Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 276/99

Ústavní soud

rozhodl dne 11. října 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti L. N., proti rozsudkům Okresního soudu

v Olomouci ze dne 20. 2. 1998, čj. -71, Krajského soudu

v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 12. 1998, čj. 12 Co

376/98-91, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1997, čj. 2 Cdon

216/97-58, za účasti 1) Okresního soudu v Olomouci, 2) Krajského

soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení,

a vedlejšího účastníka Zepter International, s. r. o., Husova 11,

370 57 České Budějovice, zastoupeného JUDr. R. M., advokátem AK,

Českobratrská 13, 729 47 Ostrava, za souhlasu účastníků bez

ústního jednání, takto:

Rozsudky Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 1998, čj.23 C 178/95-71, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,ze dne 15. 12. 1998, čj. -91, se zrušují. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne27. 5. 1997, čj. -58, se odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozsudkům obecných soudů stěžovatelka setrvává na svém stanovisku,

že vzhledem k ujednáním obsaženým v kupní smlouvě ze dne 2. 6.

1992 byla i jako kupující oprávněna od smlouvy odstoupit,

a dovozuje proto, že uvedenými rozsudky zavazujícími ji uhradit

kupní cenu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to

rovněž do práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1

(dále jen " ") a v

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

jen "Úmluva").

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 21. 7. 1999

uvedl, že soudy obou stupňů rozhodovaly v souladu se závazným

právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, takže

za tohoto stavu věci nemohlo dojít k porušení ústavních práv

stěžovatelky. Z uvedeného důvodu navrhuje proto odmítnutí ústavní

stížnosti.

Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 27. 9. 1999

poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že nemá, co by

k němu doplnil.

Vedlejší účastník Zepter International, s. r. o., uvedl ve

svém vyjádření ze dne 29. 7. 1999, a to mimo jiné, to, že při

interpretaci ustanovení lze dospět

k jedinému závěru, totiž, že ujednání kupní smlouvy opravňovalo

k odstoupení od smlouvy pouze vedlejšího účastníka jako

prodávajícího, nikoli však stěžovatelku. Přirozenoprávní ochrany

svých práv se může stěží dovolávat ten, kdo sám porušil jeden ze

základních přizenoprávních aspektů, a to princip "pacta sunt

servanda". Navíc nelze pominout ani to, že okresní i krajský soud

rozhodovaly v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího

soudu ČR, byť je jistě kupodivu, že Nejvyšší soud ČR rozhoduje

takřka identické spory odlišně. Ze všech uvedených důvodů navrhuje

proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci Ústavní

soud zjistil, že žalobou došlou tomuto soudu dne 2. 6. 1995

domáhal se vedlejší účastník Zepter International, s. r. o.,

v Českých Budějovicích uložení povinnosti stěžovatelce zaplatiti

mu částku 72 339,-- Kč s přísl. jako kupní cenu z uzavřené kupní

smlouvy ze dne 2. 6. 1992. Rozsudky Okresního soudu v Olomouci ze

dne 28. 11. 1995, čj. -21, a Krajského soudu

v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. 6. 1996, čj. 12 Co

68/96-43, byla tato žaloba zamítnuta, nicméně shora uvedeným

rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byly oba tyto rozsudky zrušeny a věc

byla vrácena Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud ČR konstatuje, že obsah

smluvního ujednání lze správně vyložit ve smyslu vykládacího

pravidla v ustanovení pouze jako

dohodnutou možnost odstoupení od smlouvy žalobcem (prodávajícím)

v případě porušení povinnosti stěžovatelky, nikoli tedy

stěžovatelkou, u které tato možnost je vyloučena. Řídíce se tímto

názorem Nejvyššího soudu ČR, rozhodly posléze Okresní soud

v Olomouci a Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci,

napadenými rozsudky tak, že stěžovatelce byla uložena mimo jiné

povinnost zaplatit kupní cenu ve výši 72 339,-- Kč s přísl.

Po vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vydal tento

soud následně dne 31. 3. 1998 pod sp. zn. rozsudek

publikovaný v Právních rozhledech č. 4/1999, jenž má sjednocující

povahu a funkci také u sporů, v nichž jako žalobkyně vystupuje

Zepter International, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích.

V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že pojmu storna

kupní smlouvy v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci, kterou

je pro ten který případ kupující povinen zaplatit, lze rozumět

pouze v tom smyslu, že kupující je oprávněn podle dohody účastníků

od smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez

uvedení důvodů. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na

základě ujednání účastníků ( ),

nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která

učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila,

neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo,

které jí podle smlouvy náleželo.

O takový případ jde i v projednávané věci, v níž, jak Ústavní

soud zjišťuje z obsahu kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1992, účastníci

této smlouvy v ní mimo jiné ujednali, že při nezaplacení dvou po

sobě jdoucích splátek ztrácí kupující právo na bonus, při

nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva

zrušena v neprospěch kupujícího. V případě storna kupní smlouvy je

kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny

zboží. Pojem storna kupní smlouvy je i v daném případě

v návaznosti na dohodnutou majetkovou sankci (uhrazení vzniklých

nákladů ve výši 25 % smluvní ceny zboží) třeba vyložit v souladu

s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR tak, že

i kupující je oprávněn podle dohody účastníků od smlouvy

odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení

důvodů. Jestliže tedy dopisem ze dne 17. 6. 1992 stěžovatelka od

této kupní smlouvy odstoupila, přičemž jako důvod odstoupení od

smlouvy uvedla rodinné důvody, potom tím jen vykonala právo, které

jí podle smlouvy náleželo, a neporušila proto žádnou smluvní

povinnost. K uvedenému Ústavní soud dodává, že zrušení kupní

smlouvy je při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek ve

smlouvě ze dne 2. 6. 1992 formulováno jako faktum, kdy je při

nejmenším irelevantní to, který z účastníků smlouvy takový projev

vůle vůbec učiní.

Tím, že soudy prvého a druhého stupně v rozporu s nyní již

konstantní judikaturou a také názorem Ústavního soudu dospěly

k opačném závěru a zavázaly stěžovatelku k zaplacení kupní ceny,

porušily tím její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst.

1 y, jakož i Úmluvy. Ústavní soud proto

z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení těchto ústavně

zaručených práv podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

vyhověl a napadená rozhodnutí těchto soudů podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Ústavní stížnost, pokud směřovala proti napadenému rozsudku

Nejvyššího soudu ČR, byla pro zjevnou opožděnost podle ustanovení

, ve znění pozdějších

předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. října 1999