Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2107/2020

28 Cdo 2107/2020-1028

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně T. Ž., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, náměstí 5. května 812/8, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Klineckým, advokátem se sídlem v Českém Brodě, Tuchorazská 1433, o zaplacení částky 136 615,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019, č. j. -898, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í( ) :

Rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. -715, Okresní soud v Kolíně (dále jen jako „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 83 402,50 Kč (výrok I), v části o zaplacení zbylých 53 213,40 Kč „se zákonným úrokem z prodlení z částky 220 160 Kč“ žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a nákladech státu (výrok IV).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. -898, poté, kdy zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II „ohledně úroku z prodlení z částky 273 373,40 Kč“ a v uvedeném rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně dále změnil i ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba na zaplacení částky 83 402,50 Kč zamítá; „jinak“ rozsudek ve výroku II (tj. o zamítnutí žaloby co do částky 53 213,40 Kč) potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů vzniklých státu (výroky III – VI rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud aproboval konkluze soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor žalobkyně užíváním nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků bez právního důvodu (dohody či rozhodnutí spoluvlastníků) nad rámec spoluvlastnického podílu (dle , , ve znění do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“). S ohledem na výsledky opakovaného a doplněného dokazování korigoval toliko závěry o výši peněžité náhrady za žalovaným získané bezdůvodného obohacení ( obč. zák.), kdy akcentoval okolnost, že žalovaný nemovitost užíval nikoliv ke komerčním účelům. Po zhodnocení provedených důkazů, včetně podaných znaleckých posudků, a při nedostatku komparativního materiálu (k určení hladiny obvyklého nájemného porovnávací metodou) se principiálně přiklonil k metodě simulovaného nájemného užité ve znaleckém posudku Ing. Jiřího Ostrovského, přihlížeje i k tržní ceně užívané nemovitosti. Výši bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady za ně) vyčíslil na 135 652 Kč. Jelikož žalovaný již částku 136 757,50 Kč v průběhu řízení uhradil, byl tím nárok žalobkyně uspokojen. Rozhodnutí o (částečném) zastavení řízení (jde-li o původně požadované úroky z prodlení) odvolací soudu odůvodnil poukazem na žalobkyní učiněné zpětvzetí žaloby v uvedené části (v písemném podání ze dne „30. 10. 2017“, na č. l. 705 spisu), jež soud prvního stupně nereflektoval a jehož pochybení tímto odvolací soud napravil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále i jako „dovolatelka“) v části výroku pod body I a II, jimiž bylo v tam uvedeném rozsahu řízení zastaveno, potvrzen rozsudek v části o zamítnutí žaloby co do částky 53 213,40 Kč a změnou rozsudku zamítnuta žaloba i ohledně zbylých 83 402,50 Kč. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje na rozhodnutí sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. „atd.“) a že „bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem“ (odkazujíc na ustanovení a a č. ); co do důvodu dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítajíc, že řízení je postiženo vadami, že v jeho průběhu bylo žalobkyni upřeno právo na spravedlivý proces, když navržené a provedené důkazy soud nesprávně hodnotil a dostatečně se nevypořádal s její argumentací. Dovolatelka brojí především proti závěrům o kvantifikaci bezdůvodného obohacení, kdy nesouhlasí s použitou metodou určení obvyklého nájemného (dle znaleckého posudku Ing. Jiřího Ostrovského) namísto jí předložených podkladů, jež považuje za dostatečné k určení obvyklého nájemného porovnávací metodou. Dovozuje, že obvyklé nájemné by mělo být odvozováno „z ceny noclehů pro několik osob“ (poukazujíc na počet lůžek v nemovitosti), jíž by jinak vynaložila na rekreaci své rodiny, jsouc v daném období vyloučena z užívání spoluvlastněné nemovitosti. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že jí – v rozporu s ustanovením obč. zák. a jej interpretující judikaturou – nepřiznal úrok z prodlení z dlužné peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení a že v tomto rozsahu řízení zastavil, ačkoliv co do příslušenství žalobu „nikdy nevzala zpět“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, za splnění podmínky zastoupení advokátem ( ), ve lhůtě stanovené ( ), a obsahuje náležitosti podle ( ), se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) jest poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. ) vzniká na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) bezdůvodné obohacení.

Při určení peněžité náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení, jež získal na úkor ochuzeného „uživatel“ (obohacený spoluvlastník) užíváním nemovitosti, je pak třeba postupovat v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (zejm. § 458 odst. 1 obč. zák.) i jejich výkladem v ustálené judikatuře, jež se kloní k tomu, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. , a judikaturu v něm odkazovanou), přičemž tento závěr je plně aplikovatelný i při posuzování prospěchu nabytého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. ).

Obohacení neoprávněného uživatele je tedy determinováno mimo jiné srovnatelností předmětu užívání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , či ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. ). Při kalkulaci majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu se sluší přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. ).

Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. , či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria obvyklé ceny a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů. Již dříve Nejvyšší soud připustil eventualitu opřít se za naznačených okolností mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. , či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. ). Musí jít o postup stanovení obvyklé ceny nájemného určitým (správně určeným) procentem z obvyklé kupní ceny (nikoliv tedy ceny stanovené v úřední výši, tj. výši dané a dále zejména , z níž byla by cena nájemného vyčíslena v „kvaziúřední“ výši a nikoliv ve výši „obvyklé“; k tomu srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. , dále také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ).

Směřují-li výtky dovolatelky k tomu, že určená výše bezdůvodného obohacení neodpovídá náhradě, jež by musela vynaložit, aby mohla s členy rodiny užívat obdobou nemovitost (pronajmout si odpovídající počet lůžek v ubytovacím zařízení) k rekreaci v obdobné lokalitě, je nutno poukázat i na ty judikaturní závěry, dle nichž institut bezdůvodného obohacení v souladu s § 451 a násl. obč. zák. směřuje k tomu, aby ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, vydal ochuzenému prospěch takto nabytý, a není -li to možné, aby mu poskytl peněžitou náhradu (srov. § 458 obč. zák.). Dle zákona (a jej interpretující judikatury) se tak výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. ). V tomto směru nelze odhlédnout od skutkového zjištění soudů nižších stupňů, že předmětné nemovitosti byly žalovaným v rozhodném období užívány nikoliv k podnikatelským, ale „rodinným“ účelům (a nelze proto peněžitou náhradu odvozovat od prospěchu, jehož by bylo možné dosáhnout komerčním využitím nemovitostí a tedy ani vycházet z předložených podkladů, jež se týkají možných výnosů z takto provozovaných nemovitostí). Za bezdůvodné obohacení též není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník teoreticky dosáhnout (např. ve formě ušlého zisku), nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. , ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. ).

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že v dané věci nelze užít porovnávací metodu z důvodu nedostatku srovnatelných nemovitostí, pročež bylo za takových okolností lze úvahu o výši bezdůvodného obohacení opřít mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (učiněná zjištění nikterak nesměřující k určení ceny administrativní), přičemž při určení výše peněžité náhrady bylo nutné vycházet v zásadě z prospěchu nabytého žalovaným (nikoliv z újmy žalobkyně), s přihlédnutím ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku žalovaným (k soukromým účelům), nikterak se při právním posouzení věci od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Volba některé z obecně přijímaných metod oceňování pak v zásadě nepředstavuje právní otázku, jejíž řešení by bylo možno v dovolacím řízení podrobit přezkumu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. ). Prezentuje-li dovolatelka názor, že při vyčíslování obvyklého nájemného měl odvolací soud vycházet převážně z jiných zdrojů (z žalobkyní předkládaných kupních smluv a dalších jí odkazovaných důkazních prostředků) a že za základ svého rozhodování měl vzít jiné znalecké posudky, jde již o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (s tím, jak soud tyto důkazy hodnotil), která nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. ). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolacího soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacího soudu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnou žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitkou, že soud v řízení neprovedl některé z účastníky navržených důkazů, dovolatelka rovněž nenastoluje kvalifikovanou právní otázku (jde o námitku vystihující vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem a jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání; srov. větu druhou ). Nadto lze uvést, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené (označené) důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy a určit, které z navrhovaných důkazů provede (srov. větu druhou ), v závislosti na hodnocení, které důkazy je (ke zjištění skutkového stavu) nezbytné provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. ). To v posuzované věci odvolací soud učinil (vysvětlil-li, proč neprovedené důkazy považoval za nerelevantní, popř. za nadbytečné).

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním vymezené právní otázky, jež se upínají k meritornímu rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně té, na kterou dovolatelka odkazuje v podaném dovolání), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek, a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu

Dovolání v té své části, kterou žalobkyně napadla výrok rozhodnutí, jímž odvolací soud (změnou rozsudku) rozhodl o částečném zastavení řízení za současného zrušení dotčené části rozsudku soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, pak – v rozporu s ustanovením – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ke způsobilému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné po čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dovolacího důvodu (ve smyslu ). Absence těchto (obligatorních) náležitostí dovolání (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání (srov. věty první ) představuje (kvalifikovanou) vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a nezbývá, než dovolání odmítnout (dle ).

K námitkám dovolatelky – vytýká-li odvolacímu soudu (bez vymezení kvalifikované právní otázky a předpokladů přípustnosti dovolání), že jí nepřiznal úroky z prodlení, sluší se uvést i tolik, že na interpretaci a aplikaci ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jestliže o úrocích z prodlení odvolací soud meritorně nerozhodoval (v uvedeném rozsahu řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil). K námitce, jíž dovolatelka „kategoricky odmítá, že by vzala zpět žalobní návrh na přiznání úroků z prodlení“, jest nutno poukázat na její podání ze dne 31. 10. 2017 (na č. l. 705), učiněné prostřednictvím zástupkyně (advokátky, vybavené procesní plnou mocí; ), označené jako „návrh rozhodnutí“, v němž žalobkyně uvádí, že „návrh na přiznání zákonných úroků z prodlení z jistiny bere v plném rozsahu zpět“, navrhujíc, aby soud rozhodl, že „řízení se zastavuje o zákonných úrocích z prodlení“.

Zpětvzetím návrhu se rozumí procesní úkon navrhovatele (žalobce), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že na projednání svého návrhu zcela, popřípadě v přesně určené části, nemá zájem a že je srozuměn s tím, že o jeho návrhu nebude v tomto rozsahu soudem meritorně rozhodnuto. nemá speciální ustanovení o obsahových a formálních náležitostech písemného zpětvzetí odvolání; i pro tento dispozitivní úkon tedy platí ustanovení ; o zpětvzetí odvolání půjde tehdy, jestliže projev účastníka nezanechává pochybnosti o svém obsahu a smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. ). Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv. Procesní úkon, jehož povaha to umožňuje, může být toliko odvolán ( ), tedy mohou být odklizeny jeho (ještě nenastalé) procesní účinky, pokud takové odvolání dojde soudu nejpozději současně s odvolávaným procesním úkonem (k uvedenému srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. ). Se zřetelem k výše uvedenému nelze shledat jakkoliv excesivním, bylo-li podání žalobkyně ze dne 31. 10. 2017 (na č. l. 705) posouzeno dle jeho obsahu jako částečné zpětvzetí žaloby.

Ve sporném řízení, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Z toho mimo jiné vyplývá, že soud – až na výjimky uvedené v (k nimž nelze danou věc zařadit) – nemůže žalobci přisoudit něco jiného nebo více, než požadoval v žalobním petitu (což platí i pro úroky z prodlení – k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. ).

Ani z tohoto pohledu tedy nelze odvolacímu soudu nic vytknout, jestliže meritorně nerozhodoval o nároku na úroky z prodlení [a nebylo by možno přitakat ani argumentaci, že je řízení postiženo vadou ohrožující správnost rozhodnutí, nehledě na to, že – jak již výše uvedeno – ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží u přípustného dovolání (srov. větu druhou )].

Důvodnost i relevanci pak postrádá i tvrzení dovolatelky o porušení práva na spravedlivý proces, nehledě na to, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. ), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 39.).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ) dovolání v jeho celém rozsahu odmítl (dle ), z části jako nepřípustné, dílem pak i jako vadné.

Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco (oprávněnému) žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 10. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu