Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1562/2012

28

Cdo 1562/2012-

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

E. S.,

zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, Preslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. (žalobkyně E. S., zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, proti žalovanému

Pozemkovému fondu ČR,

130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení finančního objemu náhrady za nevydané pozemky), t a k t o :

I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. , vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. .

II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 27. 6. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 24. 5. 2010, č. j. -233. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že finanční objem nároku žalobkyně vůči žalovanému za převedení jiných pozemků do vlastnictví žalobkyně podle nebo na poskytnutí náhrady podle činí 408.827,25 Kč (přičemž jde o nárok, který vznikl žalobkyni na základě rozhodnutí Magistrátu města Ostravy – Pozemkového úřadu z 24. 3. 1994, č. j. PÚ/R-201-58/94 – Ing. Fo, a na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 1997, sp. zn. , ve znění opravného usnesení ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. ). Dalším výrokem uvedeného rozsudku byla žaloba žalobkyně zamítnuta co do částky 392.735,25 Kč. Také bylo výrokem téhož rozsudku rozhodnuto, že se zastavuje řízení týkající se částky 145.591,70 Kč. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 27.06 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a také je povinen zaplatit na účet Okresnímu soudu v Ostravě 1.250 Kč na úhradu placených nákladů tohoto řízení. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 24. 6. 2010, č. j. -233, potvrzen ohledně určení finančního objemu nároku žalobkyně vůči žalovanému co do částky 30.761,50 Kč a ohledně částky 378.065,75 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že v tomto rozsahu byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 27.096 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; státu (České republice) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení; nebyla také uložena žalovanému úhrada soudního poplatku v této právní věci. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni bylo uloženo uhradit je žalovanému částkou 16.410 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek sudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném rozsahu přezkoumán (jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo) a odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného „bylo z větší části podáno důvodně“.

Odvolací soud uváděl především, že má za to (stejně jako ve svých předchozích usneseních, vydaných v této právní věci dne 14. 8. 2008 a 20. 1. 2010), že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení finančního objemu svého nároku vůči žalovanému.

Pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly vyvlastněny rodičům žalobkyně a za tyto pozemky nebyla poskytnuta žádná náhrada. Z rozhodnutí Magistrátu Města Ostravy – Pozemkového úřadu v Ostravě z 24. 3. 1994 (které nabylo právní moci dne 2. 5. 1994) vznikl žalobkyni nárok na poskytnutí jiných pozemků, popřípadě na poskytnutí finanční náhrady, poněvadž pozemky v katastrálním území Zábřeh byly zastavěny. Žalobkyně i F. A., matka žalobkyně, uplatnily řádně a včas nárok na vydání náhradního pozemku u pozemkového úřadu. V dědickém řízení po zůstavitelce F. A. nabyla žalobkyně část nároku uvedené zůstavitelky na poskytnutí náhradních pozemků.

Odvolací soud po doplnění dokazování pokládal za doložené (zejména z rozhodnutí bývalého Městského národního výboru v Ostravě, jeho odboru výstavby, z 24. 4. 1963, ze zápisu v katastru nemovitostí a z identifikace parcel), že manželům J. a F. A., rodičům žalobkyně, byly vyvlastněny pozemky bez poskytnutí náhrady v katastrálním území Z. nad O. (parc. č. 778/1, parc. č. 775/2 a parc. č. 4099/3) a že tyto pozemky byly fakticky ke dni vyvlastnění užívány k zemědělským účelů, a je třeba ocenit jako pozemky zemědělské. Při určení objemu nároku žalobkyně za pozemky vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku znalce V. C., který pozemky ocenil jako zemědělské pozemky podle ustanovení (ve znění ) částkou 123.046 Kč. Jestliže tedy žalobkyně uplatnila svůj nárok co do jedné čtvrtiny náhrady, pak činí objem nároku žalobkyně částku 30.701,50 Kč.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalobkyni přisouzené částky 30.761,80 Kč jako věcně správný podle ustanovení a ohledně částky 378.065,75 Kč tento rozsudek změnil v souladu s ustanovením tak, že žalobu žalobkyně v této části jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud s použitím ustanovení a ustanovení a také ustanovení .

Žalovanému nebyla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek v této právní věci zejména proto, že žalovaný má právo proti žalobkyni na náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 17. 9. 2010 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala na to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ].

Dovolatelka zdůrazňovala, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly původním vlastníkům odňaty jako pozemky zemědělské a že jako takové musí být oceněny, zatím co ve skutečnosti v době přechodu těchto pozemků na stát již šlo o pozemky určené k zastavění, takže měly být oceněny podle ustanovení (ve znění ) a nikoli podle ustanovení a 4 této vyhlášky. Nebylo tu rozhodné, že v daném případě byly pozemky, odňaté původním vlastníkům, zapsány v pozemkové knize jako role a pastva; určení pozemků k zastavění se do pozemkové knihy nezapisovalo a změna kultury pozemků se zapisovala do pozemkové knihy až po provedení stavby; nic také nebránilo tomu, aby pozemky, které již byly podle územně právní dokumentace určeny k zastavění, byly do zahájení stavby využívány k zemědělským účelům.

Dovolatelka dále poukazovala na to, že podle ustanovení se poskytují náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u nemovitostí v cenách podle (ve znění Sb

.). I když se doslovné znění citovaného ustanovení vztahuje pouze na oceňování náhrad, které mají být oprávněné osobě nebo jejím právním nástupcům poskytnuty, je nepochybné, že stejným způsobem mají být oceněny i nemovitosti, za které má být náhrada poskytnuta.

V případě pozemků tu proto jde o ustanovení ve znění Podle ustanovení této vyhlášky se stanoví cena za 1 m

² pozemku nebo jeho č

ásti, určeného pro stavbu nebo pro zřízení zahrady, anebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, tj. pozemek určený pro stavbu k individuální rekreaci.

Dovolatelka zevrubně dovozovala, že uvedená vyhláška nestanoví, jakým způsobem má být určení pozemku pro stavbu provedeno, ale v poznámce pod čarou k ní je odkaz na ustanovení , o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu. Podle tohoto ustanovení se stavebním pozemkem rozumí části území určená územním plánem zóny nebo územním rozhodnutím k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou. byla vydána k provedení , o územním plánování a stavebním řádu. Při aplikaci (ve znění ) v rámci restitučních předpisů je ovšem nutné, uváděla dovolatelka, vzít v úvahu, že rozhodné období zahrnuje i dobu před účinností zákona č. 50//1976 Sb., tj. období, kdy platil , o územním plánování, který jako druhy územních plánů uváděl územní plány sídlišť a zastavovací plány v období, kdy platil zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě, který upravoval směrný územní plán a zastavovací územní plán, tedy v období mezi 25. 2. 1948 a účinností zákona č. 280/1949 Sb. V ustanovení , které bylo do tohoto zákona zařazeno (a pozdějšími novelizacemi označeno jako ustanovení citovaného zákona) se stanovilo, že pozemky, které pozemkový fond převádí na oprávněné osoby podle a které jsou určeny k zastavění schválenou územně právní dokumentací nebo rozhodnutím o umístění stavby, budou pro tento účel oceněny jako pozemky stavební podle (ve znění ). Další zjednodušení pak přineslo současné znění ustanovení , podle něhož cena pozemků, uvedená ve veřejné nabídce, se stanovení podle (ve znění ), přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Tato úprava již ani příkladmo neuvádí jednotlivé typy územně plánovací dokumentace ani územní rozhodnutí a navíc stanoví, že ustanovení se nepoužije.

Dovolatelka dále poukazovala na to, že soud v daném případě učinil zjištění o tom, že

pozemky byly již v době jejich odnětí původním vlastníkům určeny k zastavění

mimo jiné na základě podrobného územního plánu Sídliště Stalingrad II. – Bělský Les, který byl schválen bývalým Krajským národním výborem v Ostravě 25 7. 1957, tedy za účinnosti zákona č. 280/1949 Sb., a dále na základě zastavovacího plánu z roku 1960, z jehož výkresové části bylo prokázáno, že na pozemcích parc. č. 775/2, parc. č. 1099/3 a parc. 778/1 v katastrálním území Zábřeh jsou zakresleny budovy Sportovní školy sportovního gymnázia Ostrava–Zábřeh a Gymnázia Ostrava-Zábřeh; v době přijetí tohoto zastavovacího plánu, tj. v roce 1960, pak platila ustanovení a , která uváděla právě zastavovací plány. Z toho, podle názoru dovolatelky, vyplývá, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly již v době přechodu na stát určeny k zastavění řádně schválenou územně právní dokumentací a měly být proto pro určení rozsahu restitučních nároků žalobkyně oceněny podle ustanovení (ve znění ). Určení pozemku k zastavění podrobným územním plánem a zastavovacím plánem je z hlediska ustanovení (ve znění ) dostačující a není proto, podle názoru dovolatelky, významné, že se nepodařilo v tomto soudním řízení získat územní rozhodnutí o umístění stavby Sportovní školy sportovního gymnázia Ostrava-Zábřeh a Gymnázia Ostrava-Zábřeh. Navíc takové rozhodnutí v době schvalování zastavovacího plánu již nepochybně existovalo, neboť podle tehdy platného ustanovení u staveb se vypracovávají zastavovací plány v rozsahu stanoveném těmito předpisy a v souladu s územním rozhodnutím o umístění jednotlivých staveb nebo jejich souborů. Okolnost, že se nepodařilo toto územní rozhodnutí získat, by proto i v případě, že by vydání takového rozhodnutí bylo považováno za potřebné, bylo nutno posoudit ve prospěch žalobního návrhu žalobkyně.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 1. 3. 2011, sp. zn. , bylo dovolání dovolatelky zamítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud měl za to, že výsledné právní závěry odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku za 2. 9. 2010 (zejména na straně 4 a 5 tohoto rozhodnutí). že totiž „v době vyvlastnění pozemků, o něž jde v tomto řízení se tu jednalo o pozemky zemědělské a takto bylo třeba je ocenit, přičemž při určení objemu nároku žalobkyně bylo na místě vycházet ze znaleckého posudku znalce V. C. z 18. 10. 1978 (č. 2676/98), jenž pozemky ocenil v souladu s ustanovením (ve znění )“ a že tento závěr s dobrými mravy dle , třebaže nyní na nich leží stavby a již v době vyvlastnění byly určeny k tomu, aby sloužily ke stavebnímu účelu, nelze označit za právní závěry opírající se o aplikaci nesprávných právních předpisů anebo o nesprávný výklad použitých právních předpisů. Dovolací soud neshledal dovolání dovolatelky důvodným podle ustanovení a ani podle ustanovení . O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení za použití , a .

O ústavní stížnosti E. S. proti uvedenému rozsudku dovolacího soudu rozhodl Ústavní soud ČR nálezem z 24. 4. 2012, sp. zn. . Tímto nálezem bylo ve výroku I. rozhodnuto, že rozsudkem Nejvyššího soudu z 1. 3. 2011, sp. zn. , došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 d, a ve výroku II. byl tento rozsudek dovolacího soudu zrušen. Výrokem III. tohoto nálezu byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, č. j. -273.

V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR bylo uvedeno,

že „podle stěžovatelky odvolací soud nesprávně považoval za podstatnou skutečnost, že pozemky byly fakticky ke dni vyvlastnění užívány k zemědělským účelům“.

Dále bylo v nálezu Ústavního soudu ČR poukazováno na to, že podle platí, že „Cena za 1 m

² nebo jeho č

ásti určeného pro stavbu nebo .... činí ....“. Dle odst. 3 téhož paragrafu: „Cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda .... se určí podle sazeb uvedených v příloze č. 9“. Dle odst. 4 téhož paragrafu: „Cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako louka a pastvina činí ....“.

Ústavní soud ČR ve svém nálezu dále uváděl, že tedy odvolací soud zaujal právní názor, že z hlediska ustanovení není rozhodující určení pozemku pro stavbu v době jeho přechodu na stát, ale faktický způsob jeho užívání v době tohoto přechodu. S ohledem na to, že – dle krajského soudu – v době přechodu pozemku na stát byl příslušný pozemek užíván k zemědělským účelům, uvedený soud aplikoval a 4 citované vyhlášky.

Ústavní soud ČR proto uváděl, že „povinností Nejvyššího soudu tak bylo posoudit správnost výkladu , 3 a 4 , provedeného krajským soudem, tudíž zodpovědět otázku a náležitě odůvodnit, zda z hlediska citovaného ustanovení je rozhodující určení pozemku pro stavbu v době jeho přechodu na stát či faktický způsob jeho užívání v době tohoto přechodu“. Podle závěru ústavního soudu ČR však této povinnosti Nejvyšší soud nedostál. Nejvyšší soud sice zodpověděl stěžovatelkou předloženou otázku, tedy vyslovil závěr, že je správný názor odvolacího soudu, dle kterého fakt, že vyvlastněné pozemky v době vyvlastnění byly určeny k tomu, aby sloužily ke stavebnímu účelu (a že i nyní na nich leží stavby), relevantní není. Nicméně tento svůj závěr Nejvyšší soud nijak věcně, tedy náležitě neodůvodnil. Takovou nezbytně nutnou (pro náležitost, přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí) argumentaci ostatně neobsahuje ani napadený rozsudek odvolacího soudu. Jinými slovy, Nejvyšší soud měl provést výklad relevantních právních ustanovení, tedy zejména náležitě zodpovědět otázku, jaký smysl a účel může existovat pro hypotetickou právní normu, dle které fakt, že vyvlastněné pozemky byly v době vyvlastnění určeny ke stavebnímu účelu (a že nyní na nich leží stavby), relevantní není. Až po předložení argumentace může rozhodnutí Nejvyššího soudu obstát“. Za tohoto stavu Ústavní soud konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je v předmětné části

nepřezkoumatelné

a tudíž obsahující prvek libovůle v soudním rozhodování. V důsledku tohoto došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 y.

Ústavní soud ČR poukazoval i na závěr z nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 9. 1996, sp. zn. (uveřejněného pod č. 89 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek výchovy k zachování zákona, k ústě k právům občanům ( ) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnuti ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kriteriím daným ustanovením in fine, odst. 3 .

Z těchto uvedených závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 4. 2012 dovolací soud v dalším průběhu dovolacího řízení vycházel. Měl na zřeteli především závěr tohoto nálezu, že předchozí rozhodnutí dovolacího soudu z 1. 3. 2011“ je v předmětné věci

nepřezkoumatelné“

, když bez dalšího náležitého odůvodnění bylo jím shledáno, je „správný názor odvolacího soudu, dle kterého fakt, že vyvlastněné pozemky v době vyvlastnění byly určeny k tomu, aby sloužily ke stavebnímu účelu (a že i nyní na nich leží stavby), není relevantní“. Podle Ústavního soudu ČR „nezbytně nutnou (pro náležitost, přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí)

argumentaci neobsahuje ani

napadený

rozsudek odvolacího soudu“.

Bylo třeba „náležitě zodpovědět otázku, jaký smysl a účel může existovat pro hypotetickou právní normu, dle které fakt, že vyvlastněné pozemky byly v době vyvlastnění určeny ke stavebnímu účelu (a že i nyní na nich leží stavby), není relevantní“, když fakticky byly v době přechodu pozemků na stát užívány k zemědělským účelům, což „vyžaduje předložení věcné argumentace“.

Dovolací soud měl tedy v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR na zřeteli jednak výtku, že předchozí rozhodnutí dovolacího soudu je v předmětné části nepřezkoumatelné, ale i konstatování, že „nezbytnou argumentaci neobsahuje ani rozsudek soudu dovolacího“. Podle názoru dovolacího soudu je tedy nutné pro přesvědčivost rozhodnutí odůvodnění rozhodnutí soudu v této právní věci získat pro toto rozhodnutí odpovídající zevrubnou věcnou argumentaci (a to na základě i případného doplnění dokazování u odvolacího soudu anebo i u osudu prvního stupně) pro právní názor zaujatý odvolacím soudem k aplikaci a výkladu ustanovení zejména , 3 a 4 (ve znění ), o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání pozemků; nutnost tohoto doplnění věcné argumentace pro přezkoumatelnosti správnosti rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o dovolání vyplývá, podle názoru dovolacího soudu, nepochybně z právních závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 4. 2012, sp. zn . Bez tohoto doplnění věcné argumentace nemůže dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, zda je rozhodnutí odvolacího soudu z 2. 9. 2010 (sp. zn. Krajského soudu v Ostravě) skutečně správné ve smyslu ustanovení . Nezbylo proto dovolacímu soudu, vycházejícímu ze závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR, než přikročit svým rozsudkem ( ) ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , věta první, ) a k novému rozhodnutí ve věci i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 27. června 2012

JUDr. Josef Rakovskýpředseda senátu