Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 592/2010

26

Cdo 592/2010

ROZSUDEK

E. J.

, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalované

I. J.

, zastoupené JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nerudova 21, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2009, č. j. -205, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Josefa Šnejdy, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Nerudova 21, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. září 2007, č. j. -112, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování

„byt č. 141/2, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, v 1. nadzemním podlaží domu č. p. 141 v Příbrami VII“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. září 1998, č. j. -31, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 1999, č. j. -57, bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného bytu J. J. (otce žalobkyně) a žalované, výlučným nájemcem bytu byl určen J. J. a žalované byla uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Dále zjistil, že J. J. se následně stal vlastníkem předmětného bytu, že v současné době je vlastnicí bytu žalobkyně, která ho nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 5. ledna 2000 od svého otce J. J., že byt užívá žalovaná se svou dcerou Ing. E. M. a že nehradí řádně a včas zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu.

Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu a že tím neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně k bytu. Proto jí – s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) – uložil povinnost předmětný byt vyklidit; její vyklizovací povinnost však vázal za použití ustanovení obč. zák. na zajištění náhradního ubytování.

K odvolání obou účastnic řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. února 2008, č. j. -151, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení – pro překážku věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „ před novelou“) – zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 8. července 2009, č. j. -181, zrušil citované usnesení odvolacího soudu a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 22. října 2009, č. j. -205, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vyklizení předmětného bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Především dovodil, že žalované svědčilo právo předmětný byt užívat (tzv. právo bydlení) do zajištění náhradního bytu, resp. do uplynutí vyklizovací lhůty, založené pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. září 1998, č. j. -31 (dále též jen „citovaný rozsudek“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. , zdůraznil, že vázalo-li se takto založené právo bydlení k bytu a nikoli k osobě jeho bývalého nájemce (otce žalobkyně J. J.), přešlo omezení v podobě povinnosti toto právo strpět na žalobkyni, která byt nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 5. ledna 2000. Uzavřel, že za této situace nelze vyhovět žalobě na vyklizení předmětného bytu, neboť právní poměry účastnic týkající se jeho vyklizení již byly vyřešeny v rámci řízení o zrušení práva společného nájmu bytu vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , tj. ve sporu mezi žalovanou a J. J. (právním předchůdcem žalobkyně). Jinak řečeno zaujal právní názor, že bylo-li již o vyklizení téhož bytu mezi stejnými účastníky (příp. jejich právními předchůdci) pravomocně rozhodnuto (v daném případě citovaným rozsudkem), nelze se téhož domáhat v dalším řízení; přitom poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. , a ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. . V odůvodnění svého rozhodnutí rovněž konstatoval, že místo vyklizení předmětného bytu se žalobkyně mohla domáhat změny původního rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. září 1998, č. j. -31, a to žalobou na určení, že dříve uložená povinnost žalované k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. K tomu uvedl, že v tomto ohledu však žalobkyni poučit nemohl, neboť by šlo o poučení o hmotném právu a tudíž nepřípustné překročení poučovací povinnosti soudu plynoucí z před novelou. Dodal, že nepřicházelo v úvahu ani poučení ve smyslu až 3 před novelou, jelikož v daném případě – z hlediska náhledu žalobkyně i odvolacího soudu na hmotněprávní základ věci – nebylo zapotřebí doplnit skutková tvrzení či označit další důkazy; procesní poučení o tom, že za podmínek stanovených v a případně i před novelou je v občanském soudním řízení přípustné měnit žalobu, pak bylo vyloučeno tím, že žalobkyni v řízení zastupoval advokát ( před novelou).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle a b/ V dovolání především namítla, že jí nebylo soudem prvního stupně dáno

„poučení ve věci změny žaloby“

a že jí dále nebylo sděleno,

„jaké následky bude mít skutečnost, že nedojde ke změně žaloby, na rozhodnutí soudu“

. V této souvislosti odkázala na ustanovení před novelou a komentářovou literaturu (konkrétně na , komentář, 5. vydání, autorů Bureš, Drápal, Mazanec /dále jen „Komentář“/), z něhož citovala (ze str. 408 Komentáře) následující stať:

„Zákon nyní stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Zákon jasně sděluje, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Soudcův jiný právní názor, než je účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Výzvu soud doplní poučením o následcích nesplnění povinnosti tvrzení, resp. povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Soudce je povinen vysvětlit účastníku, že jej poučuje pro případ možné kvalifikace, uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná skutková podstata, a vyzvat účastníka, aby sdělil svou skutkovou verzi této právně významné skutečnosti a označil důkaz (jestliže se tak nestalo) k jejímu prokázání. Výzvu soud doplní poučením o procesních následcích nesplnění povinnosti tvrzení, resp. povinnosti důkazní.“

Měla rovněž za to, že v řízení před odvolacím soudem nepřicházelo v úvahu změnit žalobu o vyklizení bytu a domáhat se změny původního rozsudku ve věci vedené Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. , neboť

„dle platných právních předpisů v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok“

. Zdůraznila, že pokud by přesto navrhla uvedenou změnu žaloby v odvolacím řízení a odvolací soud by tuto změnu nepřipustil, znamenalo by to, že nebude možné, aby soud prvního stupně, pokud by mu věc byla vrácena k dalšímu řízení, vyhověl jejímu návrhu na změnu žaloby. V této souvislosti odkázala na právní názor uvedený na str. 312 Komentáře, podle něhož

„jestliže soud změnu návrhu nepřipustil, nelze tutéž změnu návrhu uplatnit znovu, ledaže by se změnily předpoklady, za nichž soud o změně návrhu původně rozhodoval“

. Podle jejího mínění měl proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení s tím, že ho měl

„zavázat ... aby vedl žalobkyni ke změně žaloby“

. Dále namítla, že i kdyby tomu tak nebylo, měl ji odvolací soud upozornit na změnu právní kvalifikace věci a sám ji vést k tomu, aby podanou žalobu ve výše uvedeném smyslu změnila. Dodala, že pokud tak neučinil, porušil y základních práva a svobod a y. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Posléze uvedenou vadu řízení dovolatelka v dovolání namítla a je nerozhodné, že v této souvislosti odkázala rovněž na dovolací důvod podle (který však nijak obsahově nekonkretizovala). Na její existenci přitom usoudila z toho, že jí soud prvního stupně neposkytl poučení ve smyslu před novelou (

„ve věci změny žaloby“

) a že za této situace měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, resp. ji měl upozornit na změnu právní kvalifikace věci a vést ji k tomu, aby podanou žalobu změnila. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod ustanovení nebyly z obsahu spisu zjištěny).

Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. , dovodil, že poučení podle ustanovení až 3 před novelou slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení před novelou. Jinak řečeno postup podle ustanovení před novelou přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení před novelou přistupovat. K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudcích z 27. ledna 2004, sp. zn. , z 30. dubna 2008, sp. zn. , z 24. září 2008, sp. zn. , z 9. dubna 2009, sp. zn. , a z 29. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněném pod č. 80 v sešitě č. 6 z roku 2010 časopisu Soudní judikatura, a sdílí je i v souzené věci.

V posuzovaném případě žádný ze soudů obou stupňů nezaložil své rozhodnutí na právním názoru, že dovolatelka neunesla břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro posouzení věci podle příslušného hmotněprávního předpisu (podle § 126 odst. 1 obč. zák.). Naopak oba soudy na základě zjištěného skutkového stavu (který v odvolacím řízení nedoznal změny) zaujaly rozdílné právní názory na oprávněnost uplatněného nároku na vyklizení předmětného bytu. Z tohoto pohledu tedy nebyl dán důvod pro poučení dovolatelky podle až 3 před novelou. Protože soud není povinen poučovat účastníky v průběhu řízení o možném výkladu předpisů hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1998 v časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. března 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 18 ve svazku 10 z roku 1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), nepřicházelo do úvahy ani poučení, že podané žalobě na vyklizení bytu nelze – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – vyhovět. Nad rámec uvedeného lze dodat, že v této souvislosti nelze přehlédnout ani právní názory, které dovolací soud vyjádřil ve zrušujícím usnesení ze dne 8. července 2009, č. j. -181.

Jak správně poznamenal odvolací soud, procesní poučení o možnosti měnit v občanském soudním řízení žalobu (za podmínek stanovených v a před novelou) pak bylo vyloučeno tím, že dovolatelku v řízení před soudy obou stupňů zastupoval advokát ( před novelou). Za této situace odvolací soud nepochybil, pokud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Se zřetelem k obsahu spisu totiž nebyly splněny podmínky pro jeho zrušení (řízení před soudem prvního stupně netrpělo žádnou z vad vyjmenovaných v až d/ před novelou a skutkový stav věci byl již dostatečně objasněn – před novelou) ani potvrzení (rozsudek soudu prvního stupně nebyl ve smyslu před novelou věcně správný), a odvolacímu soudu tudíž nezbylo, než ho změnit, neboť jím soud prvního stupně rozhodl ve věci samé nesprávně, ačkoliv správně (úplně) zjistil skutkový stav ( před novelou). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle nebyl užit opodstatněně.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč ( , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. ledna 2011

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu