Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1816/2013

U S N E S E N Í

České republiky – Státního pozemkového úřadu

MUDr. E. K.,

zastoupené JUDr. Barbarou Červenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d,

o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 53.160,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. -131, takto:

I. V řízení

bude pokračováno

jako se žalobkyní s

Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.

II. Dovolání

se odmítá

.

III. Žalobkyně

je povinna

nahradit žalované k rukám JUDr. Barbary Červenkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 4.307,60 Kč.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 53.160,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o částku, která představuje rozdíl mezi skutečným nárokem žalované na finanční náhradu za nevydané pozemky (ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“) a částkou jí žalobkyní „nesprávně“ vyplacenou.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. -101, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 53.160,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaná je osobou oprávněnou (v rozsahu id. ¼ celku) a náleží jí náhrada za nevydané pozemky – část parc. č. 125 o výměře 205 m2 a část parc. č. 126 o výměře 664 m2 v k. ú. M. Právní předchůdkyně oprávněné (žalované) prodala zmíněné pozemky v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvou ze dne 3. 8. 1961 Československému státu – Generálnímu investorovi výstavby hl. m. Prahy za účelem výstavby sídliště Michelská pláň (dále též „Michelské pláně“). Ze znaleckých posudků (objednaných žalobkyní) vzal soud za zjištěné, že (posudkem ze dne 26. 10. 2006) znalec Ing. Jaroslav Záluský ocenil pozemky jako role souhrnnou cenou 4.610,- Kč. V později zpracovaném znaleckém posudku ze dne 20. 8. 2008 znalec Ing. Karel Hemzáček shodné nemovitosti ocenil jako pozemky stavební cenou 217.250,- Kč s odůvodněním, že pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště Michelská pláň. Žalované byla na základě její výzvy a dohody ze dne 13. 7. 2009 vyplacena náhrada za nevydané pozemky ve výši 54.312,- Kč, přičemž při stanovení náhrady bylo vycházeno ze znaleckého posudku Ing. Karla Hemzáčka. Dopisem ze dne 21. 9. 2010 žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení částky 53.161,07 Kč. Svůj postup odůvodnila tím, že bez ohledu na provedené ocenění nemovitostí, uzavřenou dohodu a již vyplacenou náhradu uznává její nárok pouze co do částky 1.151,43 Kč.

Soud prvního stupně zdůraznil, že projednávanou věc je třeba vidět v celém kontextu okolností přechodu vlastnictví pozemků na tehdejší Československý stát. Má totiž zato, že nikdo by ve svobodném demokratickém státě neprodával pozemky, byť v evidenci nemovitostí dosud vedené jako zemědělské, za cenu zemědělských pozemků při vědomí existence jejich současného využití jako pozemků stavebních. Ocenění provedené znalcem Ing. Karlem Hemzáčkem v jeho posudku ze dne 20. 8. 2008 (který byl podkladem pro vyplacení náhrady žalované) považoval soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (pozemky – byť zemědělské – byly již v době jejich prodeje určeny pro výstavbu sídliště, které na nich bylo bezprostředně vystavěno) za správné, neboť znalec při ocenění pozemků vycházel z ustanovení , přičemž odkaz na se s ohledem na ustanovení zákona o půdě v projednávané věci nepoužije. Náhrada poskytnutá žalované proto nemůže v daném rozsahu představovat její bezdůvodné obohacení, které by byla žalobkyni povinna vydat.

K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. -131, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že již v kupní smlouvě ze dne 3. 8. 1961 je uvedeno, že Československý stát pozemky kupuje pro výstavbu sídliště Michelská pláň, přičemž před uzavřením kupní smlouvy bylo zvažováno vyvlastnění těchto nemovitostí, což ovšem předpokládalo existenci územního plánu ( ). Dne 24. 7. 1963 pak příslušný správní orgán vydal rozhodnutí o přípustnosti stavby – objektu v sídlišti Michelské pláně na posuzovaných pozemcích. Z územního rozhodnutí ze dne 2. 8. 1962 potom rovněž plyne, že bylo rozhodnuto o výstavbě sídliště Michelské pláně na podkladě schválené změny podrobného územního plánu radou bývalého Národního výboru hl. m. Prahy z 31. 7. 1962. Podle tehdy platné právní úpravy územního plánování ( ) musel být do 2. 8. 1962 vypracován a také schválen směrný územní plán a na jeho základě podrobný územní plán pro část sídliště. Je přitom nepochybné, že popsaný proces musel být zahájen již před uzavřením kupní smlouvy. Podle odvolacího soudu pak lze za územní plánovací dokumentaci ve smyslu zákona o půdě považovat již citovaný směrný územní plán vydaný v souladu se , přičemž ten musel (jako podklad pro zpracování podrobného územního plánu) existovat již před 3. 8. 1961, neboť v opačném případě si nelze představit, že by byl dodržen zákonem stanovený proces pro jeho vydání. Nelze proto než uzavřít, že již ke dni 3. 8. 1961 je třeba na předmětné pozemky hledět jako na pozemky určené pro stavbu, za které náležela oprávněným osobám náhrada ve výši 250,- Kč za 1 m2 ( ), tedy ve výši, která byla fakticky žalované vyplacena. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované za nevydané pozemky, byť ke dni 3. 8. 1961 stále vedené v evidenci nemovitostí jako zemědělské, náleží náhrada jako za pozemky určené pro stavbu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Vadu řízení spatřuje v tom, že soud neprovedl jí navržený revizní znalecký posudek, který měl odstranit pochybení původního posudku. Nesprávné právní posouzení pak spatřuje v tom, že předmětné pozemky byly oceněny jako stavební, ačkoliv měly být oceněny jako pozemky zemědělské. Soudu vytýká, že nesprávně dovodil, že pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby sídliště, a proto měly být oceněny jako pozemky stavební. Namítá, že nebyla doložena žádná dokumentace (existující před datem prodeje pozemků), která by dokazovala jejich charakter jako pozemků stavebních v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Tvrdí, že předmětné pozemky nebyly ve smyslu ustanovení , zákona o půdě a pozemky stavebními, neboť v době jejich převodu na stát neexistoval územní plán zóny sídelního útvaru ani územní rozhodnutí, přičemž v době jejich převodu nebylo ani najisto postaveno, že k zastavění pozemků fakticky dojde. Na opačný závěr přitom nelze usuzovat ani z toho, že bylo zvažováno vyvlastnění předmětných pozemků, jelikož k samotnému vyvlastnění nedošlo. O charakteru pozemků v době jejich prodeje svědčí rovněž to, že za ně byla poskytnuta kupní cena odpovídající zemědělským pozemkům. Odvolacím soudem označené dokumenty nemohou být podle žalobkyně podkladem pro ocenění pozemků jako stavebních, neboť tyto dokumenty byly schváleny až rok poté, co došlo k převodu pozemků na stát. Na podporu svých tvrzení odkazuje na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Dále soudu vytýká, že aplikoval zákona o půdě, který je však určen pro případy, kdy je oprávněné osobě převáděn jiný zemědělský pozemek, nikoli na situaci, kdy je oprávněné osobě poskytována finanční náhrada, jako je tomu v nyní projednávané věci, na níž dopadá ustanovení zákona o půdě. Ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se v podaném vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, odkázala na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , i výkladová pravidla uvedená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. a navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto příp. zamítnuto.

V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen ( ), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad ( ). Nejvyšší soud proto podle a 3 rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako se žalobkyní s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, které by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v , tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Argumentuje-li žalobkyně tím, že soudy neprovedly jí navržený důkaz (revizní znalecký posudek), jedná se o namítané vady řízení, k nimž nemůže být za dané procesní situace vzhledem k ustanovení , části věty za středníkem, přihlédnuto. Námitka, že odvolací soud pochybil, neprovedl-li důkaz jí navržený, totiž směřuje k možné vadě řízení, tj. dovolacímu důvodu dle , jenž zpravidla není způsobilý založit zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, CD 1/2005) s výjimkou případů, v nichž jde o výklad procesních předpisů, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, CD 3/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008), což ovšem není posuzovaný případ. Nadto lze uvést, že v souladu s ustanovením je na úvaze soudu, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž nepovažuje-li provedení navrhovaných důkazů za přínosné pro objasnění skutkových tvrzení účastníků, není povinen je provádět, jeho povinností je pouze tento postup objasnit v odůvodnění svého rozhodnutí dle , jak učinil v napadeném rozhodnutí i soud odvolací.

K výtkám dovolatelky zpochybňujícím správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (existence příslušné územně plánovací dokumentace, účelu vykoupení, charakteru pozemků) je nutno zdůraznit, že při zvažování přípustnosti dovolání ve smyslu je dovolacímu soudu zapovězeno přihlížet k námitkám směřujícím proti přiléhavosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů ( ). Nad rámec tohoto konstatování je možno dodat, že s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v není na místě, aby dovolací soud správnost hodnocení důkazů (a to i v případě přípustného dovolání) posuzoval mimo způsobu, jak k tomuto hodnocení odvolací soud dospěl (k tomu více srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, sešit 30/2004). Odvolací soud řádně předestřel úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, přihlédl přitom k dokladům ve spise založeným a učinil tomu logicky konsekventní závěry. Výtky žalobkyně přitom podle názoru Nejvyššího soudu nikterak nepoukazují na to, že by tyto jeho úvahy snad byly logicky vadné či odporující učiněným zjištěním (a bylo tak případně možno uvažovat o naplnění dovolacího důvodu dle – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 8, svazek 1/2001). Ani tyto námitky proto přípustnost dovolání založit nemohou.

O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.

Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že přestože v době, kdy byly předmětné pozemky převáděny kupní smlouvou na stát, byly v evidenci nemovitostí vedené jako zemědělské, je vzhledem k tomu, že v této době již byly určeny k výstavbě sídliště (a s tímto byly i vykupovány), nutné poskytnou za ně náhradu (ve smyslu a zákona o půdě) jako za pozemky určené pro stavbu ( ). Vyplatila-li žalobkyně náhradu za ně ve výši určené znaleckým posudkem jako za pozemky určené pro stavbu, nemohla se žalovaná přijetím tohoto plnění na její úkor bezdůvodně obohatit.

Ke stejným závěrům (ve vztahu k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky) dospěl již dříve Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 7. října 2010, sp. zn. ), přičemž i v těchto svých rozhodnutích se zcela přidržel výkladových pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 96 svazek 34, str. 35. Žalobkyně navíc zjevně přehlíží, že Nejvyšší soud rozhodl ve skutkově i právně totožném sporu mezi ní a dalším podílovým spoluvlastníkem předmětných pozemků – osobou oprávněnou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. ), když v dané věci shledal správnými závěry soudů v tom směru, že za předmětné pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu ( ), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, a to ze zcela stejných důvodů, jako je tomu v nyní projednávané věci (tj. v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby).

Spatřuje-li pak žalobkyně nesprávné právní posouzení věci rovněž v aplikaci § 11a odst. 13 zákona o půdě odvolacím soudem, je třeba zdůraznit, že pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí citovaným ustanovením argumentuje, činí tak jedině v tom směru, že za územní plánovací dokumentaci (tak jak o ní hovoří zákona o půdě) lze považovat již směrný územní plán vydaný v souladu se , nikoliv tedy v to směru, že se namísto ustanovení zákona o půdě v projednávané věci aplikuje téhož zákona. Takovéto námitky proto přípustnost dovolání přivodit nemohou, neboť napadají závěry, na nichž napadené rozhodnutí založeno není.

Argumentuje-li žalobkyně na podporu svých tvrzení rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. , a ze dne 18. srpna 2003, sp. zn. , je třeba uvést, že závěry, na nichž jsou tato rozhodnutí vystavěna, v nyní projednávané věci aplikovat nelze, neboť tato rozhodnutí jsou založena na jiných skutkových zjištěních, než je tomu v posuzované věci. Žalobkyní zmiňovaná rozhodnutí vycházejí především z toho, že v době převodu nemovitostí na stát neexistovala příslušná územně plánovací dokumentace a nebylo ani jisté, kdy (a především zda vůbec někdy) ke změně charakteru (a s ní spojenému zhodnocení) pozemků dojde. V nyní posuzované věci je naopak rozhodnutí založeno na skutkových zjištěních (jak uvedeno výše, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelných), že již v době převodu předmětných pozemků na stát existovala příslušná územně plánovací dokumentace na výstavbu sídliště Michelské pláně, pozemky byly vykupovány za účelem výstavby sídliště a bylo jisté, že k výstavbě dojde, přičemž tato započala ve velmi krátké době poté, co došlo k převodu pozemků na stát.

Pokud pak jde o žalobkyní posledně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2011, sp. zn. , nelze přehlédnout, že bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. , zrušeno a v navazujícím řízení před Nejvyšším soudem byl rozsudek odvolacího soudu, podrobený v dané věci přezkumu, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. ).

Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle , a proto Nejvyšší soud dovolání podle a jako nepřípustné odmítl.

Podle , věty první, , , části věty před středníkem, a má žalovaná vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - , dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. ), z tarifní hodnoty 53.160,- Kč ( advokátního tarifu), tj. ve výši 3.260,- Kč ( advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč ( advokátního tarifu), obojí navýšené o 21 % daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 747,60 Kč. Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 4.307,60 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. října 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu