Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 175/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. B., CSc., zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dřevařská 25, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2006, č.j. -125, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu, neboť je názoru, že "odporuje smluvní volnosti, kdy každý se může zavazovat, pokud při tom neporuší zákon".

Z připojených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z procesního spisu, se podává, že odvolací soud (poté, co dvakrát zrušil rozsudky soudu prvního stupně) změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2005, č.j. -102, a žalobu, jíž se stěžovatel jakožto žalobce proti vedlejší účastnici (žalované Ing. R. M.) domáhal zaplacení částky 33.000,- Kč s příslušenství z titulu "smluvní pokuty" za "jednostranné a bezdůvodné" odstoupení od "smlouvy o zprostředkování koupě nebo pronájmu nemovitostí", zamítl.

Tento výsledek sporu odvolací soud založil na závěru, že ujednání pod bodem č. 4.2 účastníky uzavřené smlouvy o zprostředkování, které zájemci ukládá povinnost zprostředkovateli zaplatit "smluvní pokutu ve výši dohodnuté provize", odstoupí-li "jednostranně a bezdůvodně" od smlouvy, je absolutně neplatné (§ 39 obč. zák.) proto, že je v rozporu s kogentním ustanovením § 544 odst. 1 obč. zák.

Odvolací soud vysvětlil, že smluvní pokuta dle § 544 a násl. obč. zák. coby "jeden z právních prostředků zajištění závazku" představuje sice peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, na niž je pokuta vázána, avšak odstoupení od smlouvy, "ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč. zák.), mající za následek zrušení smlouvy (§ 48 odst. 2 obč. zák.)" porušení smluvní povinnosti nepředstavuje. Odvolací soud ku podpoře názoru, že vedlejší účastnice odstoupením od smlouvy o zprostředkování "svou smluvní povinnost neporušila, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle této smlouvy náleželo", odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, roč. 1999, č. 4, str. 204. Vyjádřil konečně též názor, že sporné ujednání smlouvy o zprostředkování nemá "ani charakter případného ujednání o odstupném, jež by bylo obdobou institutu upraveného v ustanovení § 355 odst. 1 obch. zák.".

Stěžovatel rozpor s principem smluvní volnosti spatřuje v tom, že vedlejší účastnice "při uzavírání smlouvy souhlasila s ustanovením o smluvní pokutě pro případ bezdůvodného odstoupení od smlouvy", a byla tedy "srozuměna s tím, že pokud bezdůvodně odstoupí od smlouvy, zaplatí náklady spojené s případem, a to formou smluvní pokuty". Ačkoli své povinnosti podle smlouvy splnil, vedlejší účastnice odstoupila od smlouvy, čímž "prakticky využila práci navrhovatele a odmítla za ni zaplatit".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995,

sp. zn.

). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.

Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

K takovým závěrům tedy naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry odvolacího soudu - co do hodnocení kritického ustanovení smlouvy - vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány a lze je mít za ustálené.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Ke kritické právní otázce, že platné odstoupení od smlouvy nemůže být porušením smluvní povinnosti, ale je výkonem práva a z toho důvodu je nelze sankcionovat smluvní pokutou, se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí, na něž odvolací soud odkázal v ústavní stížností napadeném rozsudku.

Z téhož právního názoru pak vychází i další judikatura.

Z rozhodnutí Ústavního soudu jde o nález ze dne 11. 10. 1999,

sp. zn.

, usnesení ze dne 2. 2. 2000,

sp. zn.

, usnesení ze dne 9. 2. 2000,

sp. zn.

, usnesení ze dne 9. 3. 2000,

sp. zn.

, usnesení ze dne 1. 8. 2000,

sp. zn.

, usnesení ze dne 22. 1. 2001,

sp. zn.

, usnesení ze dne 18. 1. 2001,

sp. zn.

, usnesení ze dne 1. 2. 2001,

sp. zn.

, usnesení ze dne 5. 3. 2001,

sp. zn.

, usnesení ze dne 18. 4. 2001,

sp. zn.

, nález ze dne 30. 11. 2001,

sp. zn.

, usnesení ze dne 25. 6. 2002,

sp. zn.

, usnesení ze dne 10. 9. 2002,

sp. zn.

, usnesení ze dne 15. 7. 2004,

sp. zn.

, usnesení ze dne 2. 6. 2005,

sp. zn.

, a usnesení ze dne 19. 9. 2006,

sp. zn.

.

Ohledně rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu lze poukázat též na rozsudek ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. , rozsudek ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. , rozsudek ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. , rozsudek ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , usnesení ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. , rozsudek ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , rozsudek ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. , rozsudek ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , a rozsudek ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. .

Kromě toho, že odvolací soud uplatnil právní názory s těmi, jež byly takto identifikovány, souladné, je podstatné, že ani stěžovatel těmto názorům nevytýká, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod. Námitku porušení "smluvní volnosti", opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, totiž stěžovatel jen nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí odvolacího soudu nemá ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; odvolacím soudem dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Své právní názory a skutková zjištění odvolací soud rozumně a uspokojivě odůvodnil, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Stojí za to poznamenat, že ačkoli stěžovatel nevyužil k ochraně svých práv všechny opravné prostředky (jmenovitě dovolání), Ústavní soud nepovažoval ústavní stížnost za nepřípustnou [ , ]; stěžovatel byl totiž nesprávně odvolacím soudem poučen, že dovolání proti jeho rozsudku přípustné není, ačkoli dotčený právní vztah pokládal za občanskoprávní (a nešlo o věc obchodní ve smyslu ). Ústavní soud opakovaně judikoval (srov. např.

sp. zn.

,

,

,

,

,

), že vadné poučení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu