Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1564/2014

28 Cdo 1564/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně J. J.,zastoupené JUDr. Milanem Kostohryzem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 11, proti žalovanému statutární městu Zlín, IČ: 002 83 924, se sídlem Zlín, náměstí Míru 12, zastoupenému JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, o zaplacení částky 1.500.000,- Kč s příslušenstvím,vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. prosince 2013, č. j. -450, -450, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. prosince 2013, č. j. -467, -467, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. února 2013, č. j. -398 (ve znění opravného a doplňujícího usnesení) v odvoláním napadeném výroku II v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 1.135.692,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), rozsudek změnil toliko v části o úroku z prodlení za dobu 1. 6. 2010 do 30. 6. 2010 (výrok II) a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).

Předmětem řízení je žalobkyní uplatněné právo na peněžitou náhradu za bezesmluvní užívání označených nemovitostí v jejím vlastnictví (budovy č.p. s přilehlými pozemky v obci a kat. území Z.) žalovaným v době od 1. 4. 2005 do 31. 3. 2010, jež odvolací soud kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu, jenž vznikl žalovanému na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.!). Výši peněžité náhrady za užívání nemovitostí v době od 28. 5. 2007 do 28. 5. 2010 odvodil od obvyklé hladiny nájemného za užívání srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase, zjištěné posudkem znalce. Stran náhrady za užívání nemovitostí za dobu od 1. 4. 2005 do 27. 5. 2007 shledal soud právo promlčeným, uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby ( obč. zák.). Přitom již nepřihlížel ke skutečnostem a důkazům o počátku subjektivní promlčecí doby (o údajné vědomosti žalobkyně o skutečnostech rozhodných dle obč. zák.), které žalovaný – v rozporu s ust. – uplatnil až po zákonné koncentraci řízení a jako nepřípustné novoty i v odvolacím řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první , (dále jen „ “), neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (jde-li o dovolatelem označené právní otázky – viz dále) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit a dovolání tudíž není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. ).

K dovolatelem označené otázce výše náhrady za bezesmluvní užívání nemovitosti ve vlastnictví jiného lze z ustálené judikatury Nejvyššího soudu odkázat zejména na rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. , publikovaný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. ; nebo rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. (dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že výše peněžité náhrady dle § 458 odst. 1 obč. zák. musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který uživateli vznikl, a že majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného.

Zpochybňuje-li pak dovolatel závěry znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného (určení částky vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu), napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. ; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. ).

Závěry odvolacího soudu a jeho postup v řízení přitom neodporují ani dovolatelem citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. ; usnesení ze dne 19. června 2012, sp. zn. ), v situaci, kdy znalecký posudek, o nějž odvolací soud své závěry opírá (posudek Ing. Radoslava Žoura) je právě oním revizním znaleckým posudkem ve smyslu , jímž byly odstraněny pochybnosti o správnosti dvou předchozích znaleckých posudků. I z tohoto důvodu soudy nižších stupňů – logicky – pokládaly návrhy žalovaného na další doplnění dokazování v tomto směru za nedůvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu – jde-li o určení výše náhrady – je pak v souladu i dalšími dovolatelem označenými rozhodnutími (rozsudkem ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. , a rozsudkem ze dne 20. března 2001, sp. zn. ), jestliže odvolací soud – jak se z odůvodnění jeho rozhodnutí podává – měl na zřeteli právě majetkový prospěch, jehož se dostávalo žalovanému, s přihlédnutím k tomu, jak nemovitosti skutečně užíval. Skutkovým okolnostem zjevně nepřiměřené nejsou pak ani závěry soudů nižších stupňů o absenci právního důvodu užívání a dobré víry žalovaného, jež je relevantní jen z pohledu ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. (dále pak rovněž z § 459 obč. zák.), nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení.

Aktivní legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení pak vyplývá z ustanovení § 456 věty první obč. zák. (dle něhož se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán) a v daném případě je určována postavením žalobkyně jako vlastnice předmětných nemovitostí, které nabyla děděním po zůstavitelce J. C. (zemř. 1996) – viz usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. listopadu 2009, č. j. -23. Tím je vyvráceno i tvrzení dovolatele, že žalobkyně postrádá právní důvod nabytí vlastnictví (jež lze nabýt i děděním – srov. § 132 odst. 1 obč. zák.). Ostatní námitky žalované vážící se k uvedenému závěru o aktivní věcné legitimaci jsou zpochybňováním skutkových zjištění odvolacího soudu, bez označení kvalifikované právní otázky, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.

Přitom i závěr o uplatnitelnosti námitky promlčení, zastávaný v dané věci soudy nižších stupňů, koresponduje ustálené judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. ), z níž vyplývá, že námitku promlčení (která má hmotněprávní charakter, resp. důsledky) lze vnést kdykoliv v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, avšak to, zda došlo k marnému uplynutí promlčecí doby, je možné posoudit toliko z hlediska tvrzení a důkazů, které byly uplatněny do okamžiku, kdy nastaly účinky zákonné koncentrace řízení ( , , ).

Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu naplněn není.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a za situace, kdy žalobkyni, jež by na jejich náhradu jinak měla zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. září 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu