Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1679/2019

28 Cdo 1679/2019-100

USNESENÍ

Římskokatolická farnost Bratřejov

,

IČ 48471658, se sídlem v Bratřejově 117, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti:

Lesy České republiky, s. p.,

IČ 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o žalobě podle části páté

,

vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. ledna 2019, č. j. -87, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit účastníku řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (dle ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2018, č. j. -63, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Brojila vůči té části jeho výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, i vůči souvisejícím nákladovým výrokům. Předestřela otázku, zda je překážka naturální restituce nárokovaných pozemků ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), naplněna i v případě, kdy tyto dle schválené územně plánovací dokumentace nejsou situovány v trase plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, nýbrž toliko v jejím koridoru. Mínila, že tato otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Účastník řízení navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyšší soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , odmítl jako zjevně bezdůvodnou) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) – v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury – přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů – viz , odst. 2 písm. a/ , o pozemních komunikacích (k tomu přiměřeně srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce dle , je v zásadě nevýznamné, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ). Pro aplikaci „výlukového“ ustanovení zákona současně není nezbytnou ani konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací (srov. stavebního zákona), nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. ).

Jsou-li tedy dovolatelkou nárokované pozemky dle záměru vymezeného ve schválené územně plánovací dokumentaci (územní plán obce XY) dotčeny veřejně prospěšnou stavbou rychlostní komunikace XY (resp. XY), pak zvláště v situaci, kdy dosud neexistuje závazná a podrobná projektová dokumentace stanovící konečný průběh plánované komunikace, jsou tyto pozemky bez ohledu na to, zda se dle aktuálního územního plánu nachází v trase této komunikace nebo toliko v jejím uvažovaném koridoru (a tudíž i v prostoru zastavitelném danou stavbou), nepochybně potřebné pro uskutečnění dané stavby. Uzavřel-li tedy v daných skutkových poměrech odvolací soud, že překážka naturální restituce nárokovaných pozemků ve smyslu ustanovení je naplněna nejenom v případě pozemků situovaných v trase plánované veřejně prospěšné stavby komunikace, nýbrž i u pozemků situovaných v plánovaném koridoru uvažované stavby, nikterak se tím od výše citované ustálené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Rozhodnutí odvolacího soudu přitom zjevně není v rozporu ani se zásadou

ex favore restitutionis

(obsaženým i v ). Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , publikovaný pod č. 151/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo usnesení sp. zn. , cit. výše; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. , bod 29. jeho odůvodnění). Ačkoliv s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě pro zákonnou překážku působící ve prospěch veřejného zájmu) bezprostředně nestanoví povinnost k náhradnímu plnění, dostává se církvím i za takto nevydaný majetek finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. zákona), jež – kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní právě i funkci restituční. Soudy přijatá interpretace aplikovaného výlukového ustanovení přitom respektuje i účel (smysl) této právní úpravy, obsažený i v důvodové zprávě předkladatele tohoto právního předpisu, zdůrazňující veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury vyjádřený ve schválené územní plánovací dokumentaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ).

Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v posuzovaném případě naplněny ( ).

Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastníka řízení patří paušální náhrada za podání vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč dle , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na

www.usoud.cz

.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 7. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu