Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 399/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 30. 7. 1998 č. j. -27 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.859,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 28. 2. 1997 uzavřeli nájemní smlouvu, kterou žalobkyně pronajala žalovanému nebytové prostory za účelem podnikání (zřízení opravny automobilů) na dobu neurčitou; výše nájemného byla stanovena částkou 12.173,- Kč měsíčně se splatností do 10 dnů od doručení faktury. Dopisem ze dne 13. 11. 1997 žalovaný sdělil žalobkyni, že nájemní smlouvu vypovídá s okamžitou platností, protože je mu ostrahou objektu znemožňován přístup do pronajatých prostor po 16. hodině. Soud dovodil, že žalobkyně má právo na úhradu nájemného podle platné nájemní smlouvy za měsíce září – listopad 1997, neboť žalovaný, ač mu bylo řádně fakturováno, odpovídající částku nezaplatil. Pokud žalovaný mohl nebytové prostory užívat jen omezeně, měl by nárok na poměrnou slevu z nájemného za situace, že toto právo v zákonem stanovené lhůtě uplatní – žalovaný ovšem právo na poskytnutí slevy z nájemného nedoložil ani netvrdil.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 10. 1998 č. j. -44 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování ohledně účelu nájmu a případnému posouzení platnosti nájemní smlouvy z hlediska předchozího souhlasu orgánu obce. Pokud by soud prvního stupně dovodil neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky, měl se podle odvolacího soudu zabývat tím, zda žaloba není opodstatněna bezdůvodným obohacením na straně žalovaného, který měl v nebytových prostorách uloženy své výrobní prostředky a do listopadu 1997 měl prostory uzamčeny.

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 27. 5. 1999 č. j. -67 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.859,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování zjistil, že předmětné nebytové prostory byly kolaudovány jako dílny přidružené stavební výroby, že souhlas podle ustanovení k pronájmu nebytových prostor za účelem zřízení opravny automobilů nebyl dán a že podle zprávy Městského úřadu – Stavebního úřadu v Č. K. lze tyto nebytové prostory užívat jako dílnu k provozování opravny automobilů bez rozhodnutí o změně užívání stavby. Soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná pro neexistenci předchozího souhlasu orgánu obce ( věta druhá a odst. 4 ), a pokud žalovaný přesto předmětné nebytové prostory užíval a spotřebovával služby spojené s nájmem, je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ( , 458 odst. 1 obč. zák.) ve výši žalobou uplatněné částky.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 4. 2000 č. j. -103 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti žalovaného ve výši 31.537,50 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 9.321,50 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, zamítl důkazní návrh žalovaného na vyhotovení znaleckého posudku k otázce obvyklé ceny užívání, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 2. 1997 mezi účastníky a vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Dovodil však, že soud prvního stupně nesprávně určil výši plnění podle nájemného sjednaného ve smlouvě, neboť vodítkem pro stanovení výše bezdůvodného obohacení představovaného užíváním nebytových prostor z neplatného právního úkonu mělo být obvyklé nájemné v daném místě a čase, do jehož výše se musí promítnout i žalovaným tvrzená omezená možnost užívání těchto prostor. Na základě provedeného dokazování (zejména zprávou realitních kanceláří a orgánu obce) dospěl odvolací soud volnou úvahou k částce 1.000,- Kč za m2 a rok, představující obvyklé nájemné, kterou snížil o 25 % právě z důvodu omezené možnosti užívání prostor žalovaným. Výhrady žalovaného ke stavební způsobilosti předmětných prostor naopak odvolací soud nezohlednil s odůvodněním, že jsou v rozporu s provedeným důkazem - místním šetřením. Odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání, neboť neshledal spornými otázky, zda při neplatnosti smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor se výše bezdůvodného obohacení rovná výši sjednaného nájemného nebo výši obvyklého nájemného za užívání srovnatelných nebytových prostor a zda při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor je relevantní stavební a technický stav těchto prostor.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 31.537,50 Kč, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a které odůvodňuje podle Namítá, že odvolací soud pochybil, když věc nevrátil soudu prvního stupně k ustanovení soudního znalce za účelem zodpovězení otázek, vytyčených v návrhu na připuštění dovolání. Podle dovolatele je dotaz provedený odvolacím soudem na realitní kanceláře nedostatečný a jejich zprávu nepovažuje za objektivní. Takovou by mohl podat jedině soudem ustanovený znalec na základě místního šetření, s přihlédnutím ke stavebnímu a technickému stavu objektu a s ohledem na srovnatelné nebytové prostory. Podle dovolatele přístavba, která měla sloužit jako dílna, není zkolaudována a naprosto nevyhovuje kritériím pro autodílnu, nehledě na aspekty hygieny a požární ochrany. Cena za srovnatelné nebytové prostory by musela odpovídat obvyklé ceně za skladové prostory, která se pohybuje do 500,- Kč za m2 a rok. V posledních třech měsících žalovaný užíval přístavbu pouze jako skladové prostory, což spolu se skutečností, že mu bylo znemožněno provádět podnikatelskou činnost po 16. hodině odpoledne, odvolací soud nezohlednil a spokojil se s vyjádřením realitních kanceláří, aniž bral v potaz stavebně – technický stav objektu vůbec. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby podané dovolání bylo zamítnuto.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „ \"). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g)

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [ ], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ].

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ustanovení ani Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Soud prvního stupně sice v téže věci již jednou rozhodoval a jeho původní rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu, avšak v novém rozsudku nerozhodl jinak než v rozsudku dřívějším (práva a povinnosti účastníků byly určeny shodně), nelze v tomto případě dovodit přípustnost dovolání z ustanovení ani Kromě důvodů uvedených v lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle , neboť žalovaný podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl zamítnut, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.

Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalovaný v odvolacím řízení připuštění dovolání pro posouzení právní otázky, zda se výše bezdůvodného obohacení při užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy rovná výši nájemného v této smlouvě sjednané nebo výši obvyklého nájemného za užívání srovnatelných nebytových prostor v době uzavření smlouvy, a otázky, zda je přitom relevantní i stavební a technický stav těchto prostor.

Problematika určení výše bezdůvodného obohacení, které záleželo ve výkonech (např. v užívání cizí věci bez právního důvodu či na základě neplatné smlouvy) a nelze je vydat, je v rozhodovací činnosti vyšších soudů řešena jednotně způsobem podávajícím se i z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. , uveřejněného pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v němž bylo vysloveno, že výši bezdůvodného obohacení určí soud podle své úvahy ( ) peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Konstantní soudní praxe vychází z toho, že v případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc, přičemž na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy opírající se o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně „obvyklou\" vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci.

V tomto případě odvolací soud při závěru o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 28. 2. 1997 dospěl k závěru, že vodítkem pro určení výše bezdůvodného obohacení představovaného užíváním nebytových prostor žalobkyně má být obvyklé nájemné v daném místě a čase; v rámci svých skutkových zjištění a volné úvahy do jeho výše promítl nejen způsob a rozsah užívání prostor žalovaným, ale i stavební a technický stav nebytových prostor, jak jej považoval za doložený provedeným dokazováním. Postup, kterého soud použil při určení výše bezdůvodného obohacení, je tedy z hlediska právního posouzení správný a je v souladu s citovanou judikaturou vyšších soudů. Rozsudek odvolacího soudu proto nemůže představovat rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a nemůže být ve vztahu k němu založena přípustnost dovolání podle

Pokud dovolatel odůvodnil své dovolání též tím, že odvolací soud vycházel z nepřesných údajů realitních kanceláří namísto toho, aby nařídil okresnímu soudu vypracování znaleckého posudku, který by jedině mohl objektivně stanovit cenu obvyklého nájemného s přihlédnutím ke stavební a technické nezpůsobilosti předmětného objektu sloužit sjednanému účelu, a že tedy nebyl zjištěn skutečný stav věci, jedná se o námitky, týkající se zjištění skutkových okolností věci, tedy o dovolací důvod podle , případně písm. b) téhož ustanovení Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, nýbrž ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry o stavu nebytových prostor, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení bylo při dokazování postiženou jinou vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení , protože nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní.

Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle , když dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je odmítl podle ustanovení věty první a

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a (ustanovení bodu 10. Hlavy I části dvanácté , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.550,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [ , a vyhl. č. ].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. dubna 2001

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu