Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1315/2015

28 Cdo 1315/2015

U S N E S E N Í

MUDr. A. S.

L. Z.

, a 2.

D. Z.

, zastoupeným JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, o zaplacení

168.870,- Kč

, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. června 2014, č. j. -223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.579,96 Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Novotného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č. j. -183, uložil žalovaným uhradit žalobci společně a nerozdílně částku 11.130,- Kč (výrok I.), co do dalších 168.870,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalovaní užívají bez právního důvodu pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky, nacházející se v okolí rekreačního objektu žalovaných, a to v rozsahu zjištěném při místním šetření, respektive pomocí svědeckých výpovědí a zachyceném v geometrickém plánu vypracovaném znalcem Ing. Kubískou. Na tomto skutkovém základě bylo možno dovodit vznik bezdůvodného obohacení žalovaných dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v částce odpovídající výši nájemného v daném místě a čase obvyklého, jež bylo stanoveno znalkyní Ludmilou Votavovou. Do toliko částečného vyhovění projednávané žalobě se promítlo i to, že žalovaní pozemky spoluvlastněné žalobcem neužívají v plné výměře, nýbrž jen v omezeném rozsahu. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu , (dále jen „ “).

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. -223, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. k odvolání žalobce potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že řízení před okresním soudem bylo prosté procesních vad, dokazování bylo vedeno pečlivě a ani hodnocení důkazů nelze vytknout žádnou nelogičnost či neúplnost. Zejména bylo nutno vyzdvihnout, že soud prvního stupně na základě přímých i nepřímých důkazů správně posoudil rozsah užívání pozemků žalobce žalovanými, nepokládaje z hlediska uplatněného nároku za relevantní, že se žalovaní pohybují též po jiných částech pozemků žalobce, činí-li tak v mezích obecného užívání lesa dle , o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Za nepodložené měl odvolací soud též výtky, jež žalobce vznesl proti způsobu, jakým byla znalecky vyčíslena hodnota obvyklého nájemného, ať už se jednalo o volbu oceňovací metody, či nezohlednění toho, jak intenzivně žalobce pociťuje narušování svého (spolu)vlastnického práva k pozemkům žalovanými. Tvrzení, že by dané nemovitosti tvořily součást jakéhokoli „privátního areálu“ žalobce, odvolací soud odmítl s tím, že se jedná převážně o volně přístupné lesní pozemky. Rovněž s otázkou nákladů řízení se okresní soud vypořádal citlivě, vyloučil-li aplikaci , poněvadž mezi účastníky nebyl spor jen o výši náhrady za užívání pozemků, ale též o rozsah tohoto užívání, přičemž závěry soudu prvního stupně se v tomto směru nezakládají na znaleckém posuzování, neb znalec pouze dle skutkových zjištění soudu samotného geometricky znázornil jednotlivé varianty užívání a vypočetl jejich výměru. Nelze navíc přejít, že přiznaná úhrada byla řádově nižší než žalobcem požadované (zcela nerealisticky nadsazené) plnění. Z popsaných důvodů bylo prvostupňové rozhodnutí v obou napadených výrocích potvrzeno jako věcně správné.

Proti tomuto rozsudku brojí žalobce dovoláním, v němž na prvním místě uvádí, že při stanovení rozsahu užívání svých pozemků žalovanými i výše takto vzniklého majetkového prospěchu vycházel ze subjektivní znalosti faktického stavu, byl však ochoten podřídit se objektivnímu znaleckému posouzení. K určení výše bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným dostává, nechal soud vypracovat znalecký posudek, opírající se o nevhodně použitou porovnávací metodu, který nebyl podroben reviznímu znaleckému posouzení, přestože jeho správnost žalobce svými námitkami důvodně zpochybnil, upozorniv, že je v předmětné věci nutno zohlednit zvláštní místní podmínky, množství osob, kterým žalovaní užívání pozemků umožňují, četnost tohoto užívání apod. Sporné pozemky mají specifickou hodnotu a nelze je porovnávat s pozemky, jež za tímto účelem zvolila znalkyně, poněvadž náležejí do privátního areálu žalobce, který tento nemá v úmyslu pronajímat, jejich užívání má proto pro dovolatele obzvláště citelný negativní dopad daný narušováním jeho soukromí a imisemi všeho druhu.

Odvolací soud dále chybně vyhodnotil výměru užívání pozemků žalobce žalovanými, jelikož z výpovědí vyslechnutých svědků vyplývají o této skutečnosti naprosto odlišné závěry. Ve světle provedených důkazů nemůže obstát soudem zvolená varianta rozsahu využití pozemků, neboť kdykoli se žalovaní pravidelněji pohybují po pozemcích žalobce, je nutno danou plochu považovat za neoprávněně užívanou. Konečně má dovolatel za to, že odvolací soud nepřiléhavě rozhodl o náhradě nákladů řízení, když odhlédl od faktu, že žalobce byl co do základu nároku úspěšný s tím, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, respektive (pokud jde o rozsah užívání pozemků žalovanými) na úvaze soudu. Žalobci měla v souladu s správně náležet plná náhrada nákladů řízení, naopak by neměl být nucen platit náklady řízení žalovaným, kteří se na jeho úkor protiprávně obohacují, což v řízení popírali, a byli tak v podstatě zcela neúspěšní.

Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří konstatovali, že žalobce toliko opakuje tvrzení, jež nastolil již v odvolání a s nimiž se řádně a způsobem konformním s judikaturou dovolacího soudu vypořádal odvolací soud, proto navrhují, aby bylo toto dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce ovšem za přípustné označit nelze.

V první řadě je namístě akcentovat, že podle představuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. ), zatímco dovolatel svou argumentací napadá převážně skutkové závěry odvolacího soudu. To zejména platí, namítá-li, že soudy měly rozsah užívání pozemků žalobce žalovanými na základě provedených důkazů svědeckými výpověďmi a uskutečněného místního šetření posoudit odlišně. Pakliže je žalobce toho názoru, že mělo být shledáno neoprávněné užívání jeho majetku všude tam, kde se žalovaní po jím spoluvlastněných pozemcích pohybují „pravidelněji“, není tím jeho úvaha v žádném rozporu s náhledem soudů nižších stupňů, které konstatovaly, že nad rámec rozsahu užívání, jejž vzaly za prokázaný, je pohyb žalovaných po pozemcích žalobce „sporadický“, potažmo „občasný“, přičemž s ohledem na to, že se jedná o lesní pozemky, nemohlo takové užívání nevykračující z právního režimu obecného užívání lesů založit nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, který je tak důvodný pouze potud, týká-li se území žalovanými soustavněji využívaného. Tento úsudek přitom dovolatel přesvědčivě argumentačně nezpochybnil.

Vytýká-li dovolatel soudům, že nenechaly znalecký posudek vyčíslující nájemné obvykle placené za užívání pozemků obdobných těm, o něž jde v řešené kauze, přezkoumat jiným znalcem, je třeba podotknout, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku dle a ponechává je na úvaze soudu. Vyžádání revizního posouzení se může jevit patřičným především tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ). Jestliže okresní i krajský soud zaujaly náležitě odůvodněné stanovisko, že námitky žalobce nezakládaly důvodné pochybnosti o správnosti daného posudku, není možné spatřovat žádný procesní nedostatek v tom, že k přezkoumání v něm obsažených odborných závěrů revizního znalce neustanovily.

Pokud jde o samotný postup při zjišťování výše obvyklého nájemného, lze v obecné rovině uvést, že pro vyčíslení bezdůvodného obohacení je v zásadě určující prospěch nabytý obohaceným, nikoli újma ochuzeného (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. ), a rozsah bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným na úkor žalobce užíváním jeho pozemků bez právního důvodu dostalo, tedy odpovídá částce, již by za obvyklého běhu okolností museli vynaložit na zajištění práva srovnatelné nemovitosti užívat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. ). Nelze proto přisvědčit názoru žalobce, že by se do výše stanoveného majetkového prospěchu měly odrazit též negativní dopady činností žalovaných do jeho právní sféry, poněvadž ke kompenzaci těchto zásahů právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu neslouží. Vzhledem k tomu, že se za daných okolností prospěch obohaceného poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. ) coby objektivní hodnotou determinovanou vztahem nabídky a poptávky v daném místě a čase (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. ), je bez významu, že konkrétně žalobce své pozemky nepronajímá a pronajímat nehodlá. Zda v posuzované věci znalkyně zvolila správnou metodu výpočtu nájemného a vybrala pro účely porovnávání vhodné pozemky, je pak otázkou skutkovou (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. ), jejíž řešení přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, což lze říci i o námitce, že při oceňování prospěchu žalovaných nebyly náležitě reflektovány způsob a četnost využívání pozemků žalobce žalovanými. Tvrzení, podle něhož dané pozemky tvoří součást jakéhosi privátního areálu, se pak se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, kterými je Nejvyšší soud vázán, rozchází zcela nepokrytě, ježto byla možnost takového nahlížení na pozemky žalobce v napadeném rozhodnutí explicitně vyloučena.

Dovolatel konečně kritizuje fakt, že soudy v jeho věci odmítly aplikovat a přiznat mu plnou náhradu nákladů řízení. V tomto kontextu se předně sluší připomenout, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu může být citované ustanovení aplikováno v případě, kdy je účastník částečně neúspěšný proto, že oproti znalci jinak odhadl výši plnění, nikoli však v případě, kdy důvodem jeho částečného neúspěchu je skutečnost, že v žalobě odlišně stanovil základ nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. ). V přezkoumávané věci byl přitom neúspěch žalobce vyvolán primárně zjištěním (určujícím z hlediska základu předmětného nároku), že žalovaní užívají jeho pozemky v rozsahu podstatně menším než tvrzeném, přičemž lze pro úplnost dodat, že se tento skutkový závěr opíral o svědecké výpovědi a místní šetření, nikoli o znalecký posudek či úvahu soudu, kterou se v tomto kontextu míní postup podle (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. ). Nadto platí, že přiznání plné náhrady nákladů řízení dle je i za splnění podmínek vymezených v tomto ustanovení postupem toliko možným, a soudy jsou tudíž nadány diskrecí při posuzování otázky, zda je vhodné k němu s přihlédnutím ke všem okolnostem věci přikročit (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ). Ačkoli tedy Nejvyšší soud připouští, že příčinou převážného zamítnutí projednávané žaloby byl též žalobcův nesprávný odhad výše obvyklého nájemného, jehož určení bylo v řízení provedeno prostřednictvím znaleckého posudku, nedospívá k závěru, že by se odvolací soud, který s poukazem na naprosto excesivní nadhodnocení žalovaného plnění pokládal za spravedlivé rozhodnout o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci, v naznačeném směru dopustil jakéhokoli pochybení.

Jelikož se žalobci nepodařilo nastínit žádnou otázku ve smyslu , přistoupil Nejvyšší soud v souladu s , větou první, k odmítnutí jeho dovolání pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle bodu 5, a činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) učiněný jménem obou žalovaných 12.576,- Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení a navýšení o 21 % DPH podle ustanovení mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.579,96 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. září 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu