Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 783/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“)  rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č. j. -47, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 175.351,30 Kč s 3% p. a. úrokem z prodlení od 1. 5. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že na základě dohody mezi M. S. (jenž vedl účetnictví žalované), žalobcem a jednatelkou žalované B. Č. vystavil dne 13. 12. 2000 žalobce jako aval směnku vlastní na částku 130.310,- Kč k zajištění úhrady dluhu žalované vůči M. S. I přesto, že bylo dohodnuto, že směnka vystavená žalobcem bude okamžikem vystavení směnky B. Č. za žalovanou na stejnou částku zničena, nedošlo k tomu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2002, č. j. -25, byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 12. června 2001, č. j. -6, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit M. S. částku 130.310,- Kč s 6 % úrokem ročně od 14. 3. 2001 do zaplacení, na odměně částku 434,- Kč a náklady řízení ve výši 29.870,- Kč. Dne 23. 1. 2003 žalobce přisouzené částky M. S. zaplatil a dopisem ze dne 27. 3. 2003 žalovanou vyzval k zaplacení žalované částky. Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o částku 175.351,30 Kč, neboť za ni plnil to, co po právu měla plnit sama M. S.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2005, č. j. -68, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 45.041,30 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 5. 2003 do zaplacení zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. S odkazem na § 454 obč. zák. shledal správným závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované ve výši 130.310,- Kč. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaná bezdůvodně obohatila i o částku 45.041,30 Kč, jež představuje náklady směnečného řízení a kapitalizovaný směnečný úrok. Žalobce totiž v tomto rozsahu plnil nikoliv za jiného, ale svou povinnost, která mu vznikla v důsledku nezaplacením směnky, kterou avaloval, ve lhůtě splatnosti.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z (dále jen „“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud v rozporu s rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, ač správně je měl zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že jej nepoučil o svém - od soudu prvního stupně odlišném - právním názoru podle a 2 o. s. ř a nevyzval jej k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů k jejich prokázání. Jestliže se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, jež celou žalovanou částku považoval za bezdůvodné obohacení, nemohl jeho rozhodnutí změnit a žalobu částečně zamítnout, neboť nemůže presumovat, zda žalobce nemá na zaplacení požadované částky nárok z jiného právního titulu. Skutkové okolnosti totiž nasvědčují možnému nároku na náhradu škody ve výši nákladů směnečného řízení vyvolaného porušením povinností žalovanou; nelze vyloučit ani nárok vyplývající z ručitelského regresu žalobce vůči žalované. Nesprávný postup soudu tak vyústil v překvapivé rozhodnutí. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. ), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle

Podle lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Takové vady řízení spatřuje žalobce v postupu odvolacího soudu, který mu neposkytl poučení podle či 2 a v rozporu s o. s. ř v důsledku odlišného právního názoru změnil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli pro takový postup nebyly v důsledku neposkytnutí poučení splněny zákonné podmínky.

Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a a s výjimkou shora uvedených výhrad vůči procesnímu postupu odvolacího soudu ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

Podle ) jestliže se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Dle odstavce 2) téhož ustanovení, má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.

K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle ustanovení

Poučovací povinnost soudu podle sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudů dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního břemene patří k základním kamenům občanského soudního řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti nesplní, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Poučovací povinnost soudu ve smyslu se uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (odst. 3). Ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím  (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v porušení je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám postupovat podle vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle , při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje.

Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle a 2 ) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalobci poskytnout. Žalobce v žalobě úplně vylíčil rozhodující skutkové okolnosti sporu ( ), o které opíral svůj nárok. Vymezil, že na základě směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze zaplatil M. S. částku 175.351,30 Kč „za jeho poskytnuté služby pro žalovanou“. Stalo se tak v důsledku směnečného rukojemského závazku žalobce; v rozsahu zaplacené částky se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Důvodem vystavení směnky byl dluh žalované u M. S.Na základě těchto tvrzení po provedeném dokazování soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl. Odvolací soud na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci a právním závěru o posouzení věci podle obč. zák. rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a žalobu v rozsahu částky 45.041,30 Kč s příslušenstvím zamítl. Učinil tak veden úvahou, že v rozsahu této částky neplnil žalobce závazek jiného, nýbrž svůj, plynoucí z vydaného směnečného platebního rozkazu. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo tedy založeno na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, ale na odlišném výkladu obč. zák. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. června 2003, č. j. -107, že „poučení podle ustanovení odst. l až 3 slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení Jinak řečeno postup podle ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení přistupovat.“ Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle nezakládá. Protože poučovací povinnost soudu ve smyslu se netýká poučení o hmotněprávních nárocích, nelze oprávněně odvolacímu soudu vytýkat, že žalobce neseznámil se svým právním hodnocením věci vedoucím k částečnému procesnímu neúspěchu žalobce v odvolacím řízení. V takovém případě by se totiž jednalo o poučení o hmotněprávním nároku, nikoliv o poučení o procesních právech a povinnostech. Jestliže se žalobce  snaží dovozovat, že v případě poskytnutí poučení podle a 2 by doplnil žalobní tvrzení tak, aby bylo možno jeho nárok  posoudit jako nárok z titulu náhrady škody event. z titulu „ručitelského regresu žalobce proti žalované“, je potřeba uvést, že v průběhu řízení nikdy netvrdil, že by mu vznikla škoda ani existenci postihu, pravděpodobně vyplývajícího ze (zákon směnečný a šekový). Pak ovšem nebylo možno věc, jež je identifikována vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě ( ), posoudit ani  jako náhradu škody ani jako „regresní nárok“, t. j. jinak ve smyslu , ani neexistovala sporná tvrzení, k jejichž prokázání by bylo třeba navržení dalších důkazů (odst. 3 téhož ustanovení). V tomto směru tedy k žádnému pochybení odvolacího soudu nedošlo a dovolací důvod podle není dán.

Přisvědčit nelze ani dovolací výhradě o vadě řízení, založené na nesprávné aplikaci

Podle odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Podle odst. 2 téhož ustanovení odvolací soud může změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout.

Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení je zásada dvojinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy ( ), popř. stanoví-li to zákon soudy krajské (, 3 ) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy ( ), popř. vrchní soudy ( ). Odvolací soud pak přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo ( ). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí ( ). Odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, nebo jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout (, 2 ). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí, soud je zruší ( věta prvá ); učiní tak zejména v případech uvedených v . písm. a) – e) Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení [, písm. a) ].

Odvolací soud své rozhodnutí založil na totožných skutkových zjištěních jako soud prvního stupně a nelze mu proto vytýkat, že porušil ustanovení , jestliže rozsudek soudu prvního stupně v důsledku odlišného výkladu obč. zák. částečně změnil a žalobu zamítl. Ani touto výhradou nebyl naplněn dovolací důvod podle

Žalobci se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a dovolací soud proto jeho dovolání podle části věty před středníkem zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a  Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V  Brně  30. dubna  2008

JUDr. Václav  Duda

předseda senátu