Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4503/2010

U S N E S E N Í

a) B. K.

,

b) B. G.

,

c) J. K.

,

d) J. K.

,

e) Petra Kocůrka

, nar. 31. 5. 1965, bytem v Rapotíně, Na Soutoku 144, zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným

1) Ing. M. Š.

,

2) A. Š.

, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o vyklizení nemovitostí a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. a , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2010, č. j. -124, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 1. října 2009, č.j. -95, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní vyklidili dům čp. 586 s pozemkem parc. č. 8603 v katastrálním území V. (výrok I), a jímž bylo současně určeno, že označené nemovitosti jsou ve společném jmění manželů – žalovaných Ing. M. a A. Š. (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti patřily k nemovitostem ve vlastnictví státu, které byly k 29. 6. 1992 privatizovány podle , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, společností Vsetínská lesní, a.s. Ta je pak kupní smlouvou dne 10. 6. 1996 prodala žalovaným, kteří byli po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí od 19. 6. 1996 zapsáni v katastru jako vlastníci nemovitostí. O tom, že jim věc patří, neměli důvodné pochybnosti, v uvedeném období provedli rozsáhlou opravy domu čp. 586, včetně výměny prvků dlouhodobé životnosti. O uplatnění restitučního nároku ze strany žalobců nevěděli. Ač majetek, o který ve věci jde, byl vyloučen z privatizace ( ) a z tohoto důvodu je proto i kupní smlouva uzavřená následně žalovanými smlouvou neplatnou, nabyli žalovaní jakožto oprávnění držitelé ( obč. zák.) vlastnické právo vydržením ( obč. zák.). Na jejich vlastnické právo nemělo vliv ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ve Vsetíně ze dne 21. 5. 2007, č. j. PÚ/2311-8/93-201), o vydání pozemků žalobcům, jelikož nebyli účastníky tohoto správního (restitučního) řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení ), co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ( písm a/ ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku splnění podmínek vydržení vlastnického práva a nepřihlédl k judikatuře dovolacího soudu o této otázce. Tvrdili, že nerespektování práv vlastníků v době nesvobody je všeobecně známo a proto i žalovaní v jejich případě mohli předpokládat, že postup státu při získání nemovitostí byl protiprávní a že může jít o majetek podléhající restituci, nebo se na tuto skutečnost mohli u příslušného pozemkového úřadu dotázat. Dále namítali, že soud neměl pravomoc rozhodovat o návrhu žalovaných na určení vlastnictví a rozsudkem zasáhl do pravomoci pozemkového úřadu, jehož rozhodnutí nelze přezkoumávat v řízení podle části třetí , jak plyne i ze závěrů, které vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. a . Jiná, odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. a ) podle názorů žalobců na posuzovanou věc nedopadají. Dovozovali, že je-li rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby rozhodnutím konstitutivním, stali se podle něj vlastníky nemovitostí, a to i pokud by byla vlastníkem jiná osoba; dovolávali se přitom i názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu sp. zn. a tvrdili, že rozhodnutí v restitučním řízení je závazné pro každého. Judikaturu Nejvyššího soudu o této otázce označili za kontradiktorní a tvrdili, že i proto je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). Navrhli, aby byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jestliže rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení).

Námitka žalovaných o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci je argumentací zmatečnostní vadou řízení ( ), jež způsobilým dovolacím důvodem není; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2003). K vadám řízení uvedených v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédne dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Žalobci položená otázka pravomoci soudu - podřatitelná dovolacímu důvodu dle - otázkou zásadního právního významu není, jelikož v posuzované věci nejde o revizi rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby (mimo rámec řízení podle částí páté ), nýbrž o vyklizení předmětných nemovitostí žalovanými a určení vlastnického práva podle , tedy o věc vyplývající z občanskoprávních vztahů, která do pravomoci soudů podle bezesporu náleží.

Nejvyšší soud nejen v rozsudku ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod označením C 1837, ale například i v rozsudku ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod označením C 4464, a v usneseních ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. , zaujal právní závěr, že „pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle zákona o půdě; její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení. Přesto, že , o správním řízení ( ), nemá ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srovnej )“. Tento výklad shledal i Ústavní soud ústavně konformním (srov. usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. ). Z řečeného pro posuzovanou věc vyplývá, že pokud žalobci nebyli účastníky řízení před pozemkovým úřadem (jelikož nebyli povinnou osobou k vydání nemovitostí), nemohli na základě rozhodnutí tohoto správního orgánu dříve nabyté vlastnické právo pozbýt.

Závěry přijaté Nejvyšším soudem o této právní otázce neodporují judikatuře, na kterou dovolatelé poukazují. Není sporu o tom, že kladné rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě je rozhodnutím právotvorným, nikoliv pouze deklaratorním a že je titulem nabytí vlastnictví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. , hlásící se - co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu – k závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního kolegia uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při respektování jeho účinků nemohou být rozhodnutím dotčena práva osoby, jež nebyla účastníkem řízení a nejde o rozhodnutí, jehož subjektivní závaznost by byla rozšířena i na další osoby. Ku prospěchu nejsou žalobcům ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. , ve kterém zaujal názor, že „posouzení platnosti dohody o vydání nemovitosti, byť schválené pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 2 zákona o půdě, je v pravomoci soudu“. Z odlišných skutkových základů vychází i dovolateli předestřený nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, č. 147), týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 8 odst. 3 (nyní § 8 odst. 4) zákona o půdě.

Z ustálené judikatury odvolací soud nevybočil ani při posouzení otázky nabytí vlastnického práva vydržením. Tímto způsobem může vlastnické právo k věci nabýt pouze oprávněný držitel, má-li věc – jde-li o nemovitost – nepřetržitě v držbě po dobu deseti let (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Za oprávněného držitele je držitel pokládán tehdy, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří; v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo; přitom postačí, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře o tom, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod C 1067). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru pod C 1176).

Vycházeje ze skutkových zjištění odvolacího soudu – prostřednictvím dovolacích důvodů podle a b) nezpochybnitelných - o důvodnosti přesvědčení žalovaných, že jim právo patří, nepokládá Nejvyšší soud právní závěry o dobré víře držitelů za zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu v tomto směru srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2000, sp. zn. , publikované v Souboru pod C 1068). Své přesvědčení žalovaní opírali především o uzavřenou kupní smlouvu a stav zápisu v katastru nemovitostí (srov. též , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a nebyly jim známy jiné okolnosti, které by důvodnost jejich přesvědčení mohly zpochybnit. Po dobu držby nemovitostí se chovali jako odpovědní vlastníci, jak vyplývá ze zjištění odvolacího soudu o investicích a opravách domu. Jejich přesvědčení, že jim věc patří, opřené o konkrétní okolnosti případu i stav zápisu v katastru nemovitostí, nemohlo být zpochybněno pouze tím, že věc v minulosti (desítky let nazpět) patřila jiným fyzickým osobám a že obecně nelze vyloučit, že přechod nemovitostí na stát v dané době mohl být protiprávní.

Z výše řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním označených otázkách je v souladu s ustálenou (nerozpornou) judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde tedy o rozsudek po právní stránce zásadně významný ( ) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání ( věta první ) – dovolání odmítl ( věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věta první, , část věty před středníkem a Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nemají a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu