Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3172/2011

28

Cdo 3172/2011

ROZSUDEK

S.O.S.zvířatům, spol. s r. o.,

IČ 44962797, se sídlem Košinova 99, Brno, zastoupené JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem se sídlem v Brně, Francouzská 54, proti žalované

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 12.633.091,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011, č. j. -228, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011, č. j. -228, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2010, č.j. -211, se

zrušují

a věc se

vrací

Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 14.389.392,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že provozuje v Brně útulek pro opuštěná zvířata, kde se stará o opuštěná a ztracená zvířata, která podle (ve znění do 30. 9. 2005) připadají po uplynutí jednoho roku do vlastnictví státu (žalované). Žalobkyně plnila namísto žalované povinnost o zvířata pečovat, aniž by jí na to žalovaná přispívala. Žalobkyně se proto domáhala úhrady nákladů na péči o celkem 84 v žalobě označených psů (dále jen „psi“) v době od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004.

Žalovaná namítala, že není vlastnicí psů, neboť v souvislosti s účinností , o majetku České republiky, jí město Brno nepředalo žádná zvířata nacházející se v útulku žalované. Popírala rovněž, že by se jednalo o psy nalezené, neboť o jejich nálezu nebyly sepsány žádné protokoly, navíc feny nebyly kastrovány a většina psů se tak v útulku narodila. Psi dále nebyli označeni nezaměnitelným způsobem (tetováním nebo čipováním), a proto mohlo lehce dojít k záměně psů různých vlastníků.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č.j. -120, zastavil řízení v částce 270.507,60 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v částce 1.485.794,40 Kč a ve zbytku určil, že nárok žalobkyně je co do základu opodstatněný. Soud provedl dokazování doklady vztahujícími se k jednotlivým psům, zejména evidenčními kartami, protokoly o odchytu, přejímacími protokoly, barevnými fotografiemi psů, žádankami o laboratorní vyšetření, platebními výměry za veterinární činnost, chorobopisy a lékařskými zprávami, očkovacími průkazy a protokoly o převzetí zvířete do náhradní péče, včetně ztotožnění kopií s originály předloženým žalobkyní. Po takto provedeném dokazování dospěl k závěru, že z evidenčních karet a protokolů o odchytu lze jednoznačně zjistit, kdy a jak se každý z psů do útulku dostal. Dále zjistil, že předložené fotografie odpovídají popisu psů a žádná fotografie se u tak velkého počtu psů neopakuje, z čehož dovodil jednoznačnost jejich identifikace. Za této situace vzal soud prvního stupně za prokázané, že psi byli nalezeni Městskou policií, Policií ČR nebo občany jako ztracení a opuštění, a proto po uplynutí jednoho roku připadli podle tehdy platného znění § 135 odst. 1 obč. zák. do vlastnictví státu. Pokud namísto žalované o psy pečovala žalobkyně, vznikalo žalované bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák. Zamítavý výrok se týkal psů, u nichž žalobkyně neprokázala, že by se jednalo o psy ztracené nebo opuštěné.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2009, č. j. -177 (dále jen „zrušující usnesení“), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl nárok žalobkyně uznán co do základu opodstatněným, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Aniž ve věci nařídil jednání, dospěl k závěru, že specifikace a identifikace jednotlivých psů je v dokladech založených ve spise naprosto nedostatečná v tom smyslu, že nelze jednoznačně určit, že se opravdu jedná o konkrétního psa, ani kdy byl pes odchycen nebo doveden do útulku žalobkyně. Soudu prvního stupně uložil, aby žalobkyni vyzval k předložení dokladů, na základě nichž bude možno jednoznačně a nezaměnitelně psy nejen identifikovat, ale i prokázat způsob, jak se do útulku žalobkyně dostali. Dále měla žalobkyně předložit doklady o tom, že jde o psy opuštěné a jejich pobyt v útulku byl minimálně roční.

V dalším řízení Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2010, č.j. -211, žalobu zamítl s tím, že je vázán právním názorem soudu odvolacího, přičemž žalobkyně žádné další doklady k identifikaci psů přes poskytnuté poučení nepředložila.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, č.j. -228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožniv se se závěry soudu prvního stupně.

B. Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovolání spatřovala v a jako dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ] a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která podle obsahu spisu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Konkrétně namítala, že:

a) závěr uvedený ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 6. 2009, č. j. -177, podle něhož psi nebyli jednoznačně a nezaměnitelně identifikováni, byl odůvodněn pouze v obecné poloze, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Stejně nekonkrétně pak jsou odůvodněny i skutkové závěry následného rozsudku soudu prvního stupně a napadeného rozsudku odvolacího soudu, a jsou proto nepřezkoumatelné,

b) soud prvního stupně ani odvolací soud nevyhověly návrhu žalobkyně na doplnění dokazování výslechem svědků,

c) ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. bylo žalobkyni v obdobné věci přiznáno proti státu plnění, když soudu k identifikaci psů dostačovaly fotografie psů, o předání opuštěného psa do útulku a záznam o jeho přijetí se základními identifikačními údaji.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že právním názorem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř je názor na právní posouzení věci, tj. názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen. Protože však zrušující rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci obsahovalo pouze pokyny k doplnění dokazování, nemůže být dána přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení. Pro nedostatek judikatorního přesahu pak není dána ani přípustnost dovolání podle K důvodům dovolání pak žalovaná uvedla, že soud prvního stupně i odvolací soud podle jejího názoru dospěly ke správným závěrům o skutkovém stavu věci, když jejich skutkové závěry netrpí logickými rozpory a soudy řádně odůvodnily, proč neprovedly žalobkyní navržené důkazy. Argumentaci ad c/ žalovaná odmítla jako nepřípadnou, neboť dovolací soud se v citovaném rozhodnutí nezabýval otázkou důkazů nutných pro řádnou identifikaci psů.

C. Přípustnost

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané

„

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti dovolání podle je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle Právním názorem soudu ve smyslu tohoto ustanovení je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen, přičemž na tomto právním závěru musí být další právní posouzení věci soudem prvního stupně založeno. Z tohoto hlediska nejsou právním názorem soudu pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak postupovat po procesní stránce a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje.“

(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. ).

V projednávané věci se závěr odvolacího soudu vyslovený ve zrušujícím usnesení týkal otázky, zda provedenými důkazy byli psi jednoznačně identifikováni a zda bylo prokázáno, že se jedná o psy ztracené nebo opuštěné a že o ně bylo v útulku žalobkyně po tvrzenou dobu pečováno. Jednalo se tedy o názor odvolacího soudu na hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nikoli o názor právní, a proto dovolání nemůže být podle přípustné.

Přípustnost dovolání proto může být založena jen podle , tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a odst. 3 se přitom nepřihlíží.

Při posuzování přípustnosti dovolání podle přihlédl dovolací soud rovněž k judikatuře Ústavního soudu, jmenovitě k jeho usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. , v němž Ústavní soud s odkazy na svoji předchozí judikaturu dovodil, že „

pro efektivní zajištění práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na spravedlivý proces musí být proto i nadále považován za ústavně konformní takový výklad ustanovení a , dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu a odst. 3) (a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním) i tehdy, řeší-li "kvalifikovanou" ( ) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé; způsobilým dovolacím důvodem bude důvod uvedený dle “

Taková situace nastala právě v projednávané věci, kde lze za otázku zásadního právního významu procesního charakteru považovat otázku, za jakých podmínek může odvolací soud postupem podle rozsudek soudu prvního stupně zrušit proto, že dospěl k závěru, že důkazy provedené odvolacím soudem lze hodnotit jinak, než jak je hodnotil soud prvního stupně.

D. Důvodnost

Dovolání je důvodné.

Podle o

dvolací soud

[…]

dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Citované ustanovení platí nejen pro případ, kdy odvolací soud rozhoduje ve věci rozsudkem, nýbrž i v případě, kdy má za to, že důkazy provedené soudem prvního stupně lze hodnotit jinak a vzhledem k tomuto odlišnému hodnocení důkazů bude třeba dokazování doplnit, a proto rozsudek soudu prvního stupně ruší a podle mu věc vrací k dalšímu řízení.

„Má-li odvolací soud za to (na podkladě námitek účastníků nebo z vlastního podnětu), že takové důkazy by bylo možné hodnotit jinak a že tedy na jejich základě lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního stupně, je – zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti – nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu.

V [ ] se proto odvolacímu soudu ukládá povinnost zopakovat důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému (odlišnému) skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. V rozporu se zákonem by byl takový postup odvolacího soudu, který by učinil na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval […], nebo který by rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil by mu, aby se v dalším řízení zabýval možným jiným hodnocením těchto důkazů.“ (Drápal, L. in: Bureš, Drápal, Krčmář a kol., . Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck 2009, s. 1715, srov. k tomu rovněž ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. ).

Posledně popsaná situace nastala v projednávané věci, kde odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného názoru na hodnocení důkazů, aniž ve věci nařídil jednání a provedené důkazy zopakoval. Ze spisu je navíc zřejmé, že odvolací soud před vydáním zrušujícího usnesení ani neměl k dispozici tytéž důkazy jako soud prvního stupně, zejména originály barevných fotografií psů, z nichž soud prvního stupně vycházel a které se po provedení důkazu vždy vracely jednatelce žalobkyně. Odvolací soud tak mohl vycházet pouze z černobílých kopií uvedených fotografií, jejichž důkazní hodnota pro posouzení otázky, zda na jejich základě lze identifikovat konkrétního psa, je od barevných originálů zjevně odlišná.

Dovolací soud dále konstatuje, že jak napadený rozsudek, tak jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně trpí nepřezkoumatelností svých skutkových závěrů. Nelze z nich totiž dovodit jediný důvod, proč důkazy provedené soudem prvního stupně nestačí pro řádnou identifikaci psů, resp. z jakého důvodu „doklady, které jsou založeny ve spise […] v žádném případě nespecifikují zvířata, která jsou uvedena pod bodem II. mezitímního rozsudku […] naprosto konkrétním a nezaměnitelným způsobem“. Uvedené skutkové závěry mají charakter tzv. „souhrnného zjištění,jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předeslané ostře kontrastuje s prvním (mezitímním) rozsudkem soudu prvního stupně v projednávané věci, v němž soud prvního stupně své skutkové závěry podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Na základě uvedené argumentace dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném výkladu procesního předpisu a navíc je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek ( ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ve spojení s ).Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 29. listopadu 2011

JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.

předsedkyně senátu