Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2320/2016

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně S.O.S.zvířatům,spol. s r.o., IČ 449 62 797, se sídlem v Brně, Košinova 875/99, zastoupené JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem se sídlem v Brně, Řezáčova 757/30, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o 3,147.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2015, č. j. -610, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. -576, řízení co do části požadovaného příslušenství zastavil (výrok I.), nepřipustil změnu žaloby týkající se výše úroku z prodlení za označené období v zákonné výši (výrok II.), v dílčím rozsahu nárokovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok III.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3,147.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok IV.), ve zbytku žádaného úroku z prodlení a jistině 9,486.090 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky V. a VI.), načež rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. až IX.). Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek v dané kauze byl společně s potvrzujícím rozsudkem odvolací instance kvůli procesním nedostatkům zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. . Žalobkyně se uvedené částky domáhala s ohledem na skutečnost, že provozuje útulek pro ztracená a opuštěná zvířata, jejichž majitel není znám a jež v souladu s § 135 obč. zák. po uplynutí jednoho roku připadla do vlastnictví státu, který se o ně následně musí starat. Plnila-li ji ve vztahu k v žalobě označeným psům za stát žalobkyně, vzniklo v souladu s § 454 obč. zák. na straně žalované bezdůvodné obohacení. Stěžejní roli zde sehrávala otázka, zda žalovaná byla v období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004 vlastnicí psů, o něž měla žalobkyně namísto ní pečovat. Doklady předkládané k prokázání této skutečnosti žalobkyní měl soud ve značné míře za nevěrohodné, pročež při stanovení důvodnosti nároku přihlédl především ke kvalifikovanému odhadu znalce MVDr. Frühbauera, dle kterého v útulku po dobu delší jednoho roku (tedy ve vlastnictví žalované) pobývalo v období od 14. 4. 2001 do 26. 2. 2004 dvacet psů, z toho deset velkých a deset středních, přičemž není podstatné, o které konkrétní psy se jednalo. Žalobkyni proto svědčí právo na vydání obohacení za péči o celkem 20 psů po zmíněné období, což koresponduje s evidencí místního poplatku ze psů. Při vyčíslení nároku soud zohlednil znalcem stanovené obvyklé náklady na péči a v tomu odpovídajícím rozsahu (včetně oprávněně požadovaného úroku z prodlení) žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku přistoupil k jejímu zamítnutí.

K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. -610, ve výrocích IV., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.), ve výroku VII. je změnil tak, že uložil žalobkyni nahradit náklady řízení státu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací instance kvitovala postup soudu prvního stupně s tím, že v projednávané věci se z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku MVDr. Frühbauera podávalo, že žalobní žádání je ve své podstatě důvodné, neboť na základě určité míry pravděpodobnosti alespoň několik psů z celkového v žalobě uvedeného počtu bylo po určitý časový úsek ve vlastnictví žalované a v péči žalobkyně. Za těchto okolností soud prvního stupně zcela přiléhavě (způsobem plně konvenujícím relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, představované mimo jiné rozsudkem sp. zn. či usnesením sp. zn. ) určil výši nároku postupem předjímaným Závěry zmíněného znalce, stejně jako zohlednění evidence místního poplatku ze psů při úvaze, obstojí-li nárok jako důvodný ve vztahu k celému žalovanému období, přitom krajský soud zhodnotil jako zcela korektní. Přistoupil tudíž k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadené meritorní části při současné dílčí změně jednoho z jeho nákladových výroků.

Proti rozsudku krajského soudu (výslovně jeho výrokům I. a III.) podala žalovaná dovolání, o němž má za to, že splňuje podmínky přípustnosti ve smyslu , jelikož napadené rozhodnutí spočívá na otázkách řešených odvolacím soudem odchylně od dosavadní rozhodovací praxe, eventuálně doposud nezodpovězených. Důvodnost dovolání spatřuje v souladu s v nesprávném právním posouzení věci. Dle mínění žalované se krajský soud odklonil od ustálené judikatury zejména tím, že žalobě (částečně) vyhověl, ač žalobkyně neunesla důkazní břemeno, jakož i využitím při posuzování, zda byl prokázán základ nároku, a to navíc v situaci, v níž nebyla splněna podmínka nezjistitelnosti či nepoměrných obtíží. V hmotněprávní rovině si pak žádá objasnění, lze-li určit výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění za jiného jen na základě teoretického výpočtu (stanovením ceny v místě a čase obvyklé), aniž by bylo plnění (jeho konkrétní rozsah a kvalita) vůbec prokázáno. Žalovaná se domnívá, že elementárním předpokladem úspěšného uplatnění posuzovaného nároku by mělo být prokázání vlastnictví i blíže specifikované péče ve vztahu ke konkrétním psům, jednoznačně a nezaměnitelně identifikovaným, a to po celé předmětné období. Důkazní břemeno ovšem žalobkyně neunesla a soud prvního stupně (na nějž následně navázal i soud odvolací) pochybil, jal-li se suplovat její procesní povinnost převzetím kvalifikovaného odhadu znalce MVDr. Frühbauera. Dovolatelka závěrem poukázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu , reprezentovanou například rozhodnutími sp. zn. , , , či , a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření podpořila náhled odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle , se zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V posuzovaném případě lze nahlížet na podané dovolání jako na přípustné i důvodné, jelikož se odvolací soud bez přesvědčivého zdůvodnění odchýlil od judikatury soudu dovolacího při hodnocení otázky podmínek použití

Nejvyšší soud již bezpočtukrát zdůraznil, že právě citované ustanovení míří toliko na situace, v nichž je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či jejich úplná nemožnost jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ). Podobně jako je ve sporech z bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizího pozemku pokládán za součást základu nároku rozsah, v němž byla dotčená nemovitost obohaceným využívána (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. ), je v kontextu posuzované kauzy podmínkou doložení právního základu žalovaného nároku stanovení množství zvířat, o něž se žalobkyně starala, plníc tak povinnost za Českou republiku ve smyslu § 454 obč. zák. Dovolací soud přitom pokládá za vhodné upozornit, že pro doložení důvodnosti žaloby co do základu nemá vždy za nezbytné provést nezaměnitelnou identifikaci konkrétních zvířat, o která žalobkyně v průběhu rozhodného období pečovala. Je však nutné trvat alespoň na tom, aby bylo postaveno najisto, že po příslušný časový úsek bylo v řečeném útulku specifikované množství psů, kteří se nacházeli ve vlastnictví žalované, tj. u nichž byly naplněny předpoklady zakotvené v § 135 obč. zák. ve znění účinném do 30. 9. 2005. Není zcela nemyslitelné, aby za účelem dosažení tohoto skutkového zjištění soudy vyšly kupříkladu ze shromážděných údajů o datech převzetí jednotlivých psů do péče žalobkyně, jimž lze podle názoru znalce MVDr. Frühbauera zachyceného v jím na návrh žalobkyně zpracovaném posudku (v určitém směru překračujícím původně zadaný úkol) přiznat jistou spolehlivost, a za využití znalosti evidence místních poplatků, respektive dalších indicií kvantifikovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. ) minimální počet žalobkyní chovaných psů vlastněných žalovanou (samotný závěr ohledně unesení důkazního břemene není právní, nýbrž skutkové povahy, pročež nepodléhá dovolacímu přezkumu, k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Se zřetelem k vývodům rozhodovací praxe shrnutým výše ovšem nelze přiléhavě konstatovat, že se žalobkyni nepodařilo doložit, že předmětní psi vlastnění žalovanou byli v rozhodném období v její péči, a následně údaj o množství těchto zvířat aproximovat pomocí volné úvahy opírající se o , neboť závěr znalce převzatý soudy obou stupňů spočíval pouze na předpokladu, že na území města Brna by obecně neměl počet psů pobývajících ve srovnatelných útulcích pro zvířata po dobu delší jednoho roku při uváděném celkovém počtu přesahovat 20 jedinců (v poměru jeden velký a jeden střední pes), což ovšem nemusí odpovídat skutečnému stavu věci a rozhodně nelze ani uvažovat o doložení naplnění jednoho ze základních předpokladů pro vyhovění posuzované žalobě spočívajícího v prokázání vlastnictví žalované k dostatečným způsobem specifikovaným zvířatům. Nosné důvody napadeného rozsudku se tak nejeví být konformní s ustálenou judikaturou, jelikož Krajský soud v Brně zde pro zjištění základu nároku použil volnou úvahu nepřiléhavě. Nejvyšší soud nicméně zcela neuzavírá cestu vyhovění projednávané žalobě v případě, že by snad kritizovaná argumentace krajského soudu odvíjející se od odkazovaného ustanovení byla zavádějící toliko svým vyzněním a že by se po reflektování předeslaných judikatorních tezí skutečnosti rozhodné z hlediska základu řešeného nároku jevily dostatečně prokázané.

Odvolacímu soudu naproti tomu nelze přiléhavě vytknout pochybení v otázce vyčíslení bezdůvodného obohacení získaného plněním za jiného. Rovněž zde se totiž prosadí § 458 odst. 1 obč. zák. stanovící, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením; není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Spočíval-li proto v projednávané věci nabytý prospěch v poskytnuté péči o psy, tedy v podstatě ve výkonech, jak zdůraznil odvolací soud, bylo třeba se zabývat stanovením jejich relutárního ekvivalentu. Konstantní judikatura se přitom přiklání k jeho vyčíslení dle kritéria ceny v daném místě a čase obvyklé (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. , ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , či ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. ), což bylo respektováno též nalézacími soudy. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že základem pro daný úsudek bylo stanovení hodnoty služby spočívající v péči o zvířata, nikoliv výloh na konkrétní úkony realizované v rámci jejího poskytování, což opět nevybočuje z judikaturního náhledu prezentovaného v odkazovaných rozhodnutích, v nichž se taktéž operuje s obvyklou cenou výkonu zakládajícího v souladu s § 451 a násl. obč. zák. bezdůvodné obohacení (například zprostředkování či ubytování), zatímco konkrétní výdaje vznikající při jeho zajišťování zůstávají upozaděny.

Vzhledem ke shora nastíněnému rozporu vyznění úvah odvolacího soudu s ustáleným judikatorním výkladem aplikačních předpokladů nicméně Nejvyššímu soudu nezbylo než napadený rozsudek zrušit a věc Krajskému soudu v Brně vrátit k dalšímu řízení ( a odst. 2, věta první, ).

Odvolací soud je ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 1. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu