Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1626/2019

28 Cdo 1626/2019-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo financí, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalované: SOLITER, a.s., IČ 00480835, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Nádražní 10/148, zastoupená JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 285/19, o zaplacení 13 725 128,22 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. prosince 2018, č. j. -163, takto:

Dovolatelka předestřela otázku výkladu ustanovení , . Mínila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. ). Kladla dále otázku, dle jejího mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou, zda plnění poskytnuté Ministerstvem financí (bez sjednání dohody s poškozeným či soudního rozhodnutí) na náhradu škody ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen – „ “, může zakládat bezdůvodné obohacení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v tom smyslu, že , týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. , či ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. ). K problematice fakultativního přerušení řízení přitom Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dává soudu možnost, nikoliv povinnost řízení přerušit. Důvody přerušení řízení jsou dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle Hlavní důvod pro přerušení řízení pak spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. , ze dne 25. 5.2016, sp. zn. , ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. ). Z hlediska hospodárnosti řízení jest pak vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, že jest probíhající řízení o vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého (dle verze žalobkyně) poskytnutím plnění na náhradu škody dle bez odpovídajícího právního důvodu, přerušit do pravomocného skončení řízení, v nichž se dovolatelka domáhá náhrady zbývající (dosud neuhrazené) části této škody (jež jí měla být způsobena týmž postupem, případně akty správních orgánů), přitom není nikterak nepřiměřený a odpovídá výše citované judikatuře (včetně té, kterou označila dovolatelka). Smyslem přerušení řízení je přitom zabránit tomu, aby otázka existence odpovědnostního vztahu ve smyslu byla řešena opakovaně v různých soudních řízeních. Soudy nižšího stupně implicitně přijatý závěr, že plnění poskytnuté příslušným ústředním správním úřadem bez dohody sjednané s poškozeným či soudního rozhodnutí na náhradu škody dle může zakládat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu, je pak plně konformní s judikaturou dovolacího soudu, dle níž v případě, kdy ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (v poměrech , , účinného do 31. 12. 2013, jímž se řídí i projednávaná věc, jestliže plnění bylo poskytnuto dne 21. 2. 2013, srov. např. zprávu „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle a “ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. , uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1975, či zprávu „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení “ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. , uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1979, jejichž závěry jsou i nadále přijímány soudní praxí, viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ).

Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nedefinoval otázku řešenou v jiných soudních řízeních, jež má mít podstatný význam pro projednávanou při, předestírá tím vadu řízení. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným ( ), přičemž toliko jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se ostatně podává, že pro projednávanou věc je podstatnou právě otázka existence odpovědnostního vztahu mezi účastníky řízení ve smyslu , řešená ve sporech, do jejichž skončení je posuzované řízení přerušeno.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( ), když předpoklady jeho přípustnosti zjevně nejsou naplněny ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. , a , část věty před středníkem, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 7. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu