Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 870/2021

21 Cdo 870/2021-459

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci se sídlem v Praze 1, Uhelný trh č. 414/9, IČO 44269595, zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 67/11, proti žalované HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a. s. v likvidaci se sídlem v Praze 4, Ohradní č. 1159/65, IČO 00676900, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, o zaplacení 100 364 209 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2021 č. j. -409, takto:

Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021 č. j. -409 [jímž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2020 č. j. -375 tak, že řízení se (do pravomocného skončení řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. ) nepřerušuje] není přípustné podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že „v daném případě nejsou splněny zákonné předpoklady pro přerušení řízení dle “] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V posuzované věci jde o pohledávku žalobkyně z důvodu bezdůvodného obohacení založeného na tvrzení, že finanční prostředky ve výši 100 364 209 Kč, původně ve „vlastnictví žalobkyně“, se nakonec prostřednictvím třetích osob dostaly do dispozice žalované a byly uloženy na účtu žalované u Československé obchodní banky a. s. Zde byly zajištěny usnesením Policie České republiky ze dne 28. 7. 2003 v souvislosti s trestním stíháním V. K. a. B. V. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017 č. j. -6517 bylo toto zajištění zrušeno a bylo rozhodnuto, že původně zajištěné finanční prostředky se berou do úschovy soudu podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu. Řízení o úschově těchto finančních prostředků je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. a na předmět úschovy si činí nárok jak žalobkyně (jako přihlašovatel), tak žalovaná (jako příjemce). Řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, které bylo zahájeno k návrhu žalované, probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. .

K otázce předpokladů rozhodných pro možnost řízení přerušit podle ustanovení srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. , anebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. , v jejichž odůvodnění byl vysloven právní názor, že ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné; dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení (nepřerušení) řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. ). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. , uveřejněný pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. ).

Přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených jinými právními předpisy, řídí se ustanoveními příslušného právního předpisu, a není-li jich, ustanoveními až 302 , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu (srov. ustanovení § 300 z. ř. s.). Zmiňovaným právním předpisem bude zejména zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“) ukládající v ustanovení § 78 každému, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno zajistit pro účely trestního řízení, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Pokud věc důležitá pro trestní řízení není vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být podle § 79 tr. řádu odňata. Není-li již následně v trestním řízení zapotřebí věci vydané či odňaté a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se věc tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata; uplatňuje-li na ni právo někdo jiný, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. V pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v občanskoprávním řízení. Po právní moci usnesení předsedy senátu, státního zástupce nebo policejního orgánu o uložení věci do úschovy, vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, tedy postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle ustanovení § 298 a § 299 z. ř. s. Věc, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. Účastníky občanského soudního řízení o úschově věci, uložené na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. řádu, jsou ten, kdo ji vydal (§ 78 tr. řádu) nebo komu byla odňata (§ 79 tr. řádu), ten, kdo na ni uplatňoval v trestním řízení právo, popřípadě také ten, kdo na ni uplatnil právo u soudu v občanském soudním řízení, aniž by tak učinil u orgánu činného v trestním řízení; složitel v tomto řízení nevystupuje. Ten, kdo věc vydal nebo komu byla odňata, má postavení příjemce. Ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, má postavení přihlašovatele (srov. závěry učiněné ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. , uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, které jsou použitelné i pro řízení o úschovách podle zákona o zvláštních řízeních soudních). Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (§ 298 odst. 1 z. ř. s.). Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 299 odst. 1 z. ř. s.) – k uvedenému srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. .

Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních až 185h , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. , uveřejněném pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. , uveřejněném pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).

Podle ustálených závěrů soudní praxe má-li věřitel vykonatelnou pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy. Nejde ovšem o právo k předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách. Způsobilým právním prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu ustanovení z. ř. s., ale jen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových práv příjemce nebo přihlašovatele podle ustanovení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. nebo též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1982 sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném býv. Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, s. 788 (tzv. Sborník IV)]. Uvedené závěry lze nepochybně vztáhnout i na v této věci posuzovaný vztah mezi žalovanou (příjemcem) a žalobkyní (přihlašovatelem), která na předmět úschovy uplatňuje právo jen proto, že proti žalované má (dosud nevykonatelnou) pohledávku, neboť tím spíše (argumentací a minore ad maius) musí platit, že právo k předmětu úschovy nemůže představovat dosud nevykonatelná pohledávka přihlašovatele proti příjemci a že způsobilým právním prostředkem k uspokojení takové nevykonatelné pohledávky není žaloba ve smyslu ustanovení z. ř. s.

Z uvedeného vyplývá, že úvaha odvolacího soudu, že „je zřejmé, že předmět obou řízení je odlišný, v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy není řešena existence peněžité pohledávky žalobkyně za žalovanou, uplatňovaná v řízení v této věci, a ani žádná z předběžných otázek, která by mohla být pro meritorní rozhodnutí v řízení této věci podstatná“, a proto „výsledek řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy pak není pro projednávanou věc nijak určující a ani zásadně významný“ – na níž založil závěr o tom, že „v daném případě nejsou splněny zákonné předpoklady pro přerušení řízení dle “ – není zjevně nepřiměřená; předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, potom nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit a na jakou dobu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího ( , ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2021

JUDr. Pavel Malý předseda senátu