Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 671/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Boženy Kocůrkové, 2) Boženy Gewiesové, 3) Jana Kocůrka, 4) Josefa Kocůrka a 5) Petra Kocůrka, zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -124 ze dne 11. 5. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -150 ze dne 14. 12. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, vyplývajícího z d (dále jen ""), práva na spravedlivý proces dle y, a y (dále jen "") a porušení principu právní jistoty ve smyslu y.

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadeným rozsudkem č. j. -124 ze dne 11. 5. 2010 Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně č. j. -95 ze dne 1. 10. 2009, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní Ing. Milan Švarc a Anna Švarcová (dále jen "vedlejší účastníci") vyklidili dům čp. X s pozemkem parc. č. Y v katastrálním území Vsetín, obec Vsetín (výrok I.), a jímž bylo určeno, že označené nemovitosti jsou ve společném jmění manželů - vedlejších účastníků (výrok II).

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, podle nichž předmětné nemovitosti patřily k nemovitostem ve vlastnictví státu, které byly k 29. 6. 1992 privatizovány podle , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, společností Vsetínská lesní, a. s., která je pak na základě kupní smlouvy ze dne 10. 6. 1996 převedla na vedlejší účastníky. Právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí se datují ke dni 19. 6. 1996. Z výsledku dokazování pro obecné soudy dále vyplynulo, že vedlejší účastníci drželi a užívali nemovitosti v průběhu deseti let s ničím nenarušovaným přesvědčením o tom, že jim nemovitosti po právu náleží. Ačkoliv byla tedy kupní smlouva uzavřená mezi vedlejšími účastníky a společností Vsetínská lesní, a. s., shledána absolutně neplatnou pro porušení , tj. pro porušení zákazu převodu restitučním nárokem dotčeného majetku státu na právnické nebo fyzické osoby, obecné soudy dovodily vznik vlastnického práva vedlejších účastníků jakožto oprávněných držitelů [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z." či "")] k předmětným nemovitostem vydržením ( o. z.). Jejich vlastnické právo nebylo podle obecných soudů způsobilé ovlivnit ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Vsetín č. j. PÚ/2311-8/93-201 ze dne 21. 5. 2007 o vydání dotčených nemovitostí stěžovatelům v restitučním řízení, a to s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, rozsudek sp. zn. ze dne 14. 4. 2003 a usnesení sp. zn. ze dne 14. 2. 2008, v nichž dovolací soud prohlásil, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k těmto nemovitostem vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost vydat v restituci, s výjimkou postupu podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení. Aplikováno na posuzovaný případ, rozhodnutí o vydání nemovitostí stěžovatelům se nemohlo existence vlastnického práva vedlejších účastníků, kteří v restitučním řízení nevystupovali jako povinné osoby, dotknout. Bylo přitom nerozhodné, jakým způsobem vedlejší účastníci vlastnictví nabyli.

Proti rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, opírajíc jej o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), které Nejvyšší soud usnesením č. j. -150 ze dne 14. 12. 2010 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé se v dalším obrátili na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti vytýkali obecným soudům především odklon od judikatury Ústavního soudu ve věci ochrany vlastnictví nabytého v rámci restitučního řízení, konkrétně stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, ve kterém je obsaženo právní stanovisko, že rozhodnutí Pozemkového úřadu o vydání zemědělské nemovitosti je rozhodnutím konstituujícím vlastnické právo osoby oprávněné a současně má za následek absolutní zánik vlastnictví předchozího vlastníka, a na nález

sp. zn.

, podle něhož ani sama skutečnost, že zemědělský majetek byl vydán v rozporu se základním předpokladem zákona o půdě, nečiní toto vydání neplatným, resp. takto konstituované vlastnické právo nezpochybňuje. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále uplatnili právní názor, že nebyla dána pravomoc obecných soudů rozhodovat o určovací žalobě vedlejších účastníků, neboť rozhodnutí Pozemkového úřadu nelze v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. a usnesením sp. zn. v řízení podle části třetí přezkoumat. Výklad Nejvyššího soudu, že v posuzované věci nejde o revizi rozhodnutí Pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby, nýbrž o určení vlastnického práva podle , tedy o věc vyplývající z občanskoprávních vztahů, která do pravomoci soudu podle beze sporu náleží, označili stěžovatelé za nepřípustně formalistický a též věcně nesprávný. Opírali se přitom o ustanovení , věta druhá , zakotvující vázanost soudu rozhodnutím příslušného orgánu o otázce, o níž mu přísluší rozhodnout, pročež takové rozhodnutí pak lze přezkoumat jen v řízení podle části páté a nikoli v řízení podle části třetí

Podle ustanovení vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k předložené ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ostravě v podání ze dne 16. 6. 2011 odmítl tvrzení stěžovatelů o tendenčním vyhodnocení důkazů obecnými soudy. Vyloučil také, že by na stěžovatele bylo v průběhu řízení nepřípustně přeneseno důkazní břemeno, jednalo se toliko o to, že stěžovatelé nebyli úspěšní se zvolenou procesní obranou, založenou na zpochybňování oprávněné držby vedlejších účastníků a jejich dobré víry a v tomto ohledu navrženými a provedenými důkazy. K dalším námitkám stěžovatelů vztahujícím se k právnímu posouzení věci odvolací soud odkázal na zdůvodnění svého rozhodnutí, s tím, že dané námitky byly již předmětem přezkumu správnosti rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud rovněž poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí a v něm obsažené odkazy na konkrétní ustálenou a nerozpornou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní. Závěry vyslovené v nálezu

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2006 v projednávané věci podle dovolacího soudu aplikovat nelze, neboť tyto vychází ze situace, kdy obecný soud v rámci dodatečného projednání dědictví rozhodoval o vlastnictví pozemku, avšak již v době, kdy před tím bylo vlastnictví k tomuto pozemku konstituováno pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu, čili v situaci opačné než panovala ve věci stěžovatelů. Nejvyšší soud vyjádřil naopak přesvědčení, že nyní napadené rozhodnutí je zcela v souladu s názory vyjádřenými Ústavním soudem v jeho usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 4. 2009. Pokládaje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, dovolací soud v závěru proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

Stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce dne 27. 12. 2012 sdělili, že práva repliky k vyjádření účastníků řízení nevyužívají, neboť mají za to, že jejich obsah toliko opakuje argumentaci obsaženou již v napadených rozhodnutích.

Ústavní stížnost není důvodná.

Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, pročež vytýkané porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů nezjistil. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat důkazy provedené těmito soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé. Rovněž Ústavní soud obvykle nezasahuje do autonomie interpretace jednoduchého práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru nicméně Ústavní soud v daném případě neshledal.

V napadených rozhodnutích byly uplatněny právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jenž se otázkou konkurence restitučního nároku na vydání nemovitosti a ochrany vlastnického práva fyzické osoby k této nemovitosti, která nebyla účastníkem restitučního řízení, zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jež z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud. Ve shodě s usnesením

sp. zn.

ze dne 27. 4. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) je tedy na místě konstatovat, že "aplikace právního institutu vydržení v tomto případě nemohla znamenat obcházení restitučního zákonodárství a jeho principů. I sami stěžovatelé uvádějí, že smyslem zákona o půdě je mimo jiné zmírnění následků majetkových křivd. Zmírnění majetkových křivd je podle zákona o půdě dosahováno v prvé řadě tak, že osoba povinná vydá majetek osobě oprávněné (tedy té, jíž byla způsobena křivda). Obcházením tohoto zmírnění majetkových křivd jako vůdčího principu zákona o půdě je možné rozumět situaci, kdyby se - přihlédnuto k okolnostem tohoto případu - například povinná osoba snažila vyhnout povinnosti vrátit protiprávně nabytý majetek odkazem na vydržení, či jiný občanskoprávní institut nebo kdyby se osoba oprávněná snažila místo uplatnění restitučního nároku využít občanskoprávní žalobu na určení. O takovouto situaci se ale v právě projednávaném případě nejedná." Vedlejší účastníci ... "nejsou a ani nikdy nebyli účastníky restitučního řízení, protože jimi ani být nemohli. Mohou tedy uplatňovat na ochranu svých práv obecné občanskoprávní předpisy, včetně vydržení...".

Pokud stěžovatelé na podporu své ústavní stížnosti argumentují názory, vyslovenými v nálezech Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

, je nutno poznamenat, že skutková a právní situace v nynější věci je odlišná od stavu, z něhož vycházely citované nálezy. Stěžovatelé vytrhli z kontextu několik vět, jež však nejsou aplikovatelné na posuzovaný případ.

Stěžovatelé dále vyslovili nedostatek pravomoci obecných soudů k projednání a rozhodnutí předložené věci. Uvedená námitka byla již dříve předmětem zkoumání ze strany obecných soudů, jež ji opakovaně neshledaly důvodnou. Ústavní soud jimi vyloženou argumentaci sdílí, neboť tato plně koresponduje s jeho ustálenou judikaturou (srov. shora zmíněné usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 4. 2009, či usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 12. 2004, usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 11. 2009, usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 8. 2010, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z ní jednoznačně vyplývá, že existence pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu nebrání v možnosti zabývat se otázkou vlastnictví pozemku z hlediska úpravy obsažené v . V opačném případě by totiž v rozporu s právní jistotou mohla nastat situace, kdy by skutečný vlastník ztratil vlastnictví v řízení, jehož nebyl účastníkem, a bylo by mu tak upřeno právo domáhat se ochrany svého práva podle y.

Ústavní soud v návaznosti na řečené proto nemůže přisvědčit namítanému porušení y, přičemž odkazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu týkající se ochrany subjektivního práva vlastnického. Každý má nepochybně právo bránit svá vlastnická práva v nezbytném případě i u soudu. Skutečnost, že nesdílí názor soudu vyjádřený v rozhodnutí o takovém sporu, však sama o sobě nezakládá porušení y. Z uvedených důvodů Ústavní soud nepřisvědčil rovněž namítanému porušení a y.

Ústavní soud nezjistil porušení ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatelů, zejména práva na spravedlivý proces, neboť jak bylo ve věci ověřeno, obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

S ohledem na výše naznačené Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než postupovat podle ustanovení a ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu