Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 5 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (10)94839.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2807/16
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Havlíka, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016 č. j. 26 Cdo 813/2015 -264, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014 č. j. 20 Co 295/2014 -227, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2014 č. j. 38 C 419/2010 -192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ve své formálně bezvadné ústavní stížností navrhuje zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že vedly k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listin y.
2. Bývalá manželka stěžovatele (dále jen "vedlejší účastnice) podala vůči němu a Družstvu spoluvlastníků domu v P., družstvo v likvidaci (dále jen "družstvo"), určovací žalobu. Domáhala se určení, že družstvo je vlastníkem blíže specifikované bytové jednotky. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vedlejší účastnice vyhověl a určil, že družstvo je jejím vlastníkem. Smlouva o převodu vlastnictví mezi stěžovatelem a družstvem byla podle obvodního soudu absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil prvostupňový rozsudek. Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky pouze na stěžovatele (a nikoliv i na vedlejší účastnici) byla i podle jeho názoru neplatná. Opřel se o skutečnost, že v rozhodné době změny právního charakteru bytové jednotky na družstevní bytovou jednotku a uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k ní mezi stěžovatelem a družstvem, trvalo manželské soužití stěžovatele a vedlejší účastníce. Vzniklo jim tak právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu.
4. Nejvyšší soud poté dovolání odmítl. Odvolací soud podle něj vyřešil vznesenou otázku existence naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na požadovaném určení v souladu s ustálenou praxí, od níž není důvod se odchýlit. I závěry odvolacího soudu týkající se společného nájmu družstevní bytové jednotky a absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky byly souladné s ustálenou judikaturou.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy zásadně pochybily při výkladu právních norem. Pracovaly s institutem společného nájmu manželů, který ovšem podle hmotného práva nevznikl. Nezabývaly se také otázkou promlčení nároků vedlejší účastnice. Dle názoru stěžovatele došlo k porušení principu nezávislosti rozhodování soudů.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústav y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v občanskoprávním řízení. Jeho předmětem byla žaloba vedlejší účastnice na určení vlastnického práva k bytové jednotce z důvodu naléhavého právního zájmu. Námitky stěžovatele směřují zejména proti výkladu právních norem a skutkovým závěrům obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. K tvrzenému porušení principu nezávislosti rozhodování soudů stěžovatel pouze konstatuje, že k porušení tohoto principu došlo, aniž by své tvrzení jakkoliv právně odůvodnil.
10. Lze shrnout, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika však není vedena v ústavní rovině. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že na základě jeho ústavní stížnosti Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
11. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu