Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3689/2015

28 Cdo 3689/2015

U S N E S E N Í

České republiky – Státního pozemkového úřadu

M. H. R.

, zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o

zaplacení částky

2.668.575,75 Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. -131, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 23.328,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Vachtla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, č. j. -95, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2.668.575,75 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně zmíněnou sumu žalované poskytla jako náhradu za pozemky v katastrálním území Z., jež žalované nebyly vydány podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Výše vyplacené náhrady se odvíjela od znaleckého posudku, v němž byly předmětné pozemky pokládány za pozemky stavební, posléze ovšem žalobkyně zjistila skutečnosti nasvědčující tomu, že šlo o zemědělskou půdu, pročež měla být náhrada vyčíslena v částce podstatně nižší. Pakliže se žalované dostalo obnosu většího, než jí dle restitučního předpisu náležel, jedná se o bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, jež je povinna žalobkyni vydat. Soud vymezil jako klíčovou otázku, zda byly dané nemovitosti ke dni přechodu na stát, tj. k 9. 2. 1954, stavebními pozemky, či nikoli. Pro vyřešení tohoto problému se na základě Ú. l., o podrobnějších předpisech pro pozemní stavby (dále jen „ Ú. l.“), která obsahovala definici stavebního pozemku, zabýval tím, zdali byly ony pozemky určeny k zastavění aplikovatelným zastavovacím plánem. Přestože se nepodařilo dohledat vyhotovení zastavovacího plánu, který poměry v řečeném území v únoru 1954 upravoval, podotkl soud, že z ostatních listinných důkazů v jejich vzájemné souvislosti vyplývá, že zastavovací plán k rozhodnému datu existoval, byl potvrzen k tomu příslušným orgánem a dotčené pozemky předurčoval k zastavění. Náhrada za nevydané stavební pozemky, jíž se žalované dostalo, tak představovala plnění poskytnuté v souladu s a zákona o půdě, nikoli bezdůvodné obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. -131, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyzdvihl, že skutečnost, že se schválený zastavovací plán upravující účelové určení příslušných pozemků nedochoval, nevylučuje možnost učinit závěr o jejich stavebním charakteru ke dni, kdy bylo vlastnictví k nim odňato právním předchůdcům žalované. Z jiných listin, jimiž byl v řízení proveden důkaz, lze totiž nepochybně dovodit, že v rozhodné době existoval účinný zastavovací plán, jenž dané pozemky určoval k zastavění, což znamená, že žalovaná po právu obdržela náhradu za nevydané pozemky stavební povahy. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a na jejich základě věc přiléhavě právně kvalifikoval, pročež bylo namístě jeho rozsudek potvrdit.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, majíc za to, že je tento opravný prostředek přípustný dle , (dále jen „ “), neboť napadený rozsudek spočívá na dosud neřešených právních otázkách. Dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že pokládaly předmětné nemovitosti za stavební pozemky, přestože jejich stavební charakter nebyl v řízení náležitě doložen. Konkrétně označuje za stěžejní, že nebyl proveden důkaz zastavovacím či upravovacím plánem, přestože v souladu s Ú. l. byl právě obsah takového plánu rozhodující pro klasifikaci konkrétního pozemku jako stavebního. Úsudek odvolacího soudu, že bylo možné s pomocí jiných důkazů dospět ke spolehlivému závěru o stavebním určení předmětných pozemků, považuje dovolatelka za nesprávný, neboť jedině schválený zastavovací plán mohl vytyčit způsob využití území, na určení plochy k zástavbě naopak nelze usuzovat pouze z neschváleného návrhu zastavovacího plánu či z právně nezávazných dokumentů (například přehledu rozsahu regulačních plánů), jak v této věci učinily soudy nižších stupňů. Žalobkyně rovněž vyjadřuje nesouhlas s tím, že bylo nepředložení schváleného zastavovacího plánu přičteno k její tíži, přestože to byla žalovaná, kdo měl nést důkazní břemeno ohledně stavební povahy sporných pozemků. Z těchto důvodů navrhuje Nejvyššímu soudu, aby rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež namítla, že se žalobkyně snaží zpochybnit především hodnocení provedených důkazů, zdůraznila, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, eventuálně zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle , zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však přípustným není.

Jak již Nejvyšší soud v minulosti vícekrát konstatoval, pro výši náhrady za nevydaný pozemek podle zákona o půdě je rozhodný charakter pozemku v době přechodu na stát, i když se při samotném výpočtu náhrady postupuje v souladu s cenovým předpisem platným ke dni účinnosti zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. ). Pokud byly dané pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (respektive jejich právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. ). V judikatuře dovolacího soudu pak bylo dále objasněno, že při hodnocení povahy odňatých pozemků mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní, mezi skutečnostmi, jež připadají v úvahu, však zpravidla bude mít značnou váhu obsah územně plánovací dokumentace, determinující funkční využití dotčených nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát (podrobněji viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. ).

V řešené kauze soudy postupovaly v souladu s výše nastíněným výkladem a pozemky pozbyté právními předchůdci žalované označily za stavební poté, co dovodily, že je k rozhodnému datu k zastavění předurčoval zastavovací plán vydaný pro dané území. Dovolatelka, jež s oporou v textu Ú. l. také akcentuje význam zastavovacího plánu pro posouzení povahy předmětných pozemků, zpochybňuje pouze to, zda byla existence zastavovacího plánu dopadajícího na oblast, v níž se tyto nemovitosti nacházely, skutečně prokázána. Skutková zjištění soudů nižších stupňů ovšem dovolacímu přezkumu podrobit nelze, pročež je tuto její argumentaci nutno pokládat za bezpředmětnou. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že neshledává principiálních důvodů, proč by existenci historické územně plánovací dokumentace, jejíž vyhotovení se nedochovalo, nebylo možné prokázat prostřednictvím listinných důkazů, jež sice nepřímo, leč přesvědčivě dokládají, že dokumentace naznačeného obsahu vskutku vydána byla. Uvádí-li dovolatelka, že účelové vymezení jednotlivých pozemků mohl stanovovat jen závazný plánovací nástroj, a nikoli akty, které byly v řízení provedeny k důkazu, podsouvá tím odvolacímu soudu názor, jejž nevyslovil. Napadené rozhodnutí totiž neobsahuje tezi, že by stavební určení pozemků mělo být

založeno

listinami, jež se pro účely dokazování podařilo opatřit, nýbrž vychází z myšlenky, že pozemky byly k zástavbě určeny územně plánovací dokumentací, jejíž schválení předložené písemnosti bezpečně prokazují.

Námitka žalobkyně, že nemožnost použít jako důkazní prostředek vyhotovení zastavovacího plánu samotného měla jít k tíži žalované jakožto osoby nesoucí důkazní břemeno ohledně existence právního důvodu pro výplatu náhrady v příslušné výši, je pak taktéž nedůvodnou. Soudy nižších stupňů totiž po zhodnocení v řízení provedených důkazů, jež podle jejich mínění ve svém souhrnu vyznívaly zcela jednoznačně, dospěly k závěru, že vzpomínané pozemky ke dni odnětí účinný zastavovací plán určil k zastavění. Institut důkazního břemene, jenž má své místo tam, kde ani po provedení veškerých důkazů nejsou rozhodné skutkové okolnosti objasněny, nikoli tam, kde soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu, jelikož, vycházeje z předložených důkazů, může označit tvrzení účastníka za pravdivá či nepravdivá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. , bod 17), proto nemusel být a nebyl v posuzované věci aplikován.

Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně odmítnout pro nepřípustnost ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 6 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 18.980 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 23.328,80 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu