Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2618/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011, č. j. -159, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení a základních práv a svobod (dále jen " ") - zrušil v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci.

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. 3. 2008, č. j. -134, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované společnosti MND, a.s., se sídlem v Hodoníně, Úprkova 807/6 (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici), domáhal zaplacení částky 6 740 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou vyčíslil rozdílem mezi náklady, které vynaložil na opatření si specifikovaných písemností potřebných v rámci (dalšího) jím iniciovaného soudního řízení, a úhradou, kterou by poskytl vedlejší účastnici, kdyby mu vydání jejich kopií neodepřela.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil ( ).

V ústavní stížnosti stěžovatel vymezuje význam označených dokumentů (zejména znaleckého posudku a "presenční z valné hromady") z hlediska jím vedeného soudního řízení, které se týká "posouzení správnosti vypořádání v případě nucené expropriace ve formě squeeze-outu". Dovozuje, že "v celém českém právním řádu neexistuje jediná situace, kdy by právo nahlížet nebylo spojeno s právem pořizovat si na své náklady kopie", přičemž protichůdný výklad obchodního zákoníku uplatněný obecnými soudy považuje za "mechanický", "literalistický" a omezující ochranu jeho kapitálové investice. Porušení svého práva spatřuje stěžovatel též i v konstatování odvolacího soudu, že si požadované (v "mnohasetstránkovém" rozsahu) mohl sám "vyfotografovat digitálním aparátem", neboť v rozhodném období (tj. v roce 2004) "digitální fotoaparáty schopné takový úkol zvládnout ještě zdaleka nebyly k dispozici".

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních; přesto, že krajský soud stěžovatelovo odvolání projednal podle ve znění účinném do dne 30. 6. 2009, tj. před nabytím účinnosti měnícího limit nepřípustnosti odvolání z peněžitého plnění nepřevyšujícího 2 000 Kč - tehdy obecně považovaného za nepřiměřeně nízké - na sumu 10 000 Kč (srov. bod č. 10 přechodných ustanovení obsažených v čl. II uvedené novely), z hlediska ústavněprávního přezkumu je namístě spor, jehož předmět představovala peněžní částka jistiny ve výši pouhých 6 740 Kč, považovat za bagatelní bezpochyby.

Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k těmto sporům konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 ), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

a

sp. zn.

, dostupná z http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

).

Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009,

sp. zn.

).

Vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci dány zjevně nejsou.

Právní názory, jež ve stěžovatelově věci uplatnily obecné soudy, jsou racionální a adekvátně odůvodněné (lze je hájit), a znaky interpretační svévole (ve vztahu k ) jim připínat nelze. Není patrné, že by odvolací soud názoru, že právo nahlížet do dotčených dokumentů zahrnuje i oprávnění si pořizovat kopie, jakkoli oponoval.

K námitce ohledně souvisejícího sporu o právo na dorovnání v penězích (a stěžovatelovu odkazu na ) se poznamenává, že stěžovatel nedokládá, že byl v jeho rámci (a pro jeho potřeby) vytýkaným postupem vedlejší účastnice zásadně omezen. Žaloba na náhradu škody je konstruována ostatně tak, že možnosti opatřit si vlastními prostředky kopie dotčených dokumentů se stěžovateli (byť s vyššími náklady) dostalo; rozhodné totiž je, že mu v tom vedlejším účastníkem nebylo bráněno (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 4. 2009 ve věci K. H. a další proti Slovensku, stížnost č. 32 881/04, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, částce 3/2009, pod č. 470). Stěžovatelova kritika poukazu krajského soudu na technologii "ofotografování" (nikoli "digitálního", jak uvádí v ústavní stížnosti) pak postrádá praktický dosah, a dále i proto, že se jí nezpochybňuje možnost použití technologií jiných, dobově již dostupných (přenosná kopírka, skener apod.).

Ústavní soud tedy neshledal, že by v působení jednajících soudů (jmenovitě soudu krajského) byl zahrnut prvek excesivního porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mohl mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [ ].

Stojí za zaznamenání, že v jiných (srovnatelných) věcech Ústavní soud vyslovil i silnější názor (v usneseních

sp. zn.

,

,

a

), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení

sp. zn.

) jako návrh nepřípustný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2012

Jan Musil

předseda senátu