Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Odo 1509/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně T. s. r. o., zastoupené JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti žalované M., spol. s r. o., zastoupené JUDr. T. Ch., advokátkou, o zaplacení částky 67.688,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. -73, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. -73,                 se ve výrocích pod body II, III a IV zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17. června 2004,                                   č. j. -53, připustil změnu žaloby týkající úroků z prodlení z žalované jistiny (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 67.688,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,25 % p. a. od 19. 4. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla na základě faxové objednávky uzavřena kupní smlouva a sjednané zboží bylo v souladu se zavedenou obchodní praxí expedováno ze skladu společnosti T. s.r.o., kde bylo zabaleno, předáno sběrné službě k přepravě a jejím prostřednictvím dodáno žalované (což bylo stvrzeno otiskem  razítka na přepravním listu), přičemž vystavená faktura na kupní cenu tohoto zboží splatná 18. 4. 1999 nebyla uhrazena. Nebyla-li sjednána kupní cena, lze požadovat zaplacení ceny určené podle § 448 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2005,             č. j. -73, odmítl odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o připuštění změny žaloby (výrok pod bodem I), ve výroku o věci samé tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem II), a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV). Odvolací soud poté, co doplnil dokazování výslechem svědka Ing. P. S., dospěl k závěru, že y, jimiž provedl důkaz soud prvního stupně (faktura a přepravní list), neprokazují totožnost zboží, které žalobkyně fakturovala, a zboží,  které žalovaná převzala na základě přepravního listu. Pochybnosti o totožnosti zboží neodstranila ani výpověď svědka Ing. Smrže, obsahující pouze hypotetické úvahy. Z výpovědi svědka Ing. T. M., jenž byl vyslechnut soudem prvního stupně, odvolací soud dovodil, že tento svědek žádné konkrétní zboží nepřejímal a ani je fyzicky nekontroloval. Za situace, kdy žalovaná zpochybňuje předmětnou dodávku, žalobkyně kromě faktury a přepravního listu jiné důkazy nepředložila a výpovědi svědků Ing. S., jednajícího za žalobkyni, a Ing. M., jednajícího za žalovanou, totožnost zboží fakturovaného a převzatého neprokázaly, nemůže podle názoru odvolacího soudu obstát závěr soudu prvního stupně, že fakturované zboží bylo žalovanou převzato. Odvolací soud poukázal na to, že faxová objednávka nebyla k důkazu navržena, a z toho, že nebyla prokázána její existence, dovodil, že nemohlo dojít k uzavření kupní smlouvy podle a násl. ObchZ a je tudíž vyloučeno placení kupní ceny. Neprokázala-li žalobkyně, jaké zboží žalovaná převzala, nelze podle názoru odvolacího soudu posoudit její žalobní petit ani z hlediska bezdůvodného obohacení, neboť není možno zjistit jeho výši a rozhodnout o jeho vydání. Právo na vydání bezdůvodného obohacení by bylo ostatně vzhledem k ustanovení (dále jen „ “) promlčeno. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že má vůči žalované právo na zaplacení žalované částky.

Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma  jeho výroku pod bodem I, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Namítla především, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně (fakturu, přepravní list a svědeckou výpověď Ing. T. M.), aniž tyto důkazy zopakoval. Jestliže pak odvolací soud tyto důkazy, svědčící dle mínění žalobkyně v její prospěch, „právně kvalifikoval“ jinak, porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Rozhodl totiž po změně právního náhledu, aniž umožnil účastníkům se k němu vyjádřit a navrhnout důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Žalobkyně poukázala na právní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn.   (v dovolání chybně označeného), uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 106/1998, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , a dodala, že odvolací soud svým postupem porušil též zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Dále žalobkyně odvolacímu soudu vytkla nepřiměřený formalismus při posouzení, že faktura a přepravní list neobsahují dostatek údajů umožňujících ztotožnit zboží; podle jejího mínění v každodenním obchodním styku není objektivně možné, aby podnikatel popisoval v dokladech každý kus prodávaného zboží. Zdůraznila, že odvolací soud nepochopitelně přisvědčil účelové argumentaci žalované, že žádné zboží neobjednala a nepřevzala, třebaže potvrdila převzetí zboží v přepravním listu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela provedená , bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, České republiky (dále jen „ “) proto vzhledem k čl. II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení projednal dovolání a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. března 2005 (dále též jen „ ”).

jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 ), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Podle ustanovení lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V daném případě je dovolání přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odstavec 1). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (odstavec 3).

Žalobkyně v dovolání podle podstaty námitek v něm obsažených uplatňuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod podle /, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle ).

Dovolání je důvodné, neboť dovolací důvod podle ustanovení byl uplatněn po právu.

Odvolací soud zatížil řízení vadou (dovoláním neuplatněnou) již tím, že doplnil dokazování výslechem svědka Ing. S., ač pro to nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady. Odvolání ve sporném řízení je po novele provedené s účinností od 1.1.2001 vybudováno na systému neúplné apelace, jenž vyplýval z ustanovení (nyní ) ve spojení s               a a jehož podstata spočívá v tom, že k novým skutečnostem a důkazům (jež nebyly uvedeny před soudem prvního stupně) lze v odvolacím řízení přihlížet jen výjimečně, za podmínek stanovených v a jestliže byly účastníkem uplatněny. Uvedený důkaz provedl odvolací soud z vlastní iniciativy a nejde o žádný z případů taxativně vymezených v ustanovení ; zejména je třeba zdůraznit, že podle protokolu o jednání ze dne 8. 6. 2004 byli účastníci soudem prvního stupně poučeni podle ustanovení . Vzhledem k tomu, že odvolací soud nezískal z tohoto důkazu poznatky o skutečnostech v této věci právně významných, nemohlo mít (nemělo) provedení tohoto nepřípustného důkazu vliv na jeho rozhodnutí; dovolací soud tedy k této vadě nepřihlédl.

Dovolání je třeba přisvědčit především v tom, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení skutkového základu sporu v souladu s pravidly vyplývajícími z .

Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat právně významné skutečnosti zakládající uplatněný nárok, že tedy neunesla důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá  z ustanovení věty druhé , podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy nebyla prokázána určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již se tak stalo pro nečinnost účastníka, jenž nesplnil povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení stanovenou v a větě první , či se tak stalo proto, že taková skutečnost nemohla být prokázána vůbec (objektivně vzato). Závěr                  o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze tedy učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení provedených důkazů neumožňuje soudu přijmout závěr ani  o pravdivosti  tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).

Ke skutkovému závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní, zásadně odlišnému od skutkových zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud dospěl na základě svého vlastního, od soudu prvního stupně odchylného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. Takový postup je procesně vadný. Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je zopakoval. To platí nejen v těch případech, kdy odvolací soud dospívá k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně (na něž výslovně pamatuje , část věty za středníkem, , ve znění účinném od 1. 4. 2005). Rovněž tam, kde výsledek řízení v rovině skutkové záleží na vyhodnocení otázky, zda strana zatížená důkazní povinností unesla důkazní břemeno, jde v otázce vypovídací hodnoty (relevance) důkazů o jejich hodnocení za užití pravidel logiky ve smyslu ustanovení Při takovém hodnotícím procesu se uplatňují základní zásady civilního procesu, mimo jiné též zásady přímosti  a ústnosti. vyložil již v rozsudku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. , který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, že hodlá-li se odvolací soud odchýlit od závěru soudu prvního stupně o tom, že straně zatížené důkazní povinností se podařilo provedenými důkazy prokázat její právně významná tvrzení, musí důkazy provedené soudem prvního stupně zopakovat.

Měl-li tedy odvolací soud za to, že důkazy provedené soudem prvního stupně neumožňují učinit závěr o pravdivosti právně významných tvrzení žalobkyně, bylo jeho povinností zjednat si zopakováním těchto důkazů rovnocenný podklad pro jejich odlišné hodnocení z hlediska jejich vypovídacích vlastností. Na tomto závěru nic nemění to, že odvolací soud dokazování doplnil. Na výpovědi svědka Ing. S., jež podle výsledku hodnocení odvolacího soudu též neměla potřebnou vypovídací hodnotu, totiž závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobkyní nestojí; je tomu tak, že podle tohoto soudu ani tento důkaz na důkazní nouzi žalobkyně ničeho nezměnil. Tím, že hodnotil jinak důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž je zopakoval, odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která sama                  o sobě opodstatňuje závěr, že rozsudek odvolacího soudu nemůže v napadené části obstát.

Procesní postup odvolacího soudu by byl vadný i v tom případě, že by k závěru                     o neunesení důkazního břemene dospěl na základě hodnocení důkazů řádně zopakovaných.

Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o důkazním břemenu z ní vyplývajícím je proto soud podle ustanovení                       povinen účastníky poučit. Poučovací povinnost v tomto směru má vzhledem k ustanovení též odvolací soud. V rozsudku ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59 (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. , jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) pak vyložil, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení . Podle tohoto ustanovení, jež bylo zakotveno do s účinností od 1.1.2001 , zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

V posuzované věci měl soud prvního stupně za to, že žalobkyně svou důkazní povinnost bez zbytku splnila, proto jí poučení podle ustanovení neposkytl; z jeho pohledu k tomu nebyl důvod. Odvolací soud přehlédl, že poučovací povinnost podle ustanovení je vybudována na objektivním principu a potřeba  poskytnout poučení není proto podmíněna tím, že soud prvního stupně o potřebě poučení věděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v takovém případě k porušení ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až                 v odvolacím řízení. Odvolací soud je přitom v systému neúplné apelace výrazně omezen                   v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně srov. v právní teorii Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. . Komentář. II. díl, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 962 s., a v rozhodovací praxi soudů rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209). Jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění existence popsané vady řízení mohl odvolací soud zvolit pouze v případě, že by sám poskytl účastníkovi poučení podle ustanovení  a ten by nereagoval. Lze tedy uzavřít, že při zaujatém názoru na skutkový stav věci (kdyby k němu dospěl regulérním postupem) měl odvolací soud žalobkyni poučit podle ustanovení ,  a kromě případu, že by žalobkyně nenavrhla žádné důkazy, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v absenci poučení podle ustanovení

Pro pořádek dlužno dodat, že právní argumentace užitá v dovolání je mylná. V posuzované věci nejde o situaci, kdy účastník nesplnil důkazní povinnost (či též povinnost tvrzení) z pohledu jiného právního posouzení věci soudem a na který se vztahuje ustanovení                           (oba soudy nižších stupňů posuzovaly věc podle a násl. ObchZ, stejně jako žalobkyně), nýbrž jde o stav, kdy z pohledu soudu (zde z pohledu soudu odvolacího) nejsou účastníkem navržené důkazy způsobilé k prokázání všech jeho sporných právně významných tvrzení a jehož řešení je obsaženo v ustanovení

Důvodností dovolání ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení se dovolací soud nezabýval. Shledal-li, že odvolací soud dospěl ke svému skutkovému závěru procesně vadným postupem, který mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak nemá již smysl zkoumat, zda tento skutkový závěr má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Z téhož důvodu považoval dovolací soud za nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se námitkou porušení dvojinstančnosti řízení.

tedy, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení , část věty za středníkem,    z důvodu vad řízení zrušil a věc podle ustanovení věty první vrátil odvolacímu soudu            k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( , část věty první za středníkem, ve spojení s ).

V dalším řízení soudy nižších stupňů nepřehlédnou, že vzhledem k ustanovení  § 409 odst. 1 ObchZ musí žalobkyně tvrdit a prokázat nejen skutečnosti, z nichž vyplyne závěr                   o uzavření kupní smlouvy a o dodání smluveného zboží, nýbrž též to, že v kupní smlouvě byla kupní cena dohodnuta nebo v ní byl alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, případně že strany v kupní smlouvě projevily vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny (srov.               § 409 odst. 2 ObchZ, ve znění účinném do 31.12.2000). Půjde-li o posledně uvedený případ, bude žalobkyně muset tvrdit a prokázat též skutečnosti opodstatňující závěr, že jí požadovaná kupní cena je cenou obvyklou ve smyslu ustanovení § 448 odst. 2 ObchZ.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. února 2009

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu