Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4501/2017

-706

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

S.O.S.zvířatům,spol. s r.o.

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 11,

o

3.147.000 Kč s příslušenstvím

, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2017, č. j. -683, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2017, č. j. -683,

se ruší

a věc

se

tomuto soudu

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. -576, řízení co do části požadovaného příslušenství zastavil (výrok I.), nepřipustil změnu žaloby týkající se výše úroku z prodlení za označené období v zákonné výši (výrok II.), v dílčím rozsahu nárokovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok III.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3.147.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok IV.), ve zbytku žádaného úroku z prodlení a jistině 9.486.090 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky V. a VI.), načež rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. až IX.). Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek v dané kauze byl společně s potvrzujícím rozsudkem odvolací instance kvůli procesním nedostatkům zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. . Žalobkyně se uvedené částky domáhala jako provozovatelka útulku pro ztracená a opuštěná zvířata, jejichž majitel není znám a jež v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po uplynutí jednoho roku připadla do vlastnictví státu, který se o ně následně musí starat. Plnila-li zmíněnou úlohu ve vztahu k v žalobě označeným psům za stát žalobkyně, vzniklo v souladu s obč. zák. na straně žalované bezdůvodné obohacení. Stěžejní roli zde sehrávala otázka, zda žalovaná byla v období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004 majitelkou psů, o něž měla žalobkyně namísto ní pečovat. Doklady předkládané k prokázání této skutečnosti žalobkyní měl soud ve značné míře za nevěrohodné, pročež při stanovení důvodnosti nároku přihlédl především ke kvalifikovanému odhadu znalce MVDr. Frühbauera, dle kterého v útulku po dobu delší jednoho roku (tedy ve vlastnictví žalované) pobývalo v období od 14. 4. 2001 do 26. 2. 2004 dvacet psů, z toho deset velkých a deset středních, přičemž není podstatné, o které konkrétní psy se jednalo. Žalobkyni proto svědčí právo na vydání obohacení za péči o celkem 20 psů po zmíněné období, což koresponduje s evidencí místního poplatku ze psů. Při vyčíslení nároku soud zohlednil znalcem stanovené obvyklé náklady na opatrování a v tomu odpovídajícím rozsahu (včetně oprávněně požadovaného úroku z prodlení) žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku přistoupil k jejímu zamítnutí.

K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. -610, ve výrocích IV., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.), ve výroku VII. je změnil tak, že uložil žalobkyni nahradit náklady řízení státu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací instance kvitovala postup soudu prvního stupně s tím, že v projednávané věci se z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku MVDr. Frühbauera podávalo, že žalobní žádání je ve své podstatě důvodné, neboť na základě jisté míry pravděpodobnosti alespoň několik psů z celkového v žalobě uvedeného počtu bylo po určitý časový úsek ve vlastnictví žalované a v péči žalobkyně. Za těchto okolností soud prvního stupně zcela přiléhavě (způsobem plně konvenujícím relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, představované mimo jiné rozsudkem sp. zn. či usnesením sp. zn. ) stanovil výši nároku postupem předjímaným , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Závěry zmíněného znalce, stejně jako zohlednění evidence místního poplatku ze psů při úvaze, obstojí-li nárok jako důvodný ve vztahu k celému žalovanému období, přitom krajský soud zhodnotil jako zcela korektní. Přistoupil tudíž k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadené meritorní části při současné dílčí změně jednoho z jeho nákladových výroků.

K dovolání žalované přezkoumal naposled řečené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 3. 1. 2017, č. j. -650, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nepřiléhavým shledal použití volné úvahy odvolacím soudem pro zjištění základu nároku. Rozhodnou podmínkou k jeho prokázání bylo dle dovolacího soudu stanovení množství zvířat, o něž se žalobkyně starala, plníc tak povinnost žalované ve smyslu § 454 obč. zák., přičemž zdůraznil, že k tomu (osvědčení důvodnosti žaloby) není vždy nezbytné provést nezaměnitelnou identifikaci konkrétních zvířat. Připustil přijetí požadovaného skutkového zjištění na základě shromáždění údajů o datech převzetí jednotlivých psů do péče žalobkyně či evidence místních poplatků, jakož i dalších indicií volným hodnocením důkazů. Odvolacímu soudu však vytkl aproximaci množství zvířat vlastní úvahou ve smyslu , konstatoval-li zároveň, že se žalobkyni nepodařil počet obstarávaných psů vlastněných žalovanou doložit. Současně ovšem Nejvyšší soud nevyloučil kladné vyřízení žaloby, byla-li by kritizovaná argumentace krajského soudu zavádějící toliko svým vyzněním, leč z hlediska základu řešeného nároku rozhodné skutečnosti by se po reflexi odkazované judikatury jevily dostatečně prokázanými.

Krajský soud po novém projednání věci rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. -683, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že se žaloba na zaplacení částky 3.147.000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), ve výroku VIII. jej změnil tak, že se České republice vůči žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), ve výroku VII. jej potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi účastníky (výrok IV.). Poukazuje bez dalšího na vázanost právním názorem dovolacího soudu, uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, o které psy žalované (resp. kolik z nich) v rozhodném období pečovala. Základ nároku tak není dán a s ohledem na koncentraci řízení nelze ve věci provádět další dokazování. Pro řečené přistoupil k zamítnutí žaloby v dotčeném rozsahu.

Proti posledně zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vyčítajíc krajskému soudu nerespektování závazného právního názoru vysloveného v předchozích rozsudcích dovolacího soudu, jež za účelem posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně netrvaly na jednoznačné a nezaměnitelné identifikaci psů prostřednictvím čipů, odkazuje především na ve věci dříve vydaná rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. . Nadto odvolací soud neosvětlil, z jakého důvodu má za to, že žalobkyně důkazní břemeno neunesla, a rovněž rezignoval na přiblížení úvah vedoucích jej k tomuto úsudku. Zdůrazňuje, že v řízení byla provedena řada důkazů způsobilých její nárok prokázat, pročež není třeba lpět na čipování zvířat. Dále namítá, že krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by zopakoval dříve provedené důkazy, byť na jejich základě dospěl k odlišným skutkovým závěrům. Jeho postup se tak protiví , jakož i judikatuře Nejvyššího soudu ( ). Dovolatelka brojí též proti postupu odvolacího soudu, nenechal-li zpracovat revizní znalecký posudek, ač byly zjevné rozpory v písemném vyhotovení znaleckého posudku a následné výpovědi znalce. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a . Důvody kasace artikulované v rozhodnutí dovolacího soudu nadto neměly být vztahovány na posouzení provedené soudem prvního stupně, jež v dovolacím řízení obstálo. Chybné uchopení argumentace o aplikaci bylo totiž vytýkáno toliko krajskému soudu. Pro opakované nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu navrhuje dovolatelka změnu napadeného rozhodnutí, případně jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu (ale jinému senátu) k novému projednání.

Žalovaná se k dovolání negativně vyjádřila, přičemž, ztotožňujíc se s názorem odvolacího soudu, navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , věty první, , se zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelce nelze přisvědčit potud, že by se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru vysloveného v dřívějším kasačním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. (dle něhož pro doložení důvodnosti žaloby co do základu není zcela nezbytné provést nezaměnitelnou identifikaci konkrétních zvířat, o která žalobkyně v průběhu rozhodného období pečovala), neboť se z odůvodnění napadeného rozhodnutí nepodává, že by k závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní krajský soud dospěl pro nedostatečnou individualizaci každého jedince nacházejícího se v její péči.

Dovolání lze nicméně považovat za přípustné, poněvadž se rozhodnutí odvolacího soudu příčí ustálené rozhodovací praxi i zákonným požadavkům na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí ( ) s ohledem na celkovou absenci skutkových úvah podepírajících úsudek odvolacího soudu o neprokázání žalobních tvrzení provedenými důkazy. Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány, a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. , a ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. ). Pakliže krajský soud nikterak nepřiblížil, co jej vedlo k přijetí úsudku o neprokázání základu nároku v řízení provedenými důkazy, jeví se jeho rozhodnutí deficitní v míře, jež zakládá nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. ), a proto nebylo možné posoudit ani případný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 55).

Zmíněný nedostatek je obzvláště palčivým s ohledem na fakt, že odvolací soud na rozhodné skutkové okolnosti nazíral odlišně od soudu prvního stupně; za dané situace se jevilo o to potřebnějším, aby úvahu, na jejímž základě přistoupil k přehodnocení skutkových zjištění městského soudu, v odůvodnění náležitě objasnil. V tomto kontextu je záhodno připomenout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu si odvolací soud musí zjednat rovnocenný podklad pro své posouzení skutkového stavu, pročež odchyluje-li se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, musí dokazování v příslušném rozsahu zopakovat (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , či ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. ). To se v řešené kauze týká zejména důkazu znaleckým posudkem (respektive výslechem znalce), jejž soud prvního stupně pokládal za určující podklad pro kladné rozhodnutí o projednávané žalobě (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. ). Učinil-li odvolací soud o důkazní hodnotě řečeného důkazu závěr odlišný, bylo namístě, aby jej v odvolacím řízení zopakoval.

Sluší se zdůraznit, že (jak správně podotýká žalovaná) úsudek, zda se účastníku zdařilo prokázat svá tvrzení, či nikoli, má skutkovou povahu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ), Nejvyšší soud, jehož přezkum je zacílen výhradně na otázky právní, tudíž v tomto směru nemůže formulovat jakékoli pro soudy nižších stupňů závazné úvahy a neučinil tak ani ve svém předešlém kasačním rozsudku, pročež se z hlediska odvolacího soudu jeví nemístným nahrazovat vlastní posouzení v řízení předložených důkazů poukazem na vázanost rozhodnutím soudu dovolacího ve smyslu ve spojení s

Pro shora řečené Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu , přistoupil dle a odst. 2, věty první, k jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Předpoklady postupu v intencích , věty první, však neměl za naplněné v takové intenzitě odůvodňující přikázání rozhodnutí věci odlišnému senátu odvolacího soudu.

Krajský soud je ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 4. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu