Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2153/2013

22 Cdo 2153/2013

U S N E S E N Í

INTERDOMUS, a. s.

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 67,373.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2013, č. j. -321, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2012, č. j. -289, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4,574.426,24 Kč s úrokem z prodlení z částky 1,295.529,36 Kč ve výši 3% ročně od 12. 3. 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 1,620.169,13 Kč ve výši 3% ročně od 9. 12. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 1,658.727,75 Kč ve výši 8,5% ročně od 5. 12. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% ročně od 1. 7. 2010 do 6. 6. 2012 a za dobu od 7. 6. 2012 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repro operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 62,798.803,76 Kč s požadovaným zákonným úrokem z prodlení a úrok z prodlení ve výši 3% ročně z částky 1,620.169,13 Kč za den 8. 12. 2004. Ve výrocích III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. ledna 2013, č. j. -321, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil ohledně částky 4,312.210,24 Kč s příslušenstvím tak, že zamítl žalobu o zaplacení této částky s úrokem z prodlení z částky 1,214.281,36 Kč ve výši 3% ročně od 12. 3. 2003 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 1,531.178,13 Kč ve výši 3% ročně od 9. 12. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 1,566.730,75 Kč od 5. 12. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repro operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil ohledně částky 262.216,- Kč s úrokem z prodlení z částky 81.248,- Kč ve výši 3% ročně od 12. 3. 2003 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 88.991,- Kč ve výši 3% ročně od 9. 12. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 91.977,- Kč ve výši 8,5% ročně od 5. 12. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,7% ročně od 1. 7. 2010 do 6. 6. 2012 a za dobu od 7. 6. 2012 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repro operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí. Znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, v němž jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že otázka výpočtu výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva nebyla dosud dovolacím soudem řešena a má za to, „že pokud bude vyřešena do doby rozhodnutí o tomto dovolání, je dovolatel přesvědčen, že tuto otázku dovolací soud vyřeší odchylně od odvolacího soudu“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje odmítnutí dovolání.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. února 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným a zpochybňuje způsob určení výše této náhrady.

Otázkou náhrady za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, a dále v rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. , uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Podrobně v nich rozebral, jakým způsobem a za jakých podmínek má být stanoven základ a rozsah nároku za nucené omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulovaným nájemným. Při posuzování intenzity omezení vlastnického práva vycházel z premis, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Ve shora uvedených rozhodnutích dospěl dovolací soud k závěru, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku. Tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.

Nejvyšší soud dále dovodil, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody. Výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výše nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální k následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007 stanovena , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, podle kterého by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. ledna 2007.

Jestliže tedy odvolací soud považoval za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva výši nájemného, kterou za předmětné byty mohl vlastník dosahovat od 1. ledna 2007 podle , a vyšel přitom z toho, že přiznaná náhrada nemůže být vyšší než nájemné, které žalobkyně mohla požadovat na základě , rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

S ohledem na výše uvedené tedy nelze uzavřít, že otázka výpočtu výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, nebo že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. prosince 2013

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.

předseda senátu