Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3662/2012

26

Cdo 3662/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce V. L., bytem D., proti žalované GANEX CZECH, s. r. o., se sídlem Bonětice 57, IČO: 49787624, zastoupené Mgr. Janem Křivánkem, advokátkem se sídlem Plzeň, sady 5. května 303/46, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení částky 300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2012, č. j. , -295, takto:

se zamítá

, jinak

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.502,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. -254, ve znění usnesení ze dne 1. 12. 2011, č. j. -277, a usnesení ze dne 30. 4. 2012, č. j. -285, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím (odstavec I.), uložil žalobci zaplatit žalované částku 90.000,- Kč do tří od právní moci rozsudku (odstavec II.), v části, v níž se žalovaná domáhala zaplacení další částky 210.000,- Kč, vzájemný návrh zamítl (odstavec III.) a rozhodl o náhradě řízení účastníků a státu (odstavec IV. - VI.).

Zjistil, že účastníci uzavřeli dne 16. 6. 2005 smlouvu o nájmu nebytových prostor, účelem nájmu bylo provozování klubu s hudební produkcí, baru a herních automatů, a to na dobu určitou do 31. 12. 2011, že žalovaná neuhradila nájemné ve výši 120.000,- Kč za září – prosinec 2006, že nájem skončil dohodou účastníků k 31. 12. 2006, že žalovaná během nájmu prováděla se souhlasem žalobce v pronajatých prostorách stavební práce, jimiž došlo k modernizaci objektu, že investicemi žalované došlo ke zvýšení hodnoty nemovitosti ve výši 210.000,- Kč, že tuto pohledávku započetla žalovaná dopisem ze dne 30. 1. 2007 proti pohledávce žalobce na zaplacení dlužného nájemného a že zbývající část ve výši 90.000,- Kč jí žalobce doposud neuhradil. S odkazem na , a , , ve znění pozdějších předpisů, uzavřel, že započtením došlo k zániku pohledávky žalobce na zaplacení částky 120.000,- Kč představující dlužné nájemné, žalobu proto zamítl, vyhověl vzájemné žalobě v části, jíž se žalovaná domáhala zaplacení částky 90.000,- Kč představující zbývající část pohledávky za zhodnocení prostor a zamítl vzájemnou žalobu, jíž se žalovaná domáhala za zhodnocení prostor další částky ve výši 210.000,- Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, č. j. , -295, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II., jímž uložil žalobci zaplatit částku 90.000,- Kč (odstavec I. výroku, dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v odstavci I. tak, že uložil žalované zaplatit částku 120.000,- Kč s úroky s prodlení (odstavec II. výroku, dále jen „měnící výrok“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů účastníků a státu (odstavec III., IV. výroku).

Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nezaplatila nájemné ve výši 120.000,- Kč, a že se souhlasem žalobce prováděla práce, jimiž se zvýšila hodnota nebytových prostor o 210.000,- Kč.

Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nedošlo k řádnému započtení pohledávky žalované. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , podle nichž nelze v jednéě vyzvat k zaplacení pohledávky a zároveň tuto pohledávku započítat, neboť jednostranné započtení lze provést až po splatnosti započítávané pohledávky. Vyzvala-li žalovaná dopisem ze dne 30. 1. 2007 žalobce k zaplacení pohledávky, která jí vznikla vůči žalobci zhodnocením pronajatých prostor a zároveň tuto částku započetla na pohledávku žalobce představující nezaplacené nájemné, započetla tak doposud nesplatnou pohledávku, a protože další úkon, kterým by svou pohledávku započetla, již neučinila, k řádnému započtení nedošlo. Pohledávka žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 120.000,- Kč proto nezanikla a žaloba je tak důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „“), a uplatnila v něm dovolací důvod podle a . Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k platnému započtení pohledávky. Namítala, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně jasně a srozumitelně projevila svoji vůli směřující k započtení pohledávky, a to ve vyjádření ze dne 12. 11. 2007, 18. 12. 2007, 24. 9. 2008, při jednání dne 12. 3. 2008 a ve vzájemné žalobě ze dne 25. 3. 2008. Vytýkala odvolacímu soudu, že se otázkou zápočtu zabýval jen formalisticky, aniž by posoudil vůli vyjádřenou v jejích podáních. Dále namítala, že kdyby k řádnému započtení nedošlo, měl být přiznán nárok uplatněný vzájemnou žalobou ve výši 120.000,- Kč za zhodnocení pronajatých prostor (nedošlo by k jeho zániku započtením) a odvolací soud měl proto změnit i odstavec III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla ohledně částky 210.000,- Kč zamítnuta její vzájemná žaloba. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce v dovolacím vyjádření uvedl, že závěry odvolacího soudu, které učinil o (ne)započtení pohledávky dovolatelky, považuje za správné.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Dovolatelka podala výslovně dovolání proti celému výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však platí, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2000, pod číslem 138). Výrokem, jímž odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 90.000,- Kč (částečně tak vyhověl vzájemné žalobě žalované), žádná újma v poměrech žalované nenastala. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části podle , ve spojení s odmítl.

Proti měnícímu výroku odvolacího soudu je dovolání - podané včas účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení ( a 4 ) - přípustné podle , není však důvodné.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a (tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Dovolatelka posléze uvedenou vadu řízení namítla (vytýkala odvolacímu soudu, že nerozhodl o odvolání proti odstavci III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla, co do částky 210.000,- Kč, zamítnuta její vzájemná žaloba).

Podle obsahu spisu však tento výrok odvoláním účastníků napaden nebyl (žalovaná proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodala a žalobce – v jehož prospěch bylo tímto výrokem rozhodnuto - jej svým odvoláním nenapadl), a proto ho ani odvolací soud nemohl přezkoumat ( ).

Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle nebyl užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod tento dovolací důvod z obsahu spisu nevyplynuly.

Dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že nedošlo k zániku dluhu z nezaplaceného nájemného ve výši 120.000,- Kč započtením.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně), jež nebyla v dovolacím řízení zpochybněna, a dovolací soud z nich proto vychází, provedla dovolatelka se souhlasem žalobce změny na předmětu nájmu, k úhradě vzniklých nákladů se žalobce nezavázal, po skončení nájmu dovolatelka dopisem ze dne 30. 1. 2007 tyto náklady vyčíslila, vyzvala žalobce k jejich úhradě a zároveň část z nich - částku 120.000,- Kč - započetla na dluh, který jí vznikl vůči žalobci na nájemném.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej rozsudky ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. , na něž odkázal odvolací soud, dále např. usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. ) úkon směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jednéě vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky.

Dovolatelka se podle § 667 odst. 1 poslední věta obč. zák. mohla domáhat po skončení nájmu po žalobci protihodnoty toho, o co se změnami, jež provedla, zvýšila hodnota pronajatých nebytových prostor. Toto zhodnocení byl žalobce povinen podle § 563 obč. zák. zaplatit dovolatelce poté, co jej o to požádala (doba splnění nebyla mezi účastníky dohodnuta, není stanovena ani právním předpisem a nebylo ani vydáno žádné rozhodnutí, v němž by byla lhůta k plnění stanovena). Vyzvala-li dovolatelka v jednéě k zaplacení pohledávky a zároveň učinila projev k jejímu započtení, započetla tak jednostranně nesplatnou pohledávku, a proto nemohlo dojít k jejímu zániku započtením.

Neobstojí ani tvrzení dovolatelky, že jako úkon směřující k započtení měl odvolací soud posoudit její vyjádření učiněná v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že ve všech svých projevech – písemných, či ústních u jednání – jen odkazovala na již učiněné započtení provedené dopisem ze dne 30. 1. 2007. Projev, kterým by svou pohledávku nově započetla, však neučinila.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – proto dovolání v této části jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly procesně úspěšnému žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle ,o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. ).

Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - AT, náleží mu tak náklady ve výši celkem 7.502,- Kč, sestávající z odměny z peněžitého plnění v době započetí úkonu podle , AT ve výši 5.900,- Kč (čl. II , AT), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.302,- Kč (, 3 ). Protože zastoupení žalobce již skončilo (Mgr. Aleš Hájovský byl vyškrtnut ze seznamu advokátů), byla žalovaná zavázána zaplatit náklady dovolacího řízení žalobci, a to do tří dnů od právní moci usnesení ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. září 2013

JUDr. Pavlína Brzobohatá

předsedkyně senátu