Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 741/2005

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. č. a m. v. d., proti žalovaným 1) F., a. s., a 2) E. spol. s r. o. - v likvidaci, o zaplacení částky 38,700.620,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2004, č.j. -256, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2005, č.j. -265, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. března 2002, č.j. -214, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 19,985.627,- Kč (jako dlužné jistiny z dosud nesplacených úvěrů), včetně „úroků vypočtených k datu 30. června 1994 a částky 18,714.993,- Kč jako úroků vypočtených z dlužné jistiny za dobu od 1. července 1994 do 14. ledna 2002“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odkazuje na výsledky provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a F., v. d. (dále jen „úvěrový dlužník“) byly uzavřeny smlouvy o úvěru č. I-51-61/86 ze dne 7. srpna 1986, č. 190-60/89 ze dne 29. června 1989 a č. III-19-61/89 ze dne 17. května 1989 (dále jen „smlouvy o úvěru“), přičemž úvěrový dlužník závazky z výše uvedených smluv o úvěru v rozsahu žalobou uplatněném nesplnil.

V situaci, kdy pasivní legitimaci žalovaných k úhradě žalované částky žalobce dovozoval ze smlouvy o přistoupení k závazku a zástavní smlouvy datované 31. října 1992 uzavřené mezi ním (jako věřitelem a zástavním věřitelem) a druhou žalovanou (jako přistoupivší dlužnicí a zástavní dlužnicí) [dále jen „sporná smlouva“] a ze skutečnosti, že první žalovaná nabyla vlastnické právo k nemovitostem - předmětu zástavy smlouvou o nepeněžitém vkladu uzavřenou s druhou žalovanou 5. října 1993, zabýval se soud prvního stupně dále především povahou a platností sporné smlouvy.

Jelikož smlouvy o úvěru byly uzavřeny v letech 1986 až 1989, t.j. za účinnosti , hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“), i případné změny takto vzniklých závazkových vztahů, včetně změn v jejich subjektech, byly možné „jen za použití právního režimu daného hospodářským zákoníkem“. Podle kogentního ustanovení hosp. zák., upravujícího změnu v osobě dlužníka hospodářsko právního závazkového vztahu, tak přicházelo v úvahu - pokračoval soud prvního stupně - pouze převzetí dluhu, a to za podmínky písemně ( hosp. zák.) uzavřené dohody mezi původním a přebírajícím dlužníkem a se souhlasem věřitele.

V této souvislosti dále soud prvního stupně zdůraznil, že na shora uvedených právních závěrech ničeho nemění ani to, že k 1. lednu 1992 byl hospodářský zákoník zrušen , obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“). Podle ustanovení obch. zák. se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazku z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti obchodního zákoníku řídí dosavadními předpisy, pročež i případná změna v subjektech hospodářsko právních závazků ze smluv o úvěru byla možná jen v intencích ustanovení hosp. zák.

Sporná smlouva tak nemohla vyvolat zamýšlené právní účinky (přistoupení dalšího dlužníka k závazku ze smluv o úvěru), když a/ podle nemohla být platně uzavřena, b/ hospodářský zákoník změnu dlužníka „ve formě přistoupení k dluhu“ neupravoval a c/ bez dohody s původním dlužníkem ke změně v osobě dlužníka dojít nemohlo. Proto soud prvního stupně uzavřel, že druhé žalované podle sporné smlouvy „žádný dluh vůči žalobci nevznikl“. Závěr o neplatnosti sporné smlouvy a o neexistenci dluhu druhé žalované pak - podle soudu prvního stupně - „vede i k závěru o neplatnosti dalšího ujednání obsaženého v téžeě, a to smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, sledující výslovně i výhradně zajištění závazku přistoupivší dlužnice“ (druhé žalované).

Konečně soud prvního stupně zkoumal, zda druhá žalovaná neodpovídá za splnění závazků ze smluv o úvěru z jiného právního důvodu než z titulu sporné smlouvy. Posuzuje hospodářskou smlouvu ze dne 23. září 1991 uzavřenou mezi původním dlužníkem (F., v. d.) a druhou žalovanou podle ustanovení 347 hosp. zák., kterou původní dlužník převedl ve smlouvě popsaný majetek na druhou žalovanou, však dovodil, že žalobce neprokázal, jaká práva a závazky související s převáděným majetkem byly předmětem převodu, pročež „odpovědnost“ druhé žalované za zaplacení uplatněné pohledávky nebyla založena ani touto smlouvou.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004, č.j. -256, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2005, č.j. -265, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou jej změnil tak, že žalobci uložil zaplatit první žalované na jejich náhradu částku 230.851,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, zcela přitakal i právním závěrům, na nichž soud prvního stupně založil své právní posouzení věci.

V této souvislosti především zdůraznil, že druhá žalovaná „nenabyla žalovaný závazek“ hospodářskou smlouvou ze dne 23. září 1991, když z této smlouvy „nelze jednoznačně žalovaný závazek identifikovat“.

Dále odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 24 odst. 2, § 125 odst. 1 a § 128 hosp. zák. a § 763 obch. zák., uzavřel, že dosavadními právními předpisy (hospodářským zákoníkem) se řídí vznik, změna i zánik právních vztahů, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku (před 1. lednem 1992). Jelikož hospodářský zákoník „přistoupení k dluhu nezná“, potom ke změně v osobách subjektů (ke změně hospodářského závazku) mohlo dojít pouze „v intencích hospodářského zákoníku, a to konkrétně písemnou dohodou s ohledem na ustanovení § 24 odst. 2 a § 125 odst. 1 hosp. zák.“ Taková smlouva ale podle obsahu spisu uzavřena nebyla, přičemž sporná smlouva nevyhovuje ani požadavkům ustanovení § 128 hosp. zák., když podle tohoto ustanovení byla k převzetí dluhu nutná dohoda mezi původním a přebírajícím dlužníkem a souhlas věřitele.

Nevznikl-li druhé žalované závazek, jehož úhrada je předmětem tohoto řízení, nelze považovat za platnou - pokračoval odvolací soud - ani zástavní smlouvu, neboť „jak správně uzavřel soud prvního stupně, zástavní právo je právem akcesorickým, svojí právní existencí závislým na existenci závazku, který zajišťuje“. Nevznikl-li platně závazek, který měl být zajištěn, nemohlo platně vzniknout ani zástavní právo.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „“) a co do důvodů na ustanovení a b) , jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].

Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje v řešení otázky, zda „protiprávní nesplácení závazku, ke kterému se žalovaný zavázal, může být chráněno soudem s poukazem na nesprávnou aplikaci právní normy přesto, že v době uzavření smlouvy bylo možno použít novějších právních norem“.

Zároveň žalobce ve smyslu ustanovení čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství navrhuje, aby Nejvyšší soud „zahájil v souvislosti s předmětem a obsahem daného soudního sporu řízení o předběžné otázce u Evropského soudního dvora, neboť závěrečné rozhodnutí dovolacího soudu má evropskou dimenzi“. Zodpovězena by měla být otázka možné aplikace „novějších právních norem přesto, že soudy prvního a druhého stupně trvají na použití dřívějšího a socialistickému zřízení poplatného hospodářského zákoníku“ a otázka „retroaktivity totalitních právních norem“.

Dovolatel akcentuje, že mezi ním a druhou žalovanou byl spornou smlouvou založen „nový právní vztah“ řídící se a obchodním zákoníkem, pročež právní posouzení věci soudy nižších stupňů založené na aplikaci a výkladu ustanovení obch. zák. a hospodářského zákoníku považuje za nesprávné. Podle dovolatele měla být sporná smlouva posuzována podle ustanovení a (dále jen „obč. zák.“) a obch. zák. Co do existence závazku druhé žalované pak dovolatel poukazuje na skutečnost, že tato po uzavření sporné smlouvy svůj závazek „řádně splácela“, čímž došlo ve smyslu ustanovení obch. zák. i k jeho uznání.

Dále dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů svými rozhodnutími posílily „rozpor s dobrými mravy“, když žalovaným, které vědomě porušily povinnosti, poskytly „svoji právní konstrukcí neplatností smluv ochranu jako oprávněnému věřiteli“. Současně soudy porušily zásadu zakotvenou v ustanovení ; nepostupovaly totiž v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V situaci, kdy v době po vyhlášení rozhodnutí odvolacím soudem, a předtím než bylo písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí účastníkům doručeno, byla druhá žalovaná k datu 25. listopadu 2004 vymazána z obchodního rejstříku, a to bez právního nástupnictví, soud prvního stupně usnesením ze dne 24. března 2005, č.j. -284, s poukazem na ustanovení , zrušil ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení v tomto rozsahu zastavil.

Nejvyšší soud se tak zabýval dovoláním pouze ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. ). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.

Výhrada, jejímž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu (a soudu prvního stupně) vytýká, že v řízení postupoval v rozporu s ustanovením , tak založit přípustnost dovolání podle způsobilá není.

Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitky dovolatele co do možných změn v subjektech hospodářsko právních závazkových vztahů v době od 1. ledna 1992. Jak ostatně správně uvedl odvolací soud, Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. , dospěl při výkladu ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. k závěru, že určujícím pro posouzení toho, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy či nikoli, je okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy zejména okamžik uzavření hospodářské smlouvy. Jelikož se v ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. neuvádí, že se dosavadními předpisy řídí např. jen vznik těchto právních vztahů, jako je tomu např. podle ustanovení § 868 obč. zák., je nutné vycházet z toho, že dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů, t.j. zejména posouzení výkladu a platnosti právního úkonu, změn subjektů nebo obsahu závazku a podobně.

Byť odkazované rozhodnutí dále řeší problematiku změny v osobě věřitele (§ 128 odst. 1 hosp. zák.) a nikoli v osobě dlužníka (§ 128 odst. 2 hosp. zák.) nemá Nejvyšší soud důvod na jeho obecných závěrech, podle nichž se změny v subjektech závazků vzniklých podle hospodářského zákoníku, byť k nim došlo až po 31. prosinci 1991, řídí příslušnými ustanoveními hospodářského zákoníku a nikoli občanským či obchodním zákoníkem, cokoli měnit.

Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou pak na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat i proto, že na výsledek řízení mezi nimi by neměla vliv ani akceptace právního názoru dovolatele co do platnosti „přistoupení k dluhu“ a vzniku zástavního práva. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že vůči první žalované je uplatněn nárok na peněžité plnění jako vůči zástavní dlužnici (osobě, jež nabyla vlastnické právo k nemovitosti zatížené zástavním právem, o jehož existenci věděla). Právo zástavního věřitele domáhat se „uspokojení ze zástavy“ (§ 151f odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění) totiž může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky, s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 46/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), čemuž žaloba v projednávané věci evidentně neodpovídá.

Požadoval-li dovolatel, aby Nejvyšší soud předložil věc Evropskému soudnímu dvoru k řešení shora vymezené předběžné otázky, v tomto směru Nejvyšší soud pouze konstatuje, že o případ předvídaný čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství nejde.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a první žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustné opravný prostředek.

V Brně 19. července 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu