Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1486/2022

28 Cdo 1486/2022-506

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. S., nar. XY, bytem XY,adresa pro doručování: XY, a b) A. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupené žalobcem a) jako obecným zmocněncem, proti žalovanému statutárnímu městu Pardubice, IČO 002 74 046, se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 1, o zaplacení částky 174.835 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. února 2022, č. j. -449, takto:

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 3. 2020, č. j. -244, zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému ze žalobců částky 65.340 Kč a 22.077,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení částky 130.680 Kč s příslušenstvím jako náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé mu v období od 7. 6. 2014 do 6. 6. 2017 bezesmluvním (veřejným) užíváním pozemků v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobců, a to parc. č. XY a č. XY v obci a k. ú. XY (níže jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“), a dále se z totožných důvodů domáhali zaplacení částky 44.155 Kč za období od 7. 6. 2017 do 12. 6. 2018 (řízení byla spojena usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2018, č. j. -70, s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. ). Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že na předmětných pozemcích byly v roce 1973 československým státem vybudovány (a kolem roku 1988 přestavěny) stezka pro cyklisty a stezka pro pěší (a takto jsou též označeny dopravními značkami), obě zpevněné asfaltobetonovým povrchem, s tím, že je žalovaný nabyl od státu po roce 1991, přičemž se ve vztahu k těmto komunikacím chová jako jejich vlastník. Žalovaný přitom opakovaně projevil nezájem uzavřít s žalobci nájemní smlouvu, neboť majetkoprávní vypořádání pozemků pod stavbami v majetku města řeší odkoupením. Okresní soud potom uzavřel, že je-li povrch obou pozemků stavebně zpracován, jde o samostatné stavby, a komunikace nacházející se na těchto pozemcích jsou místními komunikacemi IV. třídy ve smyslu , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž vlastníkem těchto komunikací je – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – žalovaný, a byl jím i v rozhodné době. Dospěl však k závěru, že jelikož nebyl prokázán nesouhlas (či jiný aktivní zásah) právních předchůdců žalobců s užíváním pozemků, nejsou splněny podmínky pro to, aby byla žalobcům přiznána náhrada za shora specifikované bezdůvodné obohacení, pročež žalobu zamítl.

2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. -287, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2021, č. j. -299, změnil zmíněný rozsudek okresního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 87.417,50 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), v rozsahu výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení části zákonných úroků z prodlení, jej potvrdil (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a V.) i k zaplacení doplatku soudního poplatku za odvolání (výrok IV.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně, ztotožnil se i s jeho právními názory, nepřisvědčil však závěru okresního soudu, na jehož základě dovodil, že bylo na žalobcích, aby prokázali, že jejich právní předchůdci v době zřízení místních komunikací s tím v roce 1973 vyslovili aktivně nesouhlas, a neučinili-li tak, šlo o souhlas konkludentní (a proto žalobci na náhradu za bezdůvodné obohacení nemají právo). Naopak usoudil, že souhlas dán nebyl, přičemž nesouhlas žalobců byl prokázán vzájemnou korespondencí. Krajský soud tedy uzavřel, že se žalovaný na úkor žalobců bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu ( , – dále jen „o. z.“). Pokud jde o výši náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení, vyšel odvolací soud z výměru Ministerstva financí č. 1/2014, jímž byla stanovena maximální regulovaná cena nájemného z pozemků ve výši 55 Kč/m2/rok.

3. K dovolání žalovaného zrušil ve výrocích I., III. a V. posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. -338, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasil se stanovením výše náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení dle výměru Ministerstva financí č. 1/2014, aniž by soud učinil skutková zjištění, že právě tato výše odpovídá obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ze zmíněného důvodu přistoupil Nejvyšší soud ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu.

4. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích následně rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. -449, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit každému ze žalobců částku 87 417,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení i o náhradě nákladů vzniklých České republice (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem ke zjištění obvyklé ceny nájemného, z nějž dovodil, že požadavek žalobců odpovídá uvedené hladině nájemného v daném místě a čase.

5. Proti naposled uvedenému rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaný, považuje je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení následujících otázek: a) zda je soud vázán žalobou, neboť sporné řízení spočívá na zásadě dispoziční, a nelze tedy učinit předmětem řízení náhradu za bezdůvodné obohacení žalovaného užíváním celých pozemků namísto jejich části, přičemž odklon spatřuje od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ; b) zda se v řízení postupuje dle institutu důkazního břemene v případě, že provedené důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci – v tomto směru dovolatel odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. či ; c) zda je pro posouzení věci významné prokázání právní skutečnosti způsobilé přivodit převod nebo přechod vlastnického práva k cyklostezce ze státu na žalovaného, odkazuje přitom na odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ; d) zda je stavba místní komunikace samostatnou věcí, přičemž odklon spatřuje od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a Ústavního soudu sp. zn. , jelikož nebylo vymezeno, kde končí pozemek a začíná stavba, pročež by předmětná cyklostezka měla být součástí pozemku; e) zda je rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu veřejnou u, namítaje nesoulad s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. ; f) zda může soud postupem dle dospět k závěru, že komunikace náleží do určité kategorie, a v návaznosti na to určit vlastníka dané komunikace, s tím, že dle rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. o zařazení pozemní komunikace do určité kategorie rozhoduje příslušný silniční správní úřad; g) zda je soud povinen vycházet z výkladu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, neboť (dle názoru dovolatele) okresní soud nesprávně interpretoval závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. -27, a odchýlil se tím od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ; h) zda v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací (dle ) je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět veřejné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj vstup, přičemž zde dovolatel spatřuje odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ; i) zda se penežitá náhrada za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním předmětných pozemků bez právního důvodu navýší o daň z přidané hodnoty – v tomto směru dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ; j) zda určení obvyklé hladiny nájemného zpravidla závisí na posouzení skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí, přičemž měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. ; k) zda hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, odpovídá-li odůvodnění znaleckého posudku pravidlům logického myšlení, při němž se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. v případě, v němž dle názoru dovolatele musela vyvstat pochybnost o správnosti daného posudku, neb jeho odůvodnění neodpovídalo pravidlům logického myšlení.

6. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nepostupoval v souladu s Nevypořádal se totiž s jeho argumentací, že komunikace splňuje znaky účelové komunikace, ani s možnými pochybnostmi o správnosti znaleckého posudku. Dále žalovaný považuje za nepřezkoumatelný závěr odvolacího soudu, že v roce 1973 bylo těžko myslitelné, aby se právní předchůdci žalobců aktivně zastavění pozemků bránili, neboť neuvedl, jak k tomuto názoru dospěl. V neposlední řadě zmíněnému soudu vytýká porušení práva na spravedlivý proces, neb nerespektoval pravidla o dělení důkazního břemene.

7. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. potvrzuje, a aby byla žalobcům uložena povinnost k náhradě veškerých nákladů řízení.

8. K dovolání se negativně vyjádřili žalobci, již je považují za nedůvodné a nepřipůstné, přičemž navrhli jeho odmítnutí.

9. Na vyjádření replikou reagoval žalovaný, který v ní zrekapituloval stěžejní části dovolání.

10. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění pozdějších předpisů.

11. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

12. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolání však za přípustné považovat nelze.

14. K námitce a) Nejvyšší soud uvádí, že judikatura zdejšího soudu setrvale zastává názor, že ve sporném řízení, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, jinak řečeno tím, jak žalobce (případně žalobci) vymezil předmět řízení. Předmět řízení přitom vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Soud přitom – až na výjimky uvedené v – nemůže žalobci přisoudit něco jiného nebo více, než požadoval v žalobním petitu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. , či ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. ). Tomu však odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dostál, neb žalobci se v žalobě ze dne 5. 6. 2017 (č. l. 1 procesního spisu) po žalovaném domáhali vydání bezdůvodného obohacení (dle o. z.) za užívání předmětných pozemků, nikoliv pouze cyklostezky, jak naznačuje dovolatel.

15. Ostatně řečenou námitku, jakož i dovolatelem dále položené otázky [ad b) a c)], a to, že odvolací soud v řízení nepostupoval dle institutu důkazního břemene, ani dostatečně neprokázal právní skutečnost způsobilou k převodu nebo přechodu vlastnického práva, je nutno posoudit jako polemiku se skutkovými zjištěními; skutkovými závěry soudů nižších stupňů je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. , a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, či ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6). Jakkoliv přitom dovolatel vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. ). Prostřednictvím polemiky se skutkovými konkluzemi odvolacího soudu přitom na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

16. K otázce ad d) dovolací soud uvádí, že byla již vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu (vydaném dříve v této věci) ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. , tedy, že na pozemní komunikace (dálnice, silnice a místní komunikace) je třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů [rozlišuje-li vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) a vlastnictví samotné komunikace, viz též judikatura citovaná ve shora uvedeném rozhodnutí]. Namítá-li dále dovolatel, že krajský soud rezignoval na zjištění, zda je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , nelze mu ani v tomto přitakat. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se zevrubně zabýval účelem a charakterem dotčené komunikace (viz body 32–36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, č. j. -449, či bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, č. j. -244), přičemž jeho úvahy za zjevně nepřiměřené považovat nelze (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. ).

17. Ve vztahu k otázce e) – zda je rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu veřejnou u – dovolací soud upozorňuje, že odvolací soud se od dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , neodchýlil, když při výkladu postupoval dle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. -27; na vyřešení této otázky tudíž rozhodnutí odvolacího soudu zjevně ani nezávisí. Dovolací soud považuje za vhodné dodat, že se veřejné y od listin soukromých liší zejména důkazní silou; podávají, pokud není prokázán opak, důkaz o pravdivosti toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Důsledkem presumpce správnosti obsahu veřejné y je tedy přenos důkazního břemene na toho, kdo její obsah popírá. Není-li pravdivost veřejné y vyvrácena prokázáním opaku, považuje soud pro účely hodnocení důkazů obsah y za pravdivý. Veřejná tedy slouží jako zdroj skutkových zjištění, nikoliv právní argumentace, jak v dovolání naznačuje žalovaný (srov. , a například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. ).

18. Namítá-li dále dovolatel [ad otázky f) a g)], že odvolací soud nesprávně postupem dle dospěl k závěru, že se na předmětných pozemcích nachází místní komunikace, přičemž o zařazení pozemní komunikace do kategorie uvedené v rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebnětechnického vybavení (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. , publikovaný pod č. 54/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a nepřiléhavě přitom interpretoval usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. -27, nelze mu ani v tomto přisvědčit. Je totiž nutné rozlišovat místní komunikace vybudované před rokem 1997 a po tomto roce. V dané věci jde o komunikaci, jež byla vybudována před rokem 1997, tudíž se i na její vznik musí pohlížet odlišně než na komunikace vybudované za účinnosti Jelikož řečený zákon neobsahuje žádné přechodné ustanovení týkající se režimu místních komunikací vzniklých před jeho účinností a předchozí právní úprava [viz zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon)] rovněž upravovala institut místní komunikace, postupuje se dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. -27, v němž je vyjádřeno, že místní komunikaci není nutno po roce 1997 znovu zařazovat správním rozhodnutím dle nové právní úpravy. Daná komunikace však musí splňovat potřebné materiální znaky, přičemž se správní rozhodnutí o jejím zařazení do kategorie místních komunikací již nezkoumá (srov. SLOVÁČEK, David. Místní komunikace. Právní rozhledy, č. 20/2014, s. 693-698, dále usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. -16, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. ). Odvolací soud se tedy od dovolatelem citované judikatury (rozsudku sp. zn. ) neodchýlil, neb zmíněné rozhodnutí na předmětnou při nedopadá. Zkoumal-li odvolací soud při určování charakteru předmětné komunikace rovněž její účel a vlastnictví, postupoval zcela v souladu se shora zmíněným usnesením, č. j. -27.

19. Ani námitka [ad otázka h)], že v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací (dle ) je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět veřejné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj vstup, jak je uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. , nemůže založit přípustnost dovolání. Skutkové okolnosti zakládající závěr o povaze předmětné komunikace jako komunikace místní, nikoli účelové, pak přezkumu dovolacím soudem, jak bylo již výše uvedeno, nepodléhají. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. , nebo ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. ) v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby již ze samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Uvedený závěr platí i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc, a to i v rozsahu nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, jak je tomu i v daném případě (srovnej za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. , i ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. ). Užívání pozemků jejich zastavěním, resp. obestavěním přitom nelze zaměňovat s užíváním staveb (silnic), které na pozemcích bez souhlasu žalobců leží. Předmětem obecného užívání podle je právě stavba pozemní komunikace, jakožto samostatná věc, nikoliv pozemky, na nichž se komunikace nachází. Skutečnost, že komunikace ze zákona podléhá bezplatnému obecnému užívání, nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka komunikace ve vztahu k vlastníku pozemku pod komunikací (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. , a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ).

20. K otázce i) – zda se penežitá náhrada z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných pozemků bez právního důvodu navýší o daň z přidané hodnoty – dovolací soud uvádí, že na řešení dané otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť se jí odvolací soud vůbec nezabýval, přičemž ani z obsahu spisu ani odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by náhradu za bezdůvodné obohacení o řečenou daň navýšil.

21. Zpochybňuje-li konečně žalovaný hodnocení důkazů, včetně závěru znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného [ad otázky j) a k)], napadá tím správnost takového posouzení. Řečený nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů, přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládá (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ). Jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) prováděl dokazování ohledně stanovení výše obvyklého nájemného. Skutková zjištění odvolacího soudu však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z (k tomu viz příkladmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. ).

22. K dovolatelem uplatněným možným vadám řízení potom dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. , větu druhou, ); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2021, sp. zn. ). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nesprávně zhodnotil navržené důkazy, Nejvyšší soud zde opětovně připomíná, že touto výtkou zpochybňuje zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. , či k této otázce v bodě 15 citovaná judikatura).

23. Důvodnost i relevanci pak postrádá i tvrzení dovolatele o porušení práva na spravedlivý proces, nehledě na to, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. ), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 39.).

24. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného jako nepřípustné podle

25. Napadá-li snad dovolatel usnesení odvolacího soudu v nákladových výrocích, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není [srov. ].

26. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, a ; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 7. 2022

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu