Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 977/2008

U S N E S E N Í

Palivového kombinátu Ústí

F. D.

, zastoupenému JUDr. Miroslavem Koláčným, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dvořákova 2044/3, pro 56.692,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 8. 2007, č. j. -47, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Shora citovaným usnesením okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle , odůvodněný promlčením práva podle obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“). Uzavřel, že vymáhaná částka s příslušenstvím byla sice exekučním titulem přisouzena jako pohledávka z nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné (podle o nájmu a pronájmu nebytových prostor) smlouvy mezi dvěma podnikateli, že však promlčení přesto nelze posuzovat podle obchodního zákoníku, nýbrž podle ustanovení zákoníku občanského (dále „obč. zák.“), jelikož „nájem nebytových prostor nebyl činností, která by byla předmětem podnikání oprávněného podle , o státním podniku“, protože nešlo o činnost, pro kterou byl státní podnik založen.“

K odvolání povinného krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že právo bylo v nalézacím řízení přiznáno „na podkladě aplikovaného občanskoprávního pravidla chování, konkrétně ustanovení § 451 a § 458 obč. zák. Skutečnost, že nalézací soud rozhodl na podkladě zjištění, že v daném případě se jedná o občanskoprávní vztah (viz též označení účastníků v záhlaví rozsudku), je pro exekuční soud limitující, a okresní soud správně dospěl k závěru, že v daném případě vymáhaná pohledávka promlčena není. O jinou situaci by se jednalo, shledal-li by nalézací soud, že v daném případě šlo o vztah obchodněprávní, na nějž by bylo nutno aplikovat úpravu promlčení podle obchodního zákoníku.“ Podle odvolacího soudu „je tedy zjevné, že okresní soud – vycházeje z rozsudku nalézacího soudu, z nějž nevyplývá, že by o bezdůvodném obohacení bylo rozhodováno při zjištění, že mezi účastníky šlo o obchodněprávní vztah mezi podnikateli – nepochybil, dospěl-li k závěru, že občanskoprávní úpravu nutno na danou věc aplikovat i při řešení otázky promlčení.“

V dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení dovozuje z rozporu napadeného rozhodnutí s hmotným právem i s „bohatou judikaturou Nejvyššího soudu sjednocenou v tom, že mezi podnikateli platí úprava promlčení podle obchodního zákoníku, tedy i jeho ustanovení , 2“, povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v – podle jeho názoru nesprávné – aplikaci ustanovení obč. zák. namísto správného užití obch. zák. Z provedených důkazů plyne, že nájem nebytových prostor byl vztahem mezi podnikateli, jelikož povinný nájemní smlouvu uzavřel jako živnostník, resp. soukromě podnikající občan na základě příslušného živnostenského oprávnění, resp. oprávnění k soukromému podnikání. Nejdříve měl k dispozici povolení k provozování pohostinství a ubytovacích služeb, později pak příslušné živnostenské listy, na něž účastníci ve všech po sobě následujících smlouvách odkazovali, a povinný jako nájemce byl v nich vždy označován jako soukromý podnikatel s příslušným oprávněním, včetně identifikačního čísla. K platnosti smlouvy o nájmu byl nutný souhlas obecního úřadu, neboť jejím účelem bylo soustavné poskytování hostinských a ubytovacích služeb. Nedostatek tohoto souhlasu byl také důvodem neplatnosti smlouvy, to vše tedy podle dovolatele svědčí pro závěr, že šlo o podnikatelský vztah, kdy měl nájem povinnému vytvořit podmínky k provozování soustavné činnosti. Oprávněný byl státním podnikem zřízeným za účelem provozování podnikatelské činnosti a z tohoto důvodu byl také zapsán do obchodního rejstříku. Pokud měl v majetku, který spravoval, restauraci, resp. ubytovnu či hotel, mohl je využívat sám, jestliže by měl příslušné živnostenské oprávnění, nebo je mohl pronajmout jinému, a pokud tak učinil, byl příjem z nájemného součástí jeho zisku. Nelze tedy usuzovat, že podnikatelem nebyl nebo že svůj status podnikatele ztratil, jestliže své nebytové prostory pronajal jinému podnikateli. K pronájmu nebytových prostor žádné živnostenské oprávnění jako podnikatel nepotřeboval a zákon mu ani neukládal, aby pronájem nemovitostí nechal zapsat jako předmět podnikání do obchodního rejstříku. Jako podnikatel nemusel ani žádat o živnostenský list podle živnostenského zákona, jelikož v souvislosti s nájmem neposkytoval jiné než základní služby. Přijaté nájemné bylo jeho zdanitelným příjmem, výdaje spojené s nájmem byly jeho daňově uznatelnými výdaji, oprávněný o nich vedl účetnictví a příjmy zdaňoval.

V odůvodnění napadeného usnesení není podle dovolatele nic, co by mohlo posloužit pro závěr, že o vztah mezi podnikateli nešlo. I kdyby se jednalo o bezdůvodné obohacení mezi podnikateli, musel by být závěr nalézacího soudu o povinnosti k jeho vydání odůvodněn odkazem na , „a třeba i na ustanovení a 458“, neboť obchodní zákoník úpravu bezdůvodného obohacení neobsahuje a úprava obsažená v se používá subsidiárně i na vztah mezi podnikateli, tedy i na účastníky daného řízení. Uvedený argument odvolacího soudu není důvodem k závěru, že ve vztahu mezi účastníky platí právní úprava promlčení podle . To se týká také označení účastníků v záhlaví rozsudku nalézacího soudu. Je nerozhodné, jak účastníky v rozsudku označil nalézací soud, případně jak oprávněný označil povinného v žalobě, relevantní je pouze zjištění, zda účastníci byli či nebyli podnikateli v době vzniku přisouzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, „to však podle provedených důkazů byli“

.

Nesprávný je také právní názor odvolacího soudu, že pro exekuční soud je limitující, jak nárok posoudil soud nalézací, jelikož ze zákona neplyne, že by vykonávací soud byl vázán odůvodněním exekučního titulu. Bylo tedy oprávněním i povinností vykonávacího soudu věc posoudit bez přihlédnutí k odůvodnění exekučního titulu, tedy jen podle důkazů před ním provedených. Z nalézacího spisu i z odůvodnění exekučního titulu plyne, že k bezdůvodnému obohacení mělo dojít až za účinnosti obchodního zákoníku.

Oprávněný navrhl „zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.“

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), dospěl k závěru, že dovolání – byť závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace ustanovení není správný – přípustné není.

Okresní ani krajský soud se při posuzování, zda použijí ustanovení či zákoníku obchodního, nezabývaly skutečností, že exekuce, jejíž zastavení povinný navrhuje, byla nařízena k vymožení bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné nájemní smlouvy uzavřené 10. 9. 1991 (viz čtvrtý odstavec druhé strany exekučního titulu /č. l. 4 versa/), tedy za účinnosti hospodářského zákoníku. Za stavu, kdy byl povinný bezdůvodně obohacen přijetím plnění z neplatného právního úkonu v období od 31. 12. 1992 do 31. 8. 1994, tedy za účinnosti obchodního zákoníku, nutno otázku, který ze dvou v úvahu přicházejících hmotněprávních předpisů bude použit, posoudit předně podle přechodného ustanovení obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení se tímto zákonem řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem.

Z uvedeného ustanovení plyne, že právní vztah oprávněného a povinného vzniklý při jejich podnikatelské činnosti (zde není relevantní – jak nesprávně dovozují soudy obou stupňů – že „nájem nebyl činností, pro kterou byl oprávněný založen a která by byla předmětem jeho podnikání“) smlouvou z 10. 9. 1991 se řídí hospodářským zákoníkem. Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že vymáhaná částka byla exekučním titulem přisouzena jako pohledávka z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení; nebylo by totiž v souladu s požadavkem právní jistoty, aby se plnění z platné smlouvy řídilo ustanoveními hospodářského zákoníku, a aby totéž plnění později exekučním titulem posouzené jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z téže smlouvy, avšak kvalifikované jako neplatné, bylo posuzováno podle obchodního zákoníku jen proto, že k němu došlo až za účinnosti tohoto předpisu.

Pokud jde o lhůty, uplatní se přechodné ustanovení § 763 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona.

V odůvodnění svého usnesení z 23. 6. 2005, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 169, Nejvyšší soud uzavřel, že řídí-li se podle dosavadních právních předpisů i lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti obchodního zákoníku, tedy i lhůta k uplatnění pravomocným rozhodnutím přiznaného práva, posuzuje se podle hospodářského zákoníku také promlčecí lhůta.

Podle § 131b odst. 5 hospodářského zákoníku bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne, kdy mělo být plněno.

V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem z 15. 12. 2003, č. j. -82, pravomocný v prvním stupni 27. 1. 2004, který se stal vykonatelným uplynutí třídenní lhůty k plnění. Bylo-li exekuční řízení (podáním návrhu na nařízení exekuce) zahájeno 17. 8. 2005, stalo se tak v desetileté promlčecí lhůtě určené ustanovením § 131b odst. 5 hospodářského zákoníku, právo tudíž promlčeno není.

Nejvyšší soud však vyložil, že přípustnost dovolání je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro konkrétní věc samu. Tento předpoklad není splněn v situaci, kdy se řešení příslušné právní otázky nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhému účastníku řízení nezměněno (srov. usnesení z 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2001 pod poř. č. 27).

Tak je tomu i v souzené věci. Poněvadž řešení jiných otázek dovoláním zpochybněno nebylo, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařídil jednání ( , věta první, ), dovolání podle , odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu