Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 543/98

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1)

L.B., 2) J. B., za účasti účastníka řízení Krajského soudu

v Praze a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu Praha-východ,

pozemkového úřadu a 2) Obce P., proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 3.11.1998, č. j. -22, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č. j.44 Ca 334/97-22, a rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ,pozemkového úřadu ze dne 26.11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4 se zrušují.

Odůvodnění

Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne

29. 12. 1998, se domáhají stěžovatelé zrušení v enunciátu

uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno

rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne

26. 11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4, o tom, že stěžovatelé nejsou

vlastníky nemovitosti dle pozemkové knihy st. p. č. 46/1

s objektem hostince č. p. 19 v kat. území P. Nárok stěžovatelů byl

u pozemkového úřadu uplatněn podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. l)

Stížnost zaměřují na onu část odůvodnění

rozsudku, ve kterém přezkumný soud považuje rozhodnutí pozemkového

úřadu za správné, protože budovu nelze vrátit, neboť v době, kdy

ji vlastnil stát, došlo u ní k zásadní přestavbě a vznikla tak

překážka jejího vydání podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona č.

, ve znění pozdějších předpisů, (dále je zákon

o půdě).

Vytýkají přezkumnému soudu, že se nevypořádal s jejich

námitkou, že přestavba hostince byla prováděna v minulosti

v rozporu s tehdy platnými předpisy a že byla prováděna někým, kdo

nebyl jakkoli oprávněn se stavbou nakládat. Nemovitost byla v té

době jako součást zemědělské usedlosti ve správě Státního statku

K. a vedlejší účastník - obec P - neměla na ni žádné právo.

Stěžovatelé se odvolávají na rozhodnutí ministra zemědělství

ČR ze dne 23. 8. 1996, podle kterého se na budovu č. p. 19 a st.

p. č. 46/1 v kat. území P. zákon o půdě vztahuje, a proto tvrzení

krajského soudu o tom, že nelze nalézt žádnou souvislost

s předmětem zemědělské výroby, je nesprávné.

Nesouhlasí se závěry přezkumného soudu a jeho kvalifikaci

přestavby podle ustanovení § 11 zákona o půdě, neboť přístavba

hostince byla provedena bez stavebního povolení, realizována

nevlastnickým subjektem a dodnes nebyla řádně kolaudována. Nelze

ji proto subsumovat, podle názoru stěžovatelů, pod ustanovení §

11 odst. 4 zákona o půdě, neboť touto přístavbou budova neztratila

svůj původní stavebně technický charakter a i nadále souvisí

s předmětem zemědělské výroby.

V závěru svého návrhu stěžovatelé přiznávají vnos MNV P.,

jako právního předchůdce obce P., do pojednávané nemovitosti

a jsou ochotni vrátit obci náhradu ve výši 162.162,-Kč. Odvolávají

se na znění , o protiprávnosti

komunistického režimu, neboť majetek, o jehož vrácení usilují, byl

hned po únoru 1948, tedy v rozhodném období, státem zabaven

a bezdůvodně po celou dobu využíván.

Svůj návrh zdůvodňují tím, že napadeným rozsudkem bylo

porušeno jejich ústavně zaručené právo, aniž by však blíže

specifikovali které.

Protože podaný návrh splňoval podmínky ustanovení § 72 zákona

č. , ve znění pozdějších předpisů, t. j. byl podán

řádně a včas, Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu

v Praze, sp. zn. 44 Ca 334/97 a spis Okresního úřadu

Praha-východ, pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ-R2372. Spolu

s vyžádáním spisů požádal Ústavní soud Krajský soud v Praze o jeho

vyjádření k podané ústavní stížnosti.

Předsedkyně senátu JUDr. O. S. navrhla zamítnutí ústavní

stížnosti, neboť nesouhlasí s tvrzením, že postupem Krajského

soudu v Praze bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů vlastnit

majetek. Toto právo, jak dále uvádí, ani být porušeno nemohlo,

protože stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, které byly

předmětem řízení u přezkumného soudu.

Stížností napadený rozsudek se soustředil na základní otázku,

proč nemovitosti nemohly být restituentům vydány, i když spolu

s pozemkovým úřadem přiznávají stěžovatelům statut oprávněných

osob.

Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud dospěly k názoru, že

nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání

podle ustanovení § 11 odst.4 zákona o půdě.

Z posudku soudního znalce Ing. J. K. vyplynulo, že objem

původních konstrukčních částí stavby činí 315,44 m3 a objem nově

pořízených konstrukčních částí činí 517,83 m3 Z celkového objemu

prvků dlouhodobé životnosti činí podíl původních částí 37,856 %,

podíl nově pořízených částí 62,144 %. Podíl nových konstrukcí

v současném stavu činí u základů 67,46 %, u nosného svislého zdiva

61,42 %, u stropů a podlah 60,68 %, u schodiště 46,82 % a u krovu

61,14 %. Ze závěru znaleckého posudku pak vyplývá, že původní

zastavěná plocha stavby č. p. 19 byla 160 m2 a po rekonstrukci

a přístavbě budovy činila již 544 m2.

Kritéria zásadní přestavby jsou tu zcela jistě splněna,

i když - stavební zákon, ve znění pozdějších

předpisů, pojem "přestavby" nezná. Podle ustanovení § 139b) odst.

3 stavebního zákona pod pojem změny dokončených staveb zařazuje a)

nástavby, b) přístavby, c) stavební úpravy, při nichž se zachovává

jak vnější půdorys, tak i výškové ohraničení stavby. Nelze proto

souhlasit s názorem krajského soudu, že pojem přestavba je širší

než přístavba a že v sobě zahrnuje i přístavbu. Naopak, tyto

jednotlivé typy změn staveb nutno hodnotit samostatně, a to nejen

co do rozsahu změn základních stavebních prvků, ale

i individuálním vyhodnocováním každého případu co do jeho

funkčnosti, např. u přístavby možnosti jejího oddělení od původní

stavby natolik, aby mohl být zajištěn samostatný provoz oddělených

částí nezávisle na sobě.

V pojednávaném případě došlo ke ztrátě původního stavebně

technického charakteru stavby provedenou přístavbou, jak dovodily

oba rozhodující orgány.

K naplnění obsahu ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, jak

shodně uvádějí stěžovatelé i krajský soud, je však třeba splnění

další podmínky, že nemovitost nesouvisí již s předmětem zemědělské

výroby. Pokud se stěžovatelé dovolávají citovaného rozhodnutí

ministra zemědělství ČR, potom nutno konstatovat, že toto

rozhodnutí hodnotí stav nemovitosti v době jejího přechodu na

stát, kdy právě tento stav je rozhodující pro jeho subsumaci pod

režim

Znění § 11 odst. 4 zákona o půdě má však na mysli současný

stav,vzniklý ztrátou původního stavebního charakteru stavby a její

další funkčnosti s předmětem zemědělské výroby. Původní

zemědělskou usedlost, jejíž součástí byl i předmětný hostinec,

původní majitelka prodala a ponechala si pouze tento hostinec.

Dlouhá léta již neměl souvislost s předmětem zemědělské výroby

a tím více ji nemá v současnosti.

Nutno proto dát za pravdu jak krajskému soudu, tak

i pozemkovému úřadu, že byly plně splněny podmínky § 11 odst. 4

zákona o půdě.

Stěžovatelé však vylučují možnost uplatnění překážky zásadní

přestavby této nemovitosti, neboť nebyla provedena v souladu se

stavebním zákonem, t. j. byla provedena bez stavebního povolení,

bez kolaudace a k tomu neoprávněnou osobou. Je nutno si uvědomit,

že se jednalo o akci "Z", t. j. s plným vědomím a podporou

správních orgánů. V každém případě se však jednalo o stavbu,

kterou bylo možno sankcionovat podle ustanovení § 106 stavebního

zákona jako neoprávněnou stavbu, resp. bylo možno uvedené

nedostatky konvalidovat.

Tyto stěžovateli namítané nedostatky nemají však vliv

v projednávaném případě na změnu stavby jako takové, neboť pro

účely jejího vydání se hodnotí její skutečný stav.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že je nutno poskytnout

stěžovatelům ústavní ochranu ( y a a 2

).

Výrok napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu stanoví

(s odvoláním na § 9 zákona o půdě, aniž by blíže specifikoval

odstavce tohoto paragrafu), že stěžovatelé nejsou vlastníky blíže

určených nemovitostí.

Pokud nejsou vlastníky, jsou tedy vyloučena jejich práva,

vztahující se a odvozená z vlastnictví. Přitom oba rozhodující

orgány souhlasně potvrdily, že stěžovatelé jsou oprávněnými

osobami podle zákona o půdě a rovněž nevyvrátily žádné pochyby

o osobě povinné.

Přesto, že jsou splněna všechna požadovaná kritéria,

nemovitosti jim nelze vydat, neboť tomu brání překážka podle § 11

odst. 4 cit. zákona. Ovšem sama tato skutečnost zakládá právo

stěžovatelů na náhradu podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona

o půdě.

Pro uplatnění této náhrady jsou stanoveny termíny, jejichž

nedodržení má za následek ztrátu tohoto práva (§16 odst. 3 zákona

o půdě).

Protože rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne

7. 12. 1998, kdy skončilo i přezkumné řízení u krajského soudu,

stěžovatelé ztratili potřebnou lhůtu na náhradu jenom proto, že se

svého restitučního práva na vydání nemovitostí domáhali

u Ústavního soudu formou ústavní stížnosti. Přijetím náhrady by se

této ochrany vzdávali.

Nárok na náhradu za nevydané nemovitosti je řádným

restitučním nárokem. Je proto nutné, aby v případě negativního

rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve

výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů

se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem

požadovaných nemovitostí znamená, m. j. určení o zániku

vlastnického práva, což však § 6 zákona o půdě neupravuje (viz

rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn.

- Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str.88).

V případě kladného rozhodnutí je možno stávající dikci

ponechat, t. j. že restituent je vlastníkem požadovaných

nemovitostí, protože takovéto rozhodnutí se stává vkladovou

pro zápis do katastru nemovitostí, u negativního

rozhodnutí zůstávají v platnosti zápisy původní.

Ústavní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil podle §

82 odst. 3 písm. a) , neboť byly porušeny

y a a 2 y základních práv

a svobod. Z důvodu procesní ekonomie zrušil Ústavní soud

i rozhodnutí pozemkového úřadu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. října 1999