Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2775/2021

28 Cdo 2775/2021-109

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) P. H., nar. XY, bytem XY, b) D. R., nar. XY, bytem XY, c) P. Z., nar. XY, bytem XY, d) E. Z., nar. XY, bytem XY, a e) J. Z., nar. XY, bytem XY, zastoupeni JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalovanému: Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00, Praha 3 – Žižkov, zastoupený prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o zaplacení 1 184 565 ‬Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. -60, takto:

se

ruší

a věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. -60, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 10. 2020, č. j. -27, jímž byly zamítnuty žaloby žalobce a) o zaplacení 296 141,25 Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) o zaplacení 296 141,25 Kč s příslušenstvím, žalobce c) o zaplacení 197 427,50 Kč s příslušenstvím, žalobkyně d) o zaplacení 197 427,50 Kč s příslušenstvím a žalobkyně e) o zaplacení 197 427,50 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobci (a/ a b/ jakožto dědici původní oprávněné Z. H.; c/ až e/ jakožto dědici původní oprávněné E. Z.) se ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), domáhají finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek (parc. č. XY pozemkového katastru v k. ú. XY). Svou aktivní věcnou legitimaci přitom opírají o pravomocné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 15. 4. 2020, č. j. SPU 094438/2020, jímž bylo stanoveno, že nejsou vlastníky dotčeného pozemku, jenž nelze vydat z důvodů uvedených v a c) zákona o půdě a za nějž jim náleží náhrada v na ně připadajících výrokem rozhodnutí specifikovaných podílech. Soudy nižšího stupně ovšem dovodily, že jejich nárok je majetkovým právem, které smrtí oprávněné osoby přechází na dědice podle předpisů dědického práva, pročež o tom, komu z dědiců nárok připadá, případně v jakém podílu, je oprávněn rozhodovat pouze soud v dědickém řízení. V situaci, kdy v dědickém řízení nebylo rozhodnuto o tom, který z dědiců a v jakém rozsahu uplatněný restituční nárok zdědil po původních oprávněných osobách, tudíž, vzdor pravomocnému rozhodnutí pozemkového úřadu deklarujícímu podíly, v nichž žalobcům náleží právo na poskytnutí náhrady za nevydaný pozemek, shledaly nedostatek aktivní věcné legitimace žalující strany. Žalobu proto zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Předestřeli otázku vázanosti soudu negativním rozhodnutím pozemkového úřadu o vlastnictví ve smyslu § 9 odst. 4 zákona o půdě. Měli za to, že tato otázka v jimi předestřených souvislostech (výrokem pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu byly stanoveny podíly, v nichž žalobcům náleží náhrada za nevydanou nemovitost) nebyla doposud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, případně, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , publikovaného pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , publikovaného pod č. 9/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. , od rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. , jakož i od nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. , publikovaného pod č. 30/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. , publikovaného pod č. 11/2008 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. , publikovaného pod č. 68/2008 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. , publikovaného pod č. 117/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Namítali, že otázka rozsahu jejich podílů na restitučním nároku uplatněném jejich právními předchůdci byla již pravomocně vyřešena rozhodnutím pozemkového úřadu vydaným podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, aniž by ji bylo nutno následně řešit v dědickém řízení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně je odmítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ), je Nejvyšší soud shledal přípustným ( ) pro řešení otázky vázanosti soudu negativním pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu o vlastnictví ( zákona o půdě) v řízení o poskytnutí finanční náhrady ve smyslu zákona o půdě; tato otázka byla totiž odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soudy, mimo řízení podle části páté (či podle ), nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které zkoumají toliko z hlediska, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. , ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. ).

Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je také závěr, že kladné rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby dle § 9 odst. 4 zákona o půdě je rozhodnutím právotvorným (konstitutivním), nikoliv pouze deklaratorním, a že je titulem nabytí vlastnictví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. , hlásící se – co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu – k závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního kolegia uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. ). Soud je vázán kladným rozhodnutím pozemkového úřadu dle § 9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je povinnou osobou, s tím, že vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. , či ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. ).

V případě soudního rozhodnutí je pak toliko jeho výrok způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností (srov. ), zatímco prostřednictvím odůvodnění sdělují se skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. ). Posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky je tedy pro soud závazné tehdy, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého rozhodnutí je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. , publikovaný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, pak nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení naopak závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. , jako zjevně bezdůvodnou). Uvedené závěry lze vztáhnout i na účinky správních rozhodnutí, neboť jen výrok správního rozhodnutí v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností a obsahuje vlastní řešení dané otázky; pouze výrok je pro jeho adresáty závazný a schopný nabýt právní moci a odůvodnění slouží k jeho vysvětlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. , ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. ). Za rozhodnutí tak nelze považovat celý akt správního orgánu, ale právě jen tu jeho část, která je skutečně způsobilá účastníka na právech zkrátit, kterou se projeví „moc práva“, nabude-li rozhodnutí právní moci; touto částí, v níž správní orgán autoritativně, vrchnostenským způsobem subjektivní oprávnění účastníka zakládá, mění nebo ruší či autoritativně deklaruje, je výrok (enunciát) rozhodnutí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura správní, ročník 1999, poř. č. 400, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. , či ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. ). Závěr o závaznosti toliko výroku správního rozhodnutí, a to i v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby dle zákona o půdě, byl reflektován i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. , publikovaný pod č. 147/99 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. ).

Jestliže tedy v projednávané věci pozemkový úřad výrokem pravomocného negativního rozhodnutí o vlastnictví (§ 9 odst. 4 zákona o půdě) stanovil nejen to, že žalobci (dovolatelé) nejsou vlastníky pozemkové parcely č. XY pozemkového katastru v k. ú. XY, nýbrž i to, že (případné) nároky svědčící z titulu nevydání této státem odňaté nemovitosti z důvodů uvedených v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě náleží jim, coby procesním nástupcům v průběhu správního řízení zesnuvších původních účastníků, v enunciátem specifikovaných (určených) podílech, je zjevné, že tím pro účastníky daného řízení byla otázka procesního nástupnictví po zesnuvších původních účastnících i otázka vymezení okruhu osob, vůči nimž bylo pozemkovým úřadem pravomocně rozhodnuto o nevydání odňaté nemovitosti pro překážky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě (coby hmotněprávní předpoklad poskytnutí náhrady za nevydanou nemovitost), vyřešena závazně, a to i pro soudy rozhodující v řízení o poskytnutí finanční náhrady podle zákona o půdě. Přezkum pravomocných závěrů pozemkového úřadu o procesním nástupnictví po původních účastnících řízení (opírajících se ostatně o výsledky příslušných dědických řízení) je totiž mimo řízení podle části páté (či podle ) zapovězen (viz zásada presumpce věcné správnosti pravomocného rozhodnutí správního orgánu). Nerespektoval-li tedy odvolací soud výrokem pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví ( zákona o půdě) vyslovené konkluze o procesním nástupnictví žalobců (dovolatelů) do práv původních účastníků správního řízení – dovozuje, že jejich podíly na restitučním nároku mohou být určeny toliko rozhodnutím pozůstalostního soudu – odporují jeho závěry výše citované judikatuře i právní úpravě, a jsou proto věcně nesprávné. Na posuzovaný případ přitom nikterak nedopadají soudy nižšího stupně akcentované konkluze plynoucí z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. , jež otázku vázanosti pravomocným rozhodnutím vydaným v jiném řízení nikterak neřeší, tím méně v souvislostech negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví ( zákona o půdě) a soudního řízení o finanční náhradě ve smyslu ustanovení zákona o půdě.

Z důvodu nesprávného právního posouzení věci bylo tedy dovolání podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud dle a odst. 2, věty první, přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , ).

Soudy nižšího stupně budou ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 11. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu