Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 337/99

Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. Z.,

zastoupené JUDr. K. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1999, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. května 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný a doručený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. května 1998 ( -46) a spolu s ním též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1999 ( -67) a tvrdila, že označenými rozhodnutími oba obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 2 odst. 3, čl. 10 a čl. 11; podle tvrzení stěžovatelky stalo se tak tím, že obecné soudy věcně shodnými výroky ji zavázaly (jako v řízení před nimi žalovanou) k zaplacení částky 33.496,50 Kč s příslušenstvím, když odmítly její námitky, dle nichž - stručně shrnuto - odstoupila od kupní smlouvy (šlo o nákup sady nádobí zn. D-120 UNIVERSAL a D-929 thermocomputer fy Z.), případně že závazek z této smlouvy zanikl per fakta conkludentia, a když samotný postup žalobce jako prodávajícího při uzavírání smlouvy byl v rozporu s dobrými mravy "v rámci obchodních styků s občany". Aniž by svá tvrzení co porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedla, s odkazem na to, že ve věcech skutkově obdobných "mnoho soudů zaujalo různá stanoviska", navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí a také ze spisu obecného soudu (Obvodního soudu pro Prahu 3 - ) je patrno, že stěžovatelka dne 24. března 1993 uzavřela s vedlejším účastníkem (před obecnými soudy žalobcem Z. I., spol. s r. o., v Českých Budějovicích) kupní smlouvu stran sady již zmíněného nádobí, a to za podmínek v kupní smlouvě blíže sjednaných (výše kupní ceny v cizí měně, způsob přepočtu, splatnost, doba dodání zboží apod.), které také před obecným soudem I. stupně ve své účastnické výpovědi podrobněji rozvedla se zdůrazněním, že jí odstoupení od smlouvy bylo ponecháno na vůli a že tohoto oprávnění také využila, mimo jiné také proto, že s koupí nádobí následně projevil nesouhlas její manžel.

Skutkový stav věci zjistily obecné soudy zřejmě správně a úplně, neboť v tomto směru stěžovatelka námitky nevznáší, a také odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí natolik odpovídá zákonu ( ), že jim z ústavněprávních hledisek nelze nic vytknout, takže vývody a námitky ústavní stížnosti míří do oblasti právního posouzení věci a ve své podstatě jsou (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, v níž však stěžovatelka přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nespadá do jeho pravomoci přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), leč by pro takové případné ingerence do jurisdikce obecných soudů byly splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou, neboť principy ústavně souladného rozhodování (tj. zásahy stanoveného postupu - d) nebyly v posuzované věci nikterak dotčeny a ostatně stěžovatelka sama jejich porušení ani netvrdila.

Co do obecného tvrzení stěžovatelky, že v obdobné věci "mnoho soudů zaujalo různá stanoviska", z čehož by měla pro Ústavní soud vyplynout povinnost "zaujmout stanovisko", nelze ani jemu přiznat oprávnění, neboť - pokud tvrzení stěžovatelky je správné - sjednocování judikatury obecných soudů přísluší především a takřka výlučně nikoli Ústavnímu, ale Nejvyššímu soudu ČR, který jako takový, na rozdíl od Ústavního soudu, stojí na vrcholu soustavy obecných soudů ( úst. ); i když případně rozporná praxe v rozhodování obecných soudů je jistě nežádoucí, sama o sobě důvodem k ingerenci Ústavního soudu do jejich rozhodovací pravomoci ( úst. ) není, neboť - mimo jiné - výklad norem hmotného práva (a tou v posuzované věci jde) se z pravomoci Ústavního soudu vymyká.

Pro takto vyložené důvody, když výrok tohoto usnesení není pro odlišnou skutkovou stránku věci v rozporu s nálezem vydaným Ústavním soudem ve věci (dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikován), byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stěžovatelčiných tvrzení, tak, a to především, ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo potřebné vésti stěžovatelku k odstranění nejasností v jejím stížnostním žádání (petitu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. března 2000