Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5369/2016

28 Cdo 5369/2016-349

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

České republiky - Ministerstva kultury

,

se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, IČ 00023671, proti žalované

H. P.

,

V. H., zastoupené Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení částky 117.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2015, č. j. -168, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2015, č. j. -168,

se

ve výrocích I. a III.

zrušuje

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. -74, zamítl výrokem I. návrh žalované na spojení řízení s věcí vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. , výrokem II. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 117.840,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 26. 6. 2014 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000,- Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného měsíce s tím, že první splátku je povinna zaplatit do 20. dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a s tím, že splátky je povinna platit až do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 5.890,- Kč (výrok IV.) a státu nepřiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem pro uznání vydaným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 21. 4. 2011, č. j. -16, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. -68, byla České republice - Ministerstvu kultury uložena povinnost zaplatit H. P. částku 90.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27.840,- Kč, že tyto částky byly (nynější) žalované dne 15. 1. 2013 zaplaceny, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. -100, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a že H. P. vzala následně žalobu zpět a řízení bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2014, č. j. -109, pravomocným dne 16. 7. 2014, zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že zrušením citovaných rozsudků soudů obou stupňů odpadl právní důvod poskytnutého plnění, takže na majetkový prospěch žalované je nutno pohlížet jako na bezdůvodné obohacení ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Tvrzení žalované, že byla v dobré víře, že jí přiznaná částka po právu náleží, považoval za bezvýznamnou, a důvodnou neshledal ani její námitku, že žalobkyně se měla svého nároku domáhat z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. -168, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až V. potvrdil (výrok I.), odvolání žalované proti výroku I. odmítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že po zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2011, č. j. -16, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. -68, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, neboť žalobkyně plnila žalované na dluh, který podle hmotného práva neexistoval. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobkyně podle , (dále „o. z.“), jelikož souhlasil s názorem žalované vyjádřeným v odvolání, že „všechny rozhodné skutečnosti pro právní kvalifikaci uplatněného nároku nastaly v roce 2014“; současně však dovodil, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení bez spravedlivého důvodu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v jeho závěru, že požadavek žalobkyně na vrácení žalované částky nelze pokládat za jednání v rozporu s dobrými mravy, přičemž v této souvislosti poukázal na „četnost sporů, které žalovaná proti žalobkyni zahájila, vedla a vede“.

Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle , neboť je založeno na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a to 1) zda „se jedná o plnění bez spravedlivého důvodu, jestliže je plněno na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, a osoba, jíž je plněno, toto plnění v souladu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí v dobré víře přijme a spotřebuje (tj. nemá co vydat), neboť předpokládá, že soud zná právo, a jedná tak s důvěrou ve správnost tohoto soudního rozhodnutí, přičemž pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, na základě něhož bylo plněno, je následně zrušeno“, 2) zda „jsou splněny předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení za situace, kdy osoba získá majetkový prospěch bez právního, nikoliv ovšem bez spravedlivého důvodu“, 3) zda „je požadavek na vydání plnění, které bylo poskytnuto na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno, a osoba, jíž bylo toto plnění poskytnuto, v souladu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí toto plnění v dobré víře přijme a spotřebuje, neboť předpokládá, že soud zná právo, a jedná tak s důvěrou ve správnost tohoto soudního rozhodnutí, v rozporu s dobrými mravy, zvláště je-li ochuzeným stát, který za nezákonné a následně zrušené rozhodnutí nese odpovědnost (ve smyslu ), a obohaceným osoba s nízkým sociálním postavením, tj. jde o situaci výrazné nerovnosti v postavení účastníků, kdy škůdce je zároveň poškozeným“, 4) zda tehdy, „spočívalo-li bezdůvodné obohacení v peněžitém plnění, vylučuje dobrá víra obohaceného jako poctivého příjemce a spotřebování peněžité částky za trvání uvedené dobré víry právo na vydání bezdůvodného obohacení“. K naposledy uvedené otázce by dovolací soud měl podle dovolatelky posoudit, zda žalovanou stíhá povinnost bezdůvodné obohacení vydat, jestliže jsou splněny podmínky uvedené v a o. z. V doplnění dovolání ze dne 10. 10. 2016 dále formulovala otázku, „zda jsou důvody pro přenesení poplatkové povinnosti podle v procesní situaci, kdy účastník řízení, jehož v I. stupni žádná poplatková povinnost nestíhala, úspěšně žádá o osvobození od soudních poplatků až v odvolací fázi řízení, a to na základě zjištění odůvodňujících osvobození, která nevykazují časové omezení jen na pozdější fázi řízení“, kterou dovolací soud „dosud neřešil“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání - s poukazem na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 9. 2015 (srov. část první, čl. II, bod 2. ), a po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Shledává-li dovolatelka přípustnost dovolání v řešení shora uvedených otázek, podle jejího mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených a souvisejících s úpravou institutu bezdůvodného obohacení v č. , přičemž je přesvědčena o tom, že bylo-li jí peněžité plnění, jehož vydání jako bezdůvodného obohacení se žalobkyně domáhá, přiznáno pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, nejedná se o plnění, které přijala bez spravedlivého důvodu a které by tudíž byla povinna žalobkyni vydat ( o. z.), a že požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky je v rozporu s dobrými mravy, a současně se dovolává aplikace „ a o. z.“, je nejprve třeba vyřešit otázku, kterým právním předpisem se vztah mezi účastnicemi řídí, tedy zda , účinným od 1. 1. 2014, jak odvolací soud dovodil, či předchozí právní úpravou bezdůvodného obohacení zakotvenou v zákoně č. , ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle níž ve věci rozhodl soud prvního stupně. Protože tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání v dané věci je přípustné podle

Právní posouzení věci ve smyslu je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odst. 3).

Nemůže být pochyb o tom, že za „jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“, považuje přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. ty, o nichž se nezmiňuje jeho odstavec 2, tedy „právní poměry“ závazkové. Důvodová zpráva k tomuto zákonu se jakožto inspiračního zdroje dovolává § 763 odst. 1 obch. zák., který hovořil o „právních vztazích“. Dosavadní právní předpisy se tedy použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona.

Shodně jako citované přechodné ustanovení je na pravidlu, že „závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku“, založeno i intertemporální ustanovení věta první a druhá , obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013, dle kterého platilo, že tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. , uveřejněném pod č. 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že „přechodné ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. neváže působnost dosavadních předpisů na dobu, kdy posuzované právo vzniklo, ale pouze na to, zda jde o právo vzniklé z právního vztahu vzniklého přede dnem účinnosti obchodního zákoníku. V tom se ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. zásadně liší od koncepce nepravé zpětné působnosti, přijaté v ustanovení § 868 obč. zák.“. Ve skutkových poměrech jím posuzované věci dále formuloval závěr, že „právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, vzniklé v důsledku odstoupení od závazku podléhajícího režimu hospodářského zákoníku, je právem vzniklým z tohoto závazku (právního vztahu) ve smyslu § 763 odst. 1 obch. zák., a proto se toto právo rovněž řídí hospodářským zákoníkem. I když v tomto případě právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není právem vzniklým přímo ze smlouvy, byla smlouva důvodem pro plnění (poskytnutí zálohy), které se po odpadnutí tohoto důvodu (odstoupením od závazku) stalo neoprávněným majetkovým prospěchem na straně žalované.“ Závěry citovaného rozsudku dovolacího soudu jsou přijímány i pozdější rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. , a ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. ).

Shodné znění přechodného ustanovení § 763 odst. 1 věty druhé obch. zák. a § 3028 odst. 3 věty první o. z. přitom odůvodňují závěr o použitelnosti judikatury dovolacího soudu, jež reflektovala výklad a aplikaci přechodného ustanovení obchodního zákoníku, i na řešení otázky, pro niž je dovolání v dané věci přípustné. Rozdíl přitom nevykazují ani skutkové okolnosti, když i v nyní posuzované věci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení odpadnutím právního důvodu plnění v důsledku zrušení pravomocných a vykonatelných rozsudků soudů obou stupňů, na základě nichž bylo plněno, pravomocným rozsudkem Nejvyššího soudu.

Podle právní úpravy bezdůvodného obohacení dle účinného do 31. 12. 2013, řešil Nejvyšší soud skutkově obdobnou věc stejných účastnic v usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. (na nějž poukázala žalobkyně), jímž odmítl dovolání žalované, podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. . V tomto rozhodnutí „v první řadě zopakoval své stanovisko (vyslovené kupříkladu v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. ), že vznik právních vztahů, potažmo práva a povinnosti z nich vzešlé do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. V tomto duchu je třeba používat rovněž o. z., neboť žádné z ustanovení až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována. Ustanovení o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by zakládalo pravou zpětnou účinnost až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy. Z předeslaného jednoznačně plyne, že na předmětný spor nemůže být ani prostřednictvím argumentace zásadami občanského práva vztahován dosah právní úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v a násl. o. z.“. Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „není-li skrze aplikaci o. z. myslitelné negovat dlouhodobě ustálený výklad dřívější právní úpravy, je třeba upozornit, že získání bezdůvodného obohacení ve smyslu obč. zák. představovalo objektivně nastalý stav, vyvolaný tím, že bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Dobrá víra obohaceného měla jen velmi omezený význam a byla relevantní výlučně z pohledu a 459 obč. zák., nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. , ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. , ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. , či ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. ). Tvrzené přesvědčení žalované o tom, že od žalobkyně na základě rozsudků vydaných v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. obdržela plnění, jež jí po právu náleželo, tak ničeho nemění na její povinnosti vrátit přijatou majetkovou hodnotu poté, co byla dotčená soudní rozhodnutí zrušena, postrádala-li jimi uložená platební povinnost korelát v rovině hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. )“.

Jestliže tedy v posuzované věci byl právním důvodem plnění částky 117.840,- Kč rozsudek pro uznání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 21. 4. 2011, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. , pravomocným dne 8. 1. 2013, na jehož základě žalobkyně poukázala žalované dne 15. 1. 2013 uvedenou částku, pak následné odpadnutí právního důvodu plnění v důsledku vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , pravomocného dne 17. 6. 2014, jímž tato rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nic nezměnilo na tom, že závazek k vydání bezdůvodného obohacení, se řídí právním předpisem účinným v době, kdy právní důvod k plnění vznikl, tedy , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( a násl. obč. zák.). Použití dosavadní právní úpravy se přitom uplatní nejenom na žalované vyplacenou částku 90.000,- Kč, ale i na částku 27.840,- Kč přisouzenou a vyplacenou žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení. Třebaže právo na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu, byla povinnost k jejich zaplacení stanovena citovaným rozsudkem odvolacího soudu, pravomocným dne 8. 1. 2013.

Aplikoval-li tedy odvolací soud na uplatněný nárok žalobkyně novou právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014 (§ 2991 o. z.), rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a jeho rozhodnutí již z tohoto důvodu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá.

Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku I. z uvedeného důvodu správný a protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v tomto výroku a v závislém výroku III. o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a odst. 2 věta první ).

Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu učiněný samostatným podáním, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 29. 3. 2016, se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným a dovolací soud proto o něm nerozhodoval.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu