Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 95/2016

20 Cdo 95/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Braschi – Consultadoria e Serviços, Sociedade Unipessoal Lda, se sídlem Edifício D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3, Funchal, Madeira, Portugalská republika, NIPC: 511156995, zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 108/51, proti povinné CORDIA CZ, a. s., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 878/35, identifikační číslo osoby 64829162, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, pro 61 842 861,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2015, č. j. -256, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 20. 3. 2015, č. j. -216, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ze dne 23. 4. 2002 označená jako „Zápočet pohledávky jednostranný“ je z hlediska obč. zák. zcela určitá a srozumitelná, neboť obsahuje identifikaci pohledávky tehdejší oprávněné Rodinné záložny, spořitelního a úvěrního družstva za povinnou, tvrzenou pohledávku povinné za tehdejší oprávněnou vyčíslenou konkrétní částkou se skutkovým zdůvodněním jejího důvodu i výše a projev vůle povinné směřující k vzájemnému započtení obou pohledávek. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda vůbec byla tvrzená pohledávka povinné z titulu náhrady škody způsobilá k započtení a zda a kdy se pohledávka původního věřitele za povinnou setkala s pohledávkou povinné za původním věřitelem. Uzavřel, že ze dne 23. 4. 2002, údajně doručená původní oprávněné dne 24. 4. 2002, obsahuje pouze kompenzační projev povinné, neobsahuje však žádnou výzvu k plnění. Proto je třeba dovodit, že v daném případě se za okamžik doručení výzvy povinné považuje den následující poté, kdy bylo oprávněné doručeno doplněné odvolání povinné proti nařízení exekuce ze dne 13. 5. 2005, neboť povinná se o započtení poprvé zmiňuje právě v tomto podání. Odvolání proti nařízené exekuci (ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , i výzva povinné ke splnění dluhu) bylo oprávněné doručeno dne 11. 10. 2005. Je tak zřejmé, že teprve po marné výzvě k úhradě dluhu se mohla stát povinnou tvrzená pohledávka splatnou a obě pohledávky se mohly setkat. K prohlášení konkursu na majetek původní oprávněné došlo s účinky ke dni 17. 5. 2002, výzva k úhradě dluhu tak byla doručena až v době po prohlášení konkursu na majetek původního věřitele (dne 11. 10. 2005). V té době však již započtení pohledávek s odkazem na , o konkursu a vyrovnání, nebylo přípustné. I pokud by tedy v řízení bylo důkazně prokázáno tvrzení povinné, že měla vůči původnímu věřiteli existentní pohledávku, její tvrzená pohledávka již nebyla způsobilá k započtení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. ).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že usnesení odvolacího soudu je založeno na řešení konkrétní otázky hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. ), resp. uvádí, že s ohledem na rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. dovolací soud rozhoduje rozdílně. Konkrétně se jedná o otázku, zda pohledávka povinné vůči právnímu předchůdci oprávněné z titulu náhrady škody byla splatná, resp. zda byla způsobilá k započtení v okamžiku, kdy Rodinné záložně, spořitelnímu a úvěrnímu družstvu byla povinnou doručena písemná kompenzační námitka (listina ze dne 23. 4. 2002). Povinná má za to, že toto určitě a srozumitelně formulované oznámení o kompenzaci bylo způsobilé vyvolat zánik exekucí vymáhané pohledávky. Je-li pohledávka bez výzvy k zaplacení (formálně nesplatná) způsobilá být předmětem promlčení, je způsobilá být kompenzabilní. Odvolací soud podle názoru povinné nesprávně interpretoval ustanovení § 563 a 581 odst. 2 věty druhé obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 a dále část první čl. II bod 2 ), dále též jen „ “.

Dovolání není přípustné, neboť otázka vznesená povinnou v dovolání, zda byla její pohledávka způsobilá k započtení v okamžiku, kdy byla původnímu věřiteli dne 24. 4. 2002 doručena písemná kompenzační námitka, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Posuzování důvodnosti námitky započtení vzájemné pohledávky povinného vůči oprávněnému znamená, že soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce zjišťuje, zda tvrzená pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. ).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky – takový kompenzační projev účinků nenabude ani v okamžiku, kdy se pohledávka později stane splatnou. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné ě vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. (uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. , dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. ].

Pohledávka na náhradu škody se stává splatnou až k výzvě věřitele na splnění dluhu, resp. dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. ).

Ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem vyplývá, že ze dne 23. 4. 2002, „údajně doručená“ Rodinné záložně, spořitelnímu a úvěrnímu družstvu (původnímu věřiteli) dne 24. 4. 2002, obsahuje toliko kompenzační projev povinné vůči Rodinné záložně, spořitelnímu a úvěrnímu družstvu týkající se povinnou tvrzené pohledávky z titulu náhrady škody, neobsahuje však žádnou výzvu k plnění této pohledávky. Závěr o absenci výzvy k plnění je přitom zjištěním skutkovým – zjišťováním obsahu právního úkonu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. (uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. ], Nejvyšší soud z něj proto v dovolacím řízení vychází a nepřísluší mu jej přezkoumávat.

Za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, že v době učinění kompenzačního projevu obsaženého v ě ze dne 23. 4. 2002 – podle tvrzení povinné převzaté původním věřitelem dne 24. 4. 2002 – byla započítávaná pohledávka splatná (z důvodu, že povinná neprokázala, ale ani netvrdila, že by dříve vyzvala svého dlužníka k její úhradě), nemohla být v době provedení tohoto kompenzačního projevu pohledávka způsobilá k započtení s nyní exekvovanou pohledávkou. Odvolací soud tak při hodnocení otázky vznesené povinnou v dovolání postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu se od ní jakkoli odchýlit.

Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. , není případný, neboť situace v něm řešená je odlišná od projednávané věci. Nejvyšší soud v něm vyložil, že je-li v řízení o zastavení exekuce povinným vznesena kompenzační námitka, kterou povinný započítává svou pohledávku, jejíž doba splnění není dohodnuta nebo stanovena právním předpisem či rozhodnutím, stává se pohledávka splatnou den následující poté, kdy byl oprávněnému doručen návrh na zastavení exekuce odůvodněný právě zánikem práva v důsledku započtení. Tedy návrh na zastavení exekuce může (stejně jako žaloba) obsahovat výzvu ke splnění pohledávky, na jejíž doručení dlužníku (žalovanému, oprávněnému) je vázána splatnost pohledávky. V projednávané věci (oproti citovanému rozhodnutí), však odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že obsahem předmětné y výzva k úhradě pohledávky nebyla, a tedy pohledávka na náhradu škody se splatnou vůbec nestala. Dovolatelka přitom přednesenou otázkou vymezila předmět dovolacího přezkumu tak, že jej vztáhla toliko na posouzení kompenzačního projevu učiněného (podle jejího tvrzení) mimo exekuci (exekuční řízení bylo zahájeno dne 23. 11. 2004). Ostatně závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou v rozporu s výše citovanou judikaturou. Nedovozuje totiž, jak se domnívá dovolatelka, že by výzva k plnění a kompenzační projev mohly být obsahem jedné y a bez dalšího vyvolat účinky započtení.

Nejvyšší soud proto postupoval podle a dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2016

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu