Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2031/2019

28 Cdo 2031/2019-1662

USNESENÍ

V. H.

,

narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované

České republice - Státnímu pozemkovému úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018, č. j. , -1570, t a k t o :

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5.

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 1. 11. 2018, č. j. , -1570, potvrdil ve výrocích I., III. a IV. rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 3. 2018, č. j. -1377, ve spojení s usnesením ze dne 14. 5. 2018, č. j. -1436, [jímž žalované (coby převodkyni) bylo uloženo uzavřít s žalobcem (coby nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY a v k. ú XY v rozsudku blíže identifikovaných, a dále části pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY vymezené geometrickým plánem vypracovaným M. A. dne 3. 1. 2018, č. 793-105/2017, který tvoří přílohu tohoto rozsudku, jakožto pozemek parc. č. XY, jako náhradních pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech státu]; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního a hmotného práva [dovolatelkou nastolené otázky týkající se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazující ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních, mající vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby, jakož i otázky vhodnosti žalobcem nárokovaných konkrétních pozemků] odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v důsledku toho pak odvolací soud podle mínění dovolatelky dospěl k nesprávnému rozhodnutí, že byly naplněny veškeré předpoklady, za nichž může být nárok oprávněné osoby na převod jiného vhodného pozemku uspokojen i převodem pozemku mimo rámec veřejných nabídek podle § 11a zákona o půdě. Dále dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z toho, že Nejvyšší soud „nezaujal doposud stanovisko k dosud neřešené otázce, zda je pro soud v řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalující oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu reálné části pozemku vymezené geometrickým plánem pro rozdělení pozemku podmínkou převoditelnosti této pozemkové části souhlas stavebního úřadu a vlastníka tohoto pozemku, nebo zda je soud oprávněn svým rozsudkem tyto souhlasy nahradit“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 ) - dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti části pravomocného výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a že obsahuje povinné náležitosti podle , dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není podle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. větu první ).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu -srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady

vigilantibus iura scripta sunt

) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované - Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani případné jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry soudy obou stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části žalobcova restitučního nároku, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v roce 1992, následně v roce 1993 požádal žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, zúčastnil se veřejné dražby a domáhal se i převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví (ve třech případech však neúspěšně), přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce - Pozemkový fond ČR) o žalobcem uplatněném restitučním nároku rozhodovala postupně v období let 1999 až 2016, kdy bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě) zejména nesprávným oceněním jeho restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ). Soudy obou stupňů rovněž přihlížely i k tomu, že poté, co žalobce v roce 2012 nabyl předmětný restituční nárok (jako dědictví po svém otci Z. H., na základě výsledků řízení o dědictví) byla nabídka náhradních pozemků ze strany žalované neadekvátní a nedostatečná (neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby bylo možno nárok žalobce uspokojit v přiměřené době zákonem předpokládaným způsobem) a řada pozemků byla pro žalobce vzhledem k jejich ceně a nesprávnému ocenění původních pozemků ze strany žalované nedostupná.

Vzhledem k výše uvedenému nelze tudíž přisvědčit ani těm námitkám dovolatelky, že úvahy soudů obou stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani argumentace dovolatelky, jež žalobcovu, resp. jeho právního předchůdce, sporadickou účast ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jeho neznalosti zákona a subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jím preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitován) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).

Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků (především pak pozemku PK XY v k. ú. XY) v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu , ve znění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. ).

Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily soudy obou stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, ke které následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o půdě tyto pozemky vydat - z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně pozemku PK XY v k. ú. XY vzaly pak soudy za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze dne 22. 1. 1969 vyvlastněn a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace, přičemž již v roce 1968 bylo ve vztahu k tomuto pozemku vydáno územní rozhodnutí určující tento pozemek k zastavění, a dne 14. 5. 1968 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby - servisu a opravny osobních automobilů, kdy k této výstavbě rovněž později došlo (k tomu srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. , vydané v obdobné věci totožných účastníků řízení).

Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, existence územního rozhodnutí o umístění stavby, realizace výstavby).

Ani co do měřítek dovolatelkou zpochybňované vhodnosti pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované jako jeho nástupkyně - byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu § 11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. ). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních zákona o půdě a , či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. ).

Okolnosti, jež by představovaly překážku převoditelnosti pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a pro které by byly žalobcem nárokované pozemky (jež mu byly soudem převedeny) k danému účelu nevhodné, nebo že by při hospodaření s nimi vznikly jiné problémy, v řízení zjištěny nebyly (přičemž jde primárně o otázku skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení). Namítá-li dovolatelka, že tyto pozemky jsou v katastru nemovitostí evidovány jako „ostatní plocha, neplodná půda či manipulační plocha“, neznamená to samo o sobě, že se nejedná o zemědělský půdní fond; ten totiž podle , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, tvoří nejen pozemky zemědělsky obhospodařované, tj. orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, ale i půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Nelze tak dovodit, že by nějaká konkrétní překážka bránila jejich zemědělskému využití (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ), což ostatně vyplývá i ze znaleckých posudků znalce Ing. Zdeňka Tomíčka ze dne 12. 8. 2016, ze dne 8. 9. 2017, ze dne 12. 9. 2017 a ze dne 18. 9. 2017, jež jsou součástí spisu. Za daného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud - jde-li o otázku vhodnosti oprávněnou osobou nárokovaných pozemků - vytkl soudům nižších stupňů, že opomněly prověřit, zda oprávněnou osobou k vydání nárokované pozemky jsou vůbec ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu (zatímco v nyní projednávané věci měly soudy obou stupňů i tuto skutečnost za spolehlivě zjištěnou). V dalším dovolatelkou poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , šlo o situaci, kdy oprávněná osoba žádala o převod pozemku (zahrady) jakožto náhradního, který obklopuje bytový dům ve vlastnictví jiné osoby (osob) a je oplocen (jako jeden celek se stavebním pozemkem a na něm stojícím bytovým domem) a který dosud byl užíván jako okrasná zahrada „členy bytového družstva“, tedy o odlišný skutkový stav než v dané věci.

Přípustnost dovolání nezakládá ani kritika právního posouzení odvolacího soudu, jde-li o otázku rozdělení pozemku geometrickým plánem pro účely jeho převodu jako náhradního pozemku oprávněné osobě, kterou zakládá dovolatelka na argumentaci, že dělení pozemku náleží podle , o územním plánování a stavebním řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), výlučně do kompetence stavebního úřadu, nikoliv soudu. Přitom však dovolatelka přehlíží nejenom ve věci učiněná skutková zjištění (viz podané a k důkazu provedené zprávy příslušných orgánů územního plánování o potřebě takového rozhodnutí), ale i samotné znění , dle nějž se rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu (k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. ). Rozhodnutí soudu, jímž se Pozemkovému fondu ČR ukládalo, či České republice - Státnímu pozemkovému úřadu ukládá, uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím podle zvláštního předpisu, podle , přičemž podle ustálené rozhodovací praxe jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nikoliv o rozhodnutí nahrazující prohlášení vůle dle , jak se dovolatelka mylně domnívá (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ). Je pak také obecně v souladu s ustálenou soudní praxí, pokud soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, odkáže v rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. ). V případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné znalecky vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , v této souvislosti odkazující již na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. , uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tedy ani tato žalovanou předestřená otázka, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť již byla vyřešena (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. ).

Případná není ani námitka dovolatelky, že i kdyby bylo právní posouzení věci odvolacím soudem o převoditelnosti uvedených náhradních pozemků správné, je překážkou jejich převodu, jakož i převodu ostatních požadovaných náhradních pozemků na žalobce, okolnost, že by byly nedostatečné restituční nároky žalobce“. Bylo-li v posuzované věci při řešení předběžné otázky výše dosud neuspokojeného nároku žalobce zjištěno, že ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu tento nárok dosahoval hodnoty 9.563.655 Kč a že hodnota žalobcem nárokovaných pozemků činí dle znaleckých posudků 846.844 Kč (skutková zjištění přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , a ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. ), je v daném řízení zcela vyloučeno, že by převodem předmětných pozemků na žalobce došlo k přečerpání jeho restitučního nároku a že by tak vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení na úkor žalované. Dovolatelkou nesprávně vyčíslená výše restitučního nároku žalobce v částce 250.770,15 Kč na tom nemůže ničeho změnit. Poukázala-li dovolatelka v dané souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , jímž jako souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí aproboval závěry soudů obou stupňů ve skutkově a právně podobné věci, týkající se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků uplatňovaného jinou osobou (Z. N. coby žalobkyní), avšak majícího původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci (restituční nároky rodiny H.), pak výše dosud neuspokojeného nároku žalobce a Z. N. jsou dvě zcela odlišné záležitosti, které spolu nikterak nesouvisejí.

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a nejsou dány důvody ani k tomu, aby vymezené právní otázky byly posouzeny jinak.

Protože dovolání žalované není podle přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn větou první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, jenž se prostřednictvím svého dřívějšího zástupce Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, velmi podrobně vyjádřil k dovolání, patří odměna ve výši 11.700 Kč [srov. , ., , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč za jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2.520 Kč. V souladu s je žalovaná povinna zaplatit celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.520 Kč k rukám JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, jemuž žalobce udělil dne 28. 5. 2019 plnou moc k zastupování (srov. , z odborné literatury srov. Svoboda, Smolík, Levý, Šínová a kol., , Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 511, a dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 8. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu