Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)1EE7CAB40A3A90E7C1257FFC00474CA8.html
HTML · 15.3 KB
No categories available
28 Cdo 342/2016
28 Cdo 342/2016
U S N E S E N Í
AHI Oscar s.r.o.
EMV s.r.o.
, IČO: 48038792, se sídlem v Praze 4, Vlnitá 890/70, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22,
o zaplacení částky 562 108 Kč s příslušenstvím
, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 185/2015 , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 13 Co 376/2015 -52, takto:
Dovolání
se
odmítá
.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ):
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4) ze dne 12. srpna 2015, č. j. 29 C 185/2015 -38, kterým tento soud přerušil řízení do pravomocného skončení řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 24 C 284/2014 (odkazuje přitom na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř. “).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. (či jeho části); k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 , usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 , usnesení ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 , usnesení ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 , usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 , nebo usnesení ze dne 30. června 2015, sp.zn. I. ÚS 2967/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání (čl. II, bod 9) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně (dovolatelka) nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Ovšem ani při řádném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání by nebylo možno – se zřetelem na dovolatelkou uplatněný dovolací důvod (a jeho obsahovou konkretizaci) – dospět k závěru o přípustnosti dovolání, neboť řešení relevantní otázky procesního práva, na jejímž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí (otázka výkladu a aplikace ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. – fakultativní přerušení řízení v závislosti na jiném řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci), nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013 , v nichž Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení).
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi připomíná, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. , týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 4267/2015 ; všechna citovaná rozhodnutí dostupná na
www.nsoud.cz
).
K žalobkyní zpochybňovanému závěru o významu řešení otázky vlastnického práva ke stavbě zatěžující pozemek ve vlastnictví jiného (z hlediska určení osoby povinné k vydání bezdůvodného obohacení) lze pak rovněž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005 ; rozsudek ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005 ; přiměřeně též rozsudek ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003 ), jíž se závěry odvolacího soudu (o tom, že povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá zásadně vlastníka stavby) nepříčí.
Jestliže se v posuzované věci žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení (ve formě peněžité náhrady), jehož vznik dovozuje z neoprávněného (bezesmluvního) užívání jí vlastněných pozemků, jež jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví jiné osoby a kdy o sporné otázce, komu svědčí vlastnické právo ke stavbám, probíhá jiné řízení (jehož výsledky – rozhodnutí v něm vydané – může být určující i pro rozhodnutí dané věci, totiž při posouzení, je-li žalovaná v tomto sporu pasivně věcně legitimována), pak úvaha odvolacího soudu o přerušení řízení v poměrech projednávané věci nepřiměřená není.
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ).
Protože rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu