Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3680/2011

32Cdo 3680/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Železárny – Annahütte, spol. s r. o., se sídlem v Prostějově, Dolní 100, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 00546542, zastoupené JUDr. Alenou Čechtickou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. J. S., CSc.,zastoupenému JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, PSČ 613 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 189.688,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2011, č. j. -324, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se v souzené věci po žalovaném domáhala zaplacení částky 189.688,10 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že v důsledku pochybení žalovaného jako jejího daňového poradce musela zaplatit daňové penále vyměřené jí finančním úřadem za opožděně splněnou povinnost k zaplacení daně z příjmů právnických osob - jejího doplatku vyčísleného dodatečným daňovým přiznáním za rok 1995. Pochybení žalovaného spatřovala v tom, že chybně vypracoval dvě dodatečná daňová přiznání za rok 1994, neboť je podal na daňovou povinnost totožnou s tou, která vyplynula z řádného daňového přiznání, a navíc v daňovém přiznání za rok 1994 vykázal daňovou ztrátu z roku 1993 v částce o 1,025.614,- Kč vyšší a tuto daňovou ztrátu uplatnil následně v daňovém přiznání za rok 1995, ačkoliv nebyla finančním úřadem akceptována.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. března 2010, č. j. -280, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 189.688,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 18. listopadu 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně úroku z prodlení ve výši 5 % z dlužné částky od 18. listopadu 1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III – V).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 189.688,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 18. listopadu 1999 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II - VI).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný vykonával do června 1997 pro žalobkyni činnost daňového poradce; plná moc mu byla vypovězena 9. června 1997. Platebním výměrem ze dne 14. října 1999 bylo žalobkyni vyměřeno mimo jiné penále ve výši 189.688,10 Kč za doměřenou daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1995 a žalobkyně toto penále zaplatila. Další skutková zjištění soud prvního stupně učinil z posudku znalkyně z oboru ekonomika se specializací na daně a účetní evidenci, podle něhož došlo ze strany žalovaného k řadě chybných úkonů ve vztahu k účetním obdobím 1993 – 1995 a některé z nich byly příčinou penalizace. Ztráta, která byla uplatněna v roce 2005, de facto byla k dispozici, pokud by byly použity všechny další doúčtované věci, jako náhrady mezd apod., a bylo by včas podáno dodatečné daňové přiznání. Zásadní chybou bylo podání dodatečných daňových přiznání I a II za rok 1994; žalovaný opomenul, že aby nedošlo k zastavení daňového řízení ve smyslu ustanovení , o správě daní a poplatků, musela z dodatečných daňových přiznání vyplynout jiná daňová povinnost. I toto pochybení mohlo být napraveno bez penalizace, podal-li by žalovaný dodatečně daňové přiznání III, ve kterém by svou chybu napravil. Žalobkyně byla seznámena se stavem účetnictví a způsobem provedení náprav, o čemž svědčí korespondence a předložená dokumentace. V případě, že by akceptovala návrh žalovaného v dopise z 29. listopadu 1996 k podání dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 1994 s návrhem na jeho podání do konce roku 1996 nebo kdyby žalobkyně sama později podala dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období roku 1994, byla by pro rok 1995 k dispozici daňová ztráta ve výši 1,026.414,- Kč. Nepodáním takového dodatečného daňového přiznání a nečinností žalovaného, žalobkyně a jejího nového daňového poradce až do roku 1999 byla promarněna lhůta pro jeho podání podle ustanovení a a následkem toho bylo již jediným řešením dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období 1995, čímž byla pouze snížena sazba daňového penále z dodatečné daňové povinnosti z 0,2 % na 0,05 % denně. Postup žalovaného, který dopisem z 29. listopadu 1996 upozornil žalobkyni na možnost podání dodatečného daňového přiznání III za zdaňovací období roku 1994 a žádal její rozhodnutí, zda takové daňové přiznání podat, označila znalkyně za opatrný a v době, kdy jako daňový poradce měl plnou moc, neodpovídající; sama by v takovém případě dodatečné daňové přiznání zpracovala a buď ho sama podala i bez souhlasu žalobkyně, neboť daňový poradce souhlas nepotřebuje, nebo by je zaslala žalobkyni, aby si je podala sama, pokud by již neměla plnou moc. Podle závěrů znaleckého posudku mohla být škoda v podobě daňového penále odvrácena žalovaným, žalobkyní i jeho novým daňovým poradcem, a to podáním dodatečného daňového přiznání až do 30. června 1998.

Odvolací soud se ztotožnil též s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný jako daňový poradce porušil svou právní povinnost stanovenou v , o daňovém poradenství, ve znění účinném do 31. srpna 2004 (dále též jen „“), tj. nechránil řádně práva a oprávněné zájmy žalobkyně a důsledně nevyužil všechny zákonné prostředky a neuplatnil vše, aby jí nebylo vyměřeno daňové penále. Za konkrétní příčinu vzniku škody odvolací soud označil postup žalovaného, jenž v rozporu s ustanovením podal dne 30. srpna a 26. listopadu 1996 dodatečná daňová přiznání, ze kterých však vyplývala stejná daňová povinnost jako v řádném daňovém přiznání, pročež finanční úřad k těmto dodatečným daňovým přiznáním nepřihlédl. Zároveň žalovaný nepodal ani dodatečné daňové přiznání III za zdaňovací období roku 1994, kterým mohla být ještě škoda odvrácena, a pouze zaslal žalobkyni informaci o možnosti toto daňové přiznání podat a očekával zároveň její rozhodnutí, ač bylo jeho povinností toto dodatečné daňové přiznání podat i bez součinnosti žalobkyně, případně je vyhotovit a žalobkyni poskytnout.

Oproti soudu prvního stupně, podle jehož skutkových závěrů nebylo prokázáno, že žalovaný uvědomil žalobkyni o hrozící škodě v podobě penále, a nebylo prokázáno, že si byla žalobkyně v době do konce roku 1998 vědoma hrozící škody, však odvolací soud z písemně podaného znaleckého posudku a z protokolu o výslechu znalkyně provedeném soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nejpozději k 30. červnu 1997, tedy v době, kdy již ukončila spolupráci s žalovaným, musela vědět o nutnosti podání dodatečného daňového přiznání. Na základě toho uzavřel, že žalobkyně, ač mohla v období od 30. června 1997 do 30. června 1998 podat dodatečné daňové přiznání, kterým by bylo zcela zabráněno vzniku škody v podobě daňového penále, je v rozporu s ustanovením § 384 odst. 1 obch. zák. nepodala a neučinila tedy všechna opatření nutná k odvrácení škody, žalovaný proto podle poslední věty citovaného ustanovení není povinen hradit škodu, která touto nečinností žalobkyně vznikla.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „“) a co důvodnosti o dovolací důvody upravené v ustanovení a odst. 3

Dovolatelka argumentuje, že škoda jí nevznikla v důsledku daňové kontroly v roce 1999, nýbrž z důvodu podání chybného daňového přiznání za rok 1995, o němž se dozvěděla až poté, kdy mohlo být ještě opraveno, neboť ke zjištění neoprávněně vyčíslené ztráty došlo při daňové kontrole měsíc poté, co mohlo být podáno dodatečné daňové přiznání. Namítá, že bylo povinností žalovaného upozornit ji na nesprávné uplatnění ztráty v tomto daňovém přiznání a na to, že k nápravě je třeba učinit řadu kroků, např. podat dodatečné daňové přiznání, nejpozději při předávání agendy novému daňovému poradci, a podrobně a srozumitelně ji informovat o problémech a o možných následcích a navrhnout optimální řešení. Poukazuje na to, že její nový daňový poradce při kontrole daně z příjmů právnických osob za rok 1995 dne 18. ledna 1999 správci daně prohlásil, že daňová ztráta byla uplatněna v nesprávné výši, čímž docílil snížení penále na 0,05 % denně z nedoplatku daně. Z toho dovolatelka dovozuje, že k zamezení, resp. snížení škody učinila vše, co bylo v daném okamžiku možné. Dovolatelka snáší též další argumenty ve prospěch názoru, že žalovaný se dopustil pochybení, v jejichž důsledku bylo daňové přiznání za rok 1995 vadné. Závěrem vyjadřuje přesvědčení, že právní posouzení odvolacího soudu se nezakládá na zjištěném skutkovém stavu věci, který byl „prokazatelně konstatován v průběhu prvoinstančního řízení“. Z něho je podle jejího mínění „nesporné a prokazatelné“, že o nutnosti podání dodatečného daňového přiznání vědět nemusela a také nemohla, že vznik škody jí samou nemohl být bez součinnosti žalovaného „v příslušném období vymezeném znaleckým posudkem“ odvrácen, resp. že se svým daňovým poradcem v období od 30. června 1997 do 30. června 1999 dodatečné daňové přiznání bez potřebné součinnosti žalovaného podat nemohla. Má proto za to, že svoji „údajnou“ prevenční povinnost nemohla splnit a aplikace ustanovení a (dále též jen „obč. zák.“) odvolacím soudem je nedůvodná.

Dovolatelka navrhla, ač zastoupena advokátem, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a „potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“.

Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Argumentuje, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno stran splnění předpokladů odpovědnosti za škodu, a rozhodnutí odvolacího soudu označuje za správné, maje za to, že odvolací soud akceptoval jeho argumenty v uvedené otázce.

Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením , Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. větu první ), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení , o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění účinném do 31. prosince 2010, daňový poradce odpovídá klientovi za škodu, která mu v souvislosti s výkonem daňového poradenství vznikla, pokud ji způsobil daňový poradce, jeho zástupce nebo pracovník. Daňový poradce se odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

Podle ustanovení § 382 obch. zák. poškozená strana nemá nárok na náhradu té části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu.

Podle ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák. osoba, které hrozí škoda, je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil.

Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že dovolatelka v převážné části své argumentace opomíjí skutkové a právní závěry, na nichž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv jsou to právě tyto závěry, které (vedle procesního postupu odvolacího soudu) mohou být předmětem dovolacího přezkumu [srov. a odst. 3 ], za předpokladu ovšem, že jsou dovoláním zpochybněny (srov. větu první ). Především zřejmě přehlédla právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný své povinnosti daňového poradce porušil a že škoda, která jí vznikla zaplacením daňového penále, byla způsobena tímto pochybením žalovaného. Je tedy nadbytečná argumentace snášená ve prospěch tvrzení, že škodu způsobil žalovaný porušením svých povinností; dovolací přezkum v souzené věci je omezen toliko na závěry odvolacího soudu v otázce, zda a s jakými důsledky dovolatelka porušila svou prevenční povinnost. Dovolatelka též zřejmě nepostřehla (či tomu nepřisoudila náležitý význam), že soudy obou stupňů (tedy též soud prvního stupně, jehož rozhodnutí navrhuje potvrdit, ačkoliv to neumožňuje) shledaly, vycházejíce ze závěrů znaleckého posudku, porušení povinností žalovaným vedoucí ke vzniku škody v tom, že podal vadná dodatečná daňová přiznání I a II za zdaňovací období roku 1994 a že po dobu trvání smluvního vztahu s dovolatelkou nepodal, popřípadě alespoň nevypracoval a dovolatelce nepředložil správné dodatečné daňové přiznání III. Dovolatelka se správností, popřípadě s úplností těchto závěrů nepolemizuje, nepodrobuje je kritice, avšak argumentuje, jako by jich nebylo. Jak ve vztahu k odpovědnosti žalovaného, tak v otázce splnění své prevenční povinnosti se upíná k pochybení, jehož se měl žalovaný dopustit neoprávněným vyčíslením daňové ztráty v daňovém přiznání za rok 1995, a argumentuje tak, jako by žádná dodatečná daňová přiznání podána nebyla. Dovolací námitky zpochybňující závěry, které odvolací soud neučinil, možnost přezkumu napadeného rozhodnutí neotevírají.

Důvodnost však nelze upřít námitce pod bodem IV dovolání, že „právní posouzení“ odvolacího soudu, do něhož dovolatelka mylně zahrnuje i závěr, jenž je podle své povahy závěrem skutkovým, se nezakládá na zjištěném skutkovém stavu věci, který byl „prokazatelně konstatován v průběhu prvoinstančního řízení“, a jíž dovolatelka oproti svému očekávání nezpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu, nýbrž jeho procesní postup při zjišťování skutkového stavu věci.

Dovodil-li odvolací soud, že žalobkyně nejpozději k 30. červnu 1997 musela vědět o nutnosti podání dodatečného daňového přiznání, což implicite zahrnuje též závěr o tom, že si musela být vědoma, že jí v případě nečinnosti hrozí daňové penále (srov. užitý výraz „nutnost“), pak stran této právně významné skutečnosti dospěl k odlišnému skutkovému závěru, než soud prvního stupně. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně ( ), dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. ). To platí ve světle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tento požadavek se zásadně vztahuje též na důkaz znaleckým posudkem, neboť i v případě, že znalec vypracoval posudek písemně, má být soudem podle ustanovení (vyjma odůvodněných případů) vyslechnut (k tomu srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 1998, sp. zn. , jenž je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Učinil-li tedy odvolací soud ze znaleckého posudku odlišné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkaz výslechem znalkyně, vycházeje v tomto ohledu toliko z její výpovědi zachycené v protokolu o jednání před soudem prvního stupně, postupoval v rozporu s ustanovením a zatížil tudíž odvolací řízení vadou. Porušení stanoveného postupu při zjišťování skutkového stavu věci, zejména při dokazování, může mít vždy za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí tedy nemůže obstát, neboť dovolací důvod stanovený v , jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl uplatněn (podle obsahu, srov. ) po právu.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), podle ustanovení , části věty za středníkem, zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [ ], a věc podle ustanovení věty první vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (, věta první, ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věty druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. října 2013

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu