Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 994/2024

28 Cdo 994/2024-122

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně GEOINDUSTRIE s.r.o., identifikační číslo osoby 622 42 911, se sídlem ve Velkém Oseku, Prokopa Holého 586, zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované Dezvita Pro s.r.o., identifikační číslo osoby 275 80 776, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Hartigova 605/2, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, o zaplacení 4 423 181,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, č. j. -93, t a k t o :

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu Prahu 3 ze dne 17. 8. 2023, č. j. -71, jímž soud prvního stupně přerušil řízení (podle , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “) do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. .

2. Dovolatelka vytýká, že pro přerušení řízení v projednávané věci nejsou splněny zákonem stanovené a judikaturou konkretizované předpoklady, popírajíc souvislost mezi řízením v této projednávané věci (o vydání bezdůvodného obohacení) a dříve zahájeným, dosud však stále neskončeným řízením u Krajského soudu v Praze (v němž vydané pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno cestou mimořádného opravného prostředku). V otázce bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě později zrušeného rozhodnutí dovolatelka považuje rozhodovací praxi dovolacího soudu za rozpornou, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. , zatímco odvolací soud vycházel ze starší judikatury reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. ; má za to, že ke vzniku bezdůvodného obohacení dochází již samotným zrušením pravomocného rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, bez zřetele na to, zda poskytnuté plnění mělo oporu v hmotném právu. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s její veškerou argumentací a nezvážil ani možné dopady přerušení řízení do hospodářských poměrů žalobkyně, resp. své závěry v tomto směru dostatečně nezdůvodnil; v tom spatřuje dovolatelka i porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle ustanovení Odvolací soud předestřené otázky posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nejde o otázky dovolacím soudem rozhodované rozdílně a není důvod, aby byly posouzeny jinak.

4. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (na niž je přiléhavě odkazováno i odvolacím soudem – viz body 8 a 9 odůvodnění napadeného usnesení) patří ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. ).

5. Důvody fakultativního přerušení řízení ( ) jsou dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.2016, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. ). Z hlediska hospodárnosti řízení jest pak vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. ). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (krom již shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. , dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. ).

6. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil závěr, že „jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno“. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. ).

7. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí pak soud jako otázku předběžnou musí řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (srov. opět rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. ).

8. Výše uvedenou – konstantní – judikatorní linii sleduje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , na který odkázala v průběhu řízení žalovaná, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. , z jehož odůvodnění ovšem dovolatelka izolovaně vytrhává toliko dvě věty týkající se obnovení procesního stavu před vydáním později zrušeného rozhodnutí (se zřetelem na rozhodnutím řešenou otázku promlčení práva) a odhlíží od celkového kontextu rozhodnutí, v jehož odůvodnění se Nejvyšší soud znovu přihlásil ke své ustálené judikatuře týkající se bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí, včetně toho, mělo-li plnění hmotněprávní korelát (jak je akcentováno i rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. ). O rozpor v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž lze tak mít i v uvedené otázce za ustálenou) tedy nejde.

9. Závěr odvolacího soudu, že v přítomné věci probíhající řízení (o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, a pro něž – dle tvrzení žalobkyně – není dán hmotněprávní korelát) jest přerušit do pravomocného skončení původního řízení (vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. ), v němž je – v poměru mezi účastníky – již řešena právě i otázka hmotněprávního důvodu plnění (jež je otázkou předběžnou i pro rozhodnutí v přítomné věci) tedy odpovídá výše citované judikatuře a není nikterak nepřiměřený.

10. Odvolacím soudem učiněná úvaha současně zohledňuje jak individuální okolnosti případu, tak i judikaturou akcentované hledisko hospodárnosti řízení (měl-li odvolací soud na zřeteli i to, že původní řízení dospělo již do fáze odvolacího řízení, kdy tak nelze rozumně předpokládat, že vyčkání na meritorní rozhodnutí v původním řízení neúměrně prodlouží řízení v přítomné věci, jež se oproti tomu nachází na samotném počátku a v němž by jinak bylo nutno – duplicitně – řešit stejnou předběžnou otázku). I se zřetelem na naposled uvedené nelze mít za důvodnou ani námitku dovolatelky, že odvolací soud zřetelně pominul ekonomický aspekt věci a že nezvažoval, jaké dopady bude mít přerušení řízení do poměrů účastníků, žalobkyni nevyjímaje.

11. Nejvyšší soud pak konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. ).

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 5. 2024

Mgr. Petr Kraus předseda senátu