Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2387/2019

20 Cdo 2387/2019-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. O., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Andreou Gomoll, advokátkou se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, proti povinným 1) M. R., narozenému XY, a 2) V. R., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, pro 1 025 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání povinných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2018, č. j. -127, t a k t o:Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í :

Ve shora označené věci Okresní soud v Hodoníně (dále rovněž „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 8. 2017, č. j. -66, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce prováděné soudním exekutorem Mgr. Kamilem Brančíkem, Exekutorský úřad Hodonín, a vedené k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 025 000 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 11. 2015, č. j. -69. Soud prvního stupně uzavřel, že povinní - byť k tomu byli soudem prvního stupně vyzváni - neunesli důkazní povinnost ohledně tvrzené skutečnosti, že vymáhaná pohledávka zanikla v důsledku započtení pohledávek povinného 1).

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání povinných usnesením ze dne 14. 11. 2018, č. j. -127, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že k jednostrannému započtení pohledávky nedošlo, neboť pro „zesplatnění“ tvrzeného závazku bylo třeba, aby povinný 1) oprávněného řádným způsobem ke splnění takového závazku vyzval (nebyla-li doba plnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena rozhodnutím). Přípisy povinného ze dne 30. 9. 2010 a 4. 5. 2011 adresované oprávněnému a označené jako výzva ke splnění závazku z dohody o odstoupení od smlouvy o sdružení, nepředstavují pro svoji obecnost řádnou výzvu k uhrazení konkrétního závazku, jež je předmětem započtení, (k témuž závěru dospěl soud prvního stupně i v případě podání povinného ve věci vedené pod sp. zn. ).

Povinní 1) a 2) napadli usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž především odkázali na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. (U 5/68 SbNU 541), podle kterého „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle , ve znění , že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Dovolaní označili za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ ), neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, i otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolatelé trvají na tom, že v důsledku písemného oznámení o jednostranném zápočtu doručeného oprávněnému 12. 2. 2016 vymáhaná pohledávka zanikla. Odvolací soud posoudil otázku „účinnosti zápočtu jako důvodu zániku pohledávky oprávněného“ formalisticky „vzhledem k tvrzenému podílu oprávněného na placení předmětného úvěru“ (rovněž bez přihlédnutí k „vzájemného setkávání se pohledávek a jednotlivých procesních úkonů povinných“), proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Současně požádali o odklad právní moci napadeného usnesení ve smyslu z důvodu hrozby vzniku závažné újmy.

Oprávněný ve vyjádření s argumentací dovolatelů nesouhlasil a označil ji za účelovou a v některých tvrzeních za nepravdivou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ( ).

Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. ). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

Nejvyšší soud dále zdůraznil, že k řešené právní otázce nelze zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, neboť ta se z povahy věci vzájemně vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. ). Již toliko na této úrovni dovolatelé, vymezující přípustnost dovolání současně třemi hledisky k jedné předestřené otázce, zkoumaný předpoklad přípustnosti dovolání nevystihli (ani v celé šíři textu dovolání se s určitostí nelze dobrat jejich volby jednoho z kritérií přípustnosti).

Přípustnost dovolání založená na předpokladu, že rozhodná právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, v sobě imanentně obsahuje požadavek, aby dovolatel k prokázání tvrzeného předpokladu přípustnosti dovolání předestřel právní závěry přijaté rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež jsou svoji podstatou opačné (tj. neslučitelné, navzájem se obsahově i logicky vylučující) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2019, sp. zn. . Rovněž v tomto ohledu dovolání povinných po obsahové stránce neobstojí, jestliže v něm nejsou uvedena žádná rozhodnutí dovolacího soudu (či alespoň právní závěry z rozhodnutí vyplývající), jež by se měla značit, že dovolací soudurčitou právní otázku rozhoduje rozdílně. Pouhý odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. (U 5/68 SbNU 541), tj. nikoli soudu dovolacího, uvedenou vadu zhojit nemůže (posuzované dovolání ostatně nezahrnuje žádná tvrzení, z nichž by bylo možné případnou ústavněprávní rovinu řešené otázky dovozovat).

Krom uvedeného dovolací soud poznamenává, že dovolateli oznámená a obecně formulovaná otázka „účinnosti zápočtu jako důvodu zániku pohledávky oprávněného“ již soudní rozhodovací praxí řešena byla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. ), přičemž soudy obou stupňů postupovaly v souladu s konstantními judikatorními závěry dovolacího soudu, tj. pro přiznání účinků započtení posuzovaly nejprve výzvou ke splnění dluhu podmíněnou splatnost započítávané pohledávky. Dovolateli rozporovaná skutečnost, zda splatnost započítávané pohledávky skutečně nastala či nikoli, tj. zda byl či nebyl oprávněný povinným 1) řádně vyzván k zaplacení dluhu, představuje svojí povahou námitku skutkového charakteru, jež však s ohledem na přípustnost dovolání sama o sobě založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018, sp. zn. ).

Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani případnými vadami exekučního řízení (srov. , podle kterého dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).

Jelikož primárně posuzovaný nedostatek přípustnosti dovolání již nelze odstranit s ohledem na prošlou lhůtu pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení větu první ), a tato vada brání pokračování v dovolacím řízení, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení bez jednání (viz ) odmítl.

S přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení není návrh dovolatelů na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení ( ) důvodný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 11. 2019

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu