Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5538/2016

26 Cdo 5538/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ J. R. a b/ R. R., obou P., zastoupených JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 687.704,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. -350, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobci (podíloví spoluvlastníci

„domu v P.

– dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhali zaplacení částky 687.704,- Kč z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. května 2004 do 30. dubna 2006 (dále jen „rozhodné období“) způsobené regulací nájemného z třinácti bytů v předmětném domě.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. března 2012, č. j. -179, ve spojení s usnesením ze dne 12. listopadu 2012, č. j. -211, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. dubna 2013, č. j. -215, citovaný rozsudek ve výroku o věci samé ohledně částky 17.821,- Kč potvrdil a ohledně částky 409.883,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. září 2014, č. j. -251, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 333.519,- Kč, ohledně zbývající částky 76.364,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. -350, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu ohledně částky 333.519,- Kč zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.

Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že v poměrech souzené věci nedosáhlo omezení vlastnického práva žalobců natolik výrazné intenzity, aby jím byla zasažena samotná podstata vlastnictví, v důsledku čehož by jim náležela náhrada podle d. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že celkový příjem ve výši 2.318.293,- Kč, jehož mohli dosáhnout v rozhodném období pronájmem čtrnácti bytů a jednoho nebytového prostoru v domě, jim – i přes regulaci nájemného u třinácti bytů v předmětném domě – umožňoval pokrýt náklady ve výši 140.387,50 Kč, jež vynaložili v rozhodném období na údržbu a opravy domu, a současně dosáhnout přiměřeného zisku; okolnost, že příjem z domu použili na úhradu splátek úvěru, který čerpali na jeho pořízení, je v tomto směru nerozhodná.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není přípustné podle ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII / – dále jen „ “), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je ve svých důsledcích odrazem ustálené rozhodovací praxe, s níž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky.

Vzhledem k části uplatněných dovolacích výtek dovolací soud nejprve zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Byť vady řízení samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají, pokládá dovolací soud ve vztahu k uplatněné vadě v tomto případě výjimečně za potřebné vysvětlit, že poučení účastníků řízení postupem podle přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení přistupovat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. června 2003, sp. zn. , a z 13. 1edna 2011, sp. zn. ). Z rozhodnutí odvolacího soudu a z obsahu spisu se podává, že odvolací soud založil své měnící (v daném případě zamítavé) rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly v průběhu řízení, a to i v odvolacím řízení postupem podle , zjištěny, a nelze mu proto důvodně vytýkat, že dovolatele nepoučil postupem podle a že jeho rozhodnutí je „překvapivé“.

Při řešení účinně nastolené otázky intenzity omezení vlastnického práva pak odvolací soud vycházel z právních názorů (na něž lze pro stručnost odkázat), jež ve vztahu k uvedené právní otázce zaujal Nejvyšší soud nejen v rozsudku z 23. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nýbrž i v rozhodnutích z 12. prosince 2013, sp. zn. , ze 17. prosince 2013, sp. zn. , ze 14. července 2015, sp. zn. , z 20. října 2015, sp. zn. , z 12. ledna 2016, sp. zn. (proti citovaným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními z 22. srpna 2014, sp. zn. , z 24. září 2014, sp. zn. , z 19. ledna 2016, sp. zn. , z 19. ledna 2016, sp. zn. , a ze 7. dubna 2016, sp. zn. ), z 1. července 2016, sp. zn. , či z 12. prosince 2016, sp. zn. . Ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 21. března 2017, sp. zn. , v němž se mimo jiné vypořádal i s právními názory přijatými Evropským soudem pro lidská práva v aktuálních rozsudcích z 9. února 2017, ve věcech Heldenburg proti České republice (stížnost č. 65546/09) a Čapský a Jeschkeová proti České republice (stížnosti č. 25784/09 a 36002/09). V této souvislosti zejména konstatoval, že z citovaných rozsudků nelze bez dalšího vyvodit, že výše náhrady musí ve všech případech odpovídat rozdílu mezi regulovaným nájemným a tržním nájemným, ale naopak z nich plyne, že náhrada náleží za takové omezení, které neumožňuje vlastníkům pokrýt náklady na údržbu a opravy a dosáhnout přiměřený zisk.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle , ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI ), ve výši 300,- Kč ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 17. 5. 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu