Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 733/2019

-745

USNESENÍ

S.O.S.zvířatům,spol. s r.o.

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 818/11, o 3.147.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2018, č. j. -728, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. -576, řízení co do části požadovaného příslušenství zastavil (výrok I.), nepřipustil změnu žaloby týkající se výše úroku z prodlení za označené období v zákonné výši (výrok II.), v dílčím rozsahu nárokovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok III.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3.147.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok IV.), ve zbytku žádaného úroku z prodlení a jistině 9.486.090 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky V. a VI.), načež rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. až IX.). Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek v dané kauze byl společně s potvrzujícím rozsudkem odvolací instance kvůli procesním nedostatkům zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. . Žalobkyně se uvedené částky domáhala jako provozovatelka útulku pro ztracená a opuštěná zvířata, jejichž majitel není znám a jež v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po uplynutí jednoho roku připadla do vlastnictví státu, který se o ně následně musí starat. Plnila-li zmíněnou úlohu ve vztahu k v žalobě označeným psům za stát žalobkyně, vzniklo v souladu s obč. zák. na straně žalované bezdůvodné obohacení. Stěžejní roli zde sehrávala otázka, zda žalovaná byla v období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004 majitelkou psů, o něž měla žalobkyně namísto ní pečovat. Doklady předkládané k prokázání této skutečnosti žalobkyní měl soud ve značné míře za nevěrohodné, pročež při posuzování samotného základu jejího nároku přihlédl především k odhadu znalce MVDr. Frühbauera, dle kterého v útulku po dobu delší jednoho roku (tedy ve vlastnictví žalované) v žalovaném období nepobývalo více než dvacet psů, přičemž není podstatné, o které konkrétní psy se jednalo. Žalobkyni proto svědčí právo na vydání obohacení za péči o celkem 20 psů, což koresponduje s evidencí místního poplatku ze psů. Při vyčíslení nároku soud zohlednil znalcem stanovené obvyklé náklady na opatrování a v tomu odpovídajícím rozsahu (včetně oprávněně požadovaného úroku z prodlení) žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku přistoupil k jejímu zamítnutí.

K odvolání žalované se zmíněným rozhodnutím v napadeném rozsahu zabýval Krajský soud v Brně, jenž je nejprve ve věci samé potvrdil rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. -610, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, č. j. -650, následující tentokrát měnící a zamítavý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2017, č. j. -683, pak zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. -706. V posledně jmenovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost, nedodržel-li zákonné požadavky na kvalitu odůvodnění svého rozhodnutí, jestliže v něm celkově absentují úvahy podepírající závěr o neprokázání žalobních tvrzení provedenými důkazy. Byť na rozhodné skutkové okolnosti nazíral odlišně od soudu prvního stupně, nezopakoval důkaz znaleckým posudkem (respektive výslechem znalce), jenž byl pro rozsudek soudu prvního stupně určujícím. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že samotný úsudek, zda se účastníku zdařilo prokázat svá tvrzení, či nikoliv, má skutkovou povahu, pročež revizi ze strany dovolacího soudu nepodléhá.

Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. -728, shora jmenované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že zamítl žalobu do částky 3.147.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve výroku VIII. Je změnil tak, že České republice vůči žalované náhradu nákladů řízení státu nepřiznal (výrok II.), ve výroku VII. je potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy všech stupňů (výrok IV.). Odkázav na své předchozí rozhodnutí, dodal, že závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní o počtu psů opírá především o důkazy (konkrétně nedostatečné a nevěrohodné doklady o pobytu psů, výstupy znaleckého posudku), na podkladě kterých dospěl k totožným zjištěním jako soud prvního stupně, a sice že neprokazují základ nároku žalobkyně. Uvedené podporují i výpovědi svědků V. a P. S ohledem na naznačený úsudek nepovažoval odvolací soud ostatní v řízení provedené důkazy o zdravotním stavu zvířat či nákladech na provoz zařízení za významné. Není-li možné k určení počtu psů, o něž se žalobkyně v rozhodném období starala, a plnila tím povinnost za žalovanou, tj. základu nároku, využít úvahu ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), vycházející z odhadu znalce, uzavřel, že žalobkyně nemůže být pro neunesení důkazního břemene v řízení úspěšná, pročež přistoupil ke změně rozhodnutí v napadeném výroku a žalobu i ve zbytku zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí brojí dovoláním žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , jež má za analogické projednávané kauze. Krajskému soudu vytýká opětovné nerespektování závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem, nezopakoval-li důkazy, konkrétně výpověď znalce. Rozhodnutí i proto považuje nadále za nepřezkoumatelné. Zatímco znalecký posudek naznačuje, že nelze konkrétní počet psů určit, při svém slyšení o něm znalec učinil kvalifikovaný odhad. Odvolací soud tedy pochybil, rezignoval-li na odstranění naznačené disproporce v závěrech znaleckého posudku a výpovědi znalce kupříkladu skrze opakovaný výslech znalce, či revizní znalecký posudek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , či sp. zn. ). Poukazujíc na závazné právní názory artikulované v předchozích rozsudcích dovolacího soudu, nevidí prostor pro zamítnutí žaloby, měl-li městský soud základ nároku za prokázaný, přičemž jeho rozhodnutí nebylo v dovolacím řízení zrušeno. S ohledem na vylíčené a zdůrazňujíc délku trvání sporu, navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, eventuálně zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání přípustným není.

Předně se jeví vhodným zopakovat, že závěr o tom, zda byly určité skutečnosti prokázány (zde počet psů), vyvráceny, či nastal stav

non liquet

, což vedlo k rozhodnutí podle pravidel o dělení důkazního břemene, je konkluzí skutkovou, jež dovolacímu přezkumu podléhat nemůže ( ) – k tomu viz předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ), pročež námitky orientované proti řečenému úsudku odvolacího soudu již z toho důvodu přípustnost dovolání založit nemohou.

Dovolací soud pak nemohl přitakat ani dalším argumentům žalobkymě, jež vesměs míří proti hodnocení důkazů, které ovšem nelze napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

K výtkám stran nezopakování důkazů a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí patří se upozornit, že byť je v intencích , 2 znovuprovedení v odvolacím řízení vyžadováno zásadně u těch, na základě nichž odvolací soud dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, než jaká přijal soud prvního stupně (přičemž ve vztahu k listinným důkazům lze pozorovat jistou benevolenci – srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. ), postup krajského soudu se řečenému pravidlu nikterak neprotivil. Odvolací soud v posuzovaném případě vycházel z konkrétně označených důkazů (zejména dedukce znalce, výpovědi svědků, evidenční dokumentace předložené žalobkyní), které považoval za neprokazující základ nároku, popřípadě za nevěrohodné. Obdobně ani soud prvního stupně neuzavřel, že by se ze znaleckého posudku podávalo konkrétní množství psů, za péči o něž je žalobkyně oprávněna požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně sice přes závěr o neprokázání základu nároku dovodil opodstatněnost žaloby skrze svou úvahu (srov. ), podloženou zejména odhadem znalce vysloveným v jeho výpovědi před soudem, nicméně takový postup kvitovat nelze, a to z již dříve rozebraných důvodů (v podrobnostech srov. především rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v předmětné věci pod sp. zn. ).

Ze samotné skutečnosti, že dovolací soud přistoupil ve svém předchozím rozsudku ke kasaci toliko rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by účinky zrušení dopadly i na rozsudek soudu prvního stupně, ještě nelze dovozovat aprobaci v něm uvedených závěrů Nejvyšším soudem. Ten v případě kasace rozhodnutí odvolacího soudu může, jsou-li splněny podmínky stanovené v , zrušit i rozhodnutí soudu prvního stupně (platí-li i pro ně důvody zrušení). Je-li však nápravu vytýkaného pochybení, jež bylo příčinou kasace dovolacím soudem, možné provést ze strany odvolacího soudu, není s ohledem na účelnost, hospodárnost řízení a zájem na rychlém projednání sporu vyloučen postup, při němž dovolací soud přistoupí toliko ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. V této souvislosti lze připomenout, že pro apelační princip, na němž je odvolací řízení založeno, je příznačná preference takového rozhodnutí, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, či mění (srov. blíže zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. ). Při nastíněné úvaze, tj. zda (ne)zrušit rozhodnutí soudů obou instancí, pak konečně Nejvyšší soud není vázán návrhem dovolatele, nýbrž postupuje z moci úřední (srov. komentář k Vojtek, P. In: JIRSA, Jaromír a kol.

, 3. část: Soudcovský komentář

, Praha: Havlíček Brain Team, 2013). Pro právě vylíčené tedy ani námitkám dovolatelky, jež vychází z akceptace závěrů soudu prvního stupně, přisvědčit nelze.

Založil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí na důkazech provedených před soudem prvního stupně, jež oba shodně shledaly neprokazujícími základ nároku uplatňovaného žalobkyní,

nevyplývá-li z nich konkrétní počet psů, za péči o něž by jí příslušela požadovaná náhrada, přičemž jeho určení pomocí volného uvážení soudu ve smyslu je vyloučeno, nelze jeho závěry považovat za nekorektní. Odůvodnění jím přijatého rozhodnutí obsahující výčet konkrétních důkazů, jež pro ně byly rozhodné, i těch (dotýkajících se výše nároku), k nimž pro úsudek o neunesení důkazního břemene (ve vztahu k základu nároku) nepřihlížel, pak není možné pokládat ani za nepřezkoumatelné či nedostávající požadavkům kladeným na odůvodnění zákonem ( a 2 ). K tomu je možné doplnit myšlenky ustálené judikatury, dle nichž nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezapříčiní sama jeho stručnost, nebrání-li evidentně formulaci dovolacích námitek (k tomu viz přiměřeně kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. ).

Vytýká-li dále dovolatelka krajskému soudu, že nenechal v řízení provedený znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem, míří i zde její výhrady proti hodnocení důkazů, jež není, jak bylo shora zmíněno, otevřeno pro dovolací přezkum. V naznačené souvislosti lze dále podotknout, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku dle a ponechává je na úvaze soudu. Vyžádat přezkum posouzení se může jevit patřičným především tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. , nebo jeho rozsudek ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ). Jestliže odvolací soud takovou nejistotu neměl a zároveň znalec ve své následné výpovědi na svůj nález také odkázal, byť současně uvedl (nutno pamatovat, že toliko odhadem) pravděpodobný počet psů v péči žalobkyně, není důvodu v jeho nerevidování spatřovat procesní pochybení, jímž by se zpronevěřil dovolatelkou citované judikatuře.

Za případný konečně nelze mít ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. , poněvadž v něm se dovolací soud zabýval především otázkou samotné možnosti opuštění zvířete a jeho následného vlastníka. Nadto oproti aktuálnímu sporu v tamním řízení soudy vycházely z principiálně odlišných skutkových zjištění, jež bez pochybností prokazovala základ uplatňovaného nároku.

Brojí-li žalobkyně rovněž proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, činí tak ve vztahu k dotčeným výrokům toliko jako výrokům akcesorickým, aniž by uplatňovala samostatnou argumentaci. Nehledě na to, že dovolání proti nim není již se zřetelem k ustanovení objektivně přípustné.

Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že při řešení dovolatelkou označených problémů se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Neidentifikovala-li pak dovolatelka žádnou jinou otázku, pro niž by bylo možné její podání pokládat za přípustné, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 10. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu