Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1917/2013

30 Cdo 1917/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Akademického malíře M. C., zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10/130, proti žalované Zoologické zahradě hlavního města Prahy, IČO 00064459, se sídlem v Praze 7, U Trojského zámku 3/120, zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6,o zaplacení 1.800.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013, č.j. -179, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. června 2012, č.j. -172, v označené věci podle (dále jen „ “) přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp.zn. . Uvedl, že u Ústavního soudu probíhá řízení o žalobě, která skutkově souvisí s předmětnou věcí a která má zásadní význam pro její rozhodnutí.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. ledna 2013, č.j. -179, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu je usnesení soudu prvního stupně zcela nepřezkoumatelné pro nedostatek uvedení důvodů, protože z něj nevyplývá, v čem soud prvního stupně spatřuje souvislost s věcí, ve které je podána ustavní stížnost, ani eventuální přihlédnutí k otázce hospodárnosti řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 26. dubna 2013 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení téhož zákona s tím, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se domnívá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaná namítá, že žádná právní norma nestanoví, jaký má mít odůvodnění procesního rozhodnutí rozsah. Ve stávajícím řízení pod sp. zn. je předmětem sporu otázka neexistence autorského práva žalobce a jeho rozsahu (jako otázka předběžná), resp. práva na autorskou odměnu za dílo a platnosti či neplatnosti smlouvy o vytvoření díla, a teprve v návaznosti na vyřešení této otázky musí zkoumat soudy případnou výši odměny. V řízení vedeném pod sp. zn. u téhož soudu se soudy ve třech stupních shodně zabývaly právem na odměnu žalobce a její eventuální výši. Právní otázky řešené pod uvedenými spisovými značkami jsou do velké míry shodné. Žalovaná se tedy domnívá, že nemá smyslu pokračovat ve skutkově souvisejícím řízení, když rozhodnutí Ústavního soudu bude mít na toto rozhodování vliv.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Podle věty první jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta.

Podle ustanovení pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku.

Při úvaze, zda soud řízení přeruší z důvodů uvedených v ustanovení nebo zda učiní jiná vhodná opatření, soud postupuje podle okolností konkrétního případu. Přerušení řízení tedy mohou odůvodnit jen jasně vymezené skutečnosti, které by takovýto postup opodstatnily. To pak je třeba vztáhnout i k procesním předpisem uváděnému případu probíhajícího řízení, v němž by mohla být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí soudu, včetně alternativy souběžně probíhajícího řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Tato skutečnost pak ovšem bez dalšího není sama o sobě důvodem pro přerušení řízení v jiné věci (analogicky R 65/1965). Nelze přitom pominout ani skutečnost, že Ústavní soud, pokud se k ústavní stížnosti zabývá soudním rozhodnutím, je posuzuje výlučně z hlediska souladu s ústavním pořádkem.

V daném případě odvolací soud mimo jiné vyšel ze skutečnosti, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, a vzhledem k charakteru ústavní stížnosti ani nemůže vyplývat, řešení otázky, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci, ani to, že by soud prvního stupně vzal v úvahu otázku hospodárnosti řízení, jako významného důvodu pro postup podle uvedeného ustanovení. Lze proto s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu konstatovat, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývají takové konkrétní skutečnosti, které by v tomto posuzovaném případě mohly, resp. měly vést k přerušení řízení podle citovaného ustanovení. V dané věci proto nelze mít za naplněné předpoklady přípustnosti dovolání tak, jak jsou uvedeny v ustanovení Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

S ohledem na fakt, že v době před rozhodnutím o dovolání zástupkyně žalované v příloze podání ze dne 25. října 2013 předložila konkrétní dokument k důkazu, dovolací soud pouze pro úplnost připomíná, že podle ustanovení v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. listopadu 2013

JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu