu s citovanými závěry Nejvyššího soudu.

Pakliže dovolatel v této části dovolání znovu namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a nesplnění jeho povinnosti podle ustanovení , má Nejvyšší soud za to, že se s touto námitkou prostřednictvím shora uvedené argumentace již dostatečně vypořádal a lze na ni pro úplnost odkázat.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. , od kterého se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil při řešení otázky „eventuální změny petitu žaloby“. V této jiné věci dovolací soud uzavřel, že podáním žalobkyně v rámci odvolacího řízení, kterým požaduje, aby ve výroku rozsudku byla vyjádřena vzájemná podmíněnost jejího plnění a plnění žalované, nejde o nový nárok (uplatněný před odvolacím soudem) a nebylo tak třeba rozhodovat o změně žaloby, neboť požadavek podmíněnosti (vzájemnosti) plnění žalované plněním žalobkyně již dříve vyplýval z jejích původních žalobních tvrzení. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Odvolací soud, jak již Nejvyšší soud uvedl shora, vyšel ze zjištění, že z obsahu žaloby či jakýchkoliv dalších podání či přednesů žalobce nevyplývá, že žalobce vůči žalované uplatňuje vzájemně podmíněný závazek. Požadovanou změnu žaloby tak s odkazem na ustanovení nepřipustil. Dovolatelem citované rozhodnutí tak vychází z jiné skutkové situace a závěry tam uvedené na projednávanou věc nedopadají.

Vznáší-li dovolatel námitku nemožnosti vydání ceny oproti mrazicímu boxu, nedostál požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením , neboť v této části neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení 237 ) a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Předpoklad přípustnosti nelze dovodit ani z obsahu dovolací argumentace. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že se odvolací soud s předmětnou námitkou oproti názoru dovolatele vypořádal (srov. odstavec 13. jeho rozhodnutí).

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu