Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4729/2016

28 Cdo 4729/2016

U S N E S E N Í

Ing. L. R.

1) M. H.

, a

2) Ing. J. H.

, zastoupeným JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Smíchov, náměstí 14. října 496/13,

o určení vlastnického práva

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016, č. j. -199, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů.

O d ů v o d n ě n í ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 20. března 2015, č. j. -148, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. -187, a ze dne 15. 9. 2015, č.j. -192, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 137/8 a 137/13 v kat. území N. u Ř., a současně určil, že vlastníky předmětných pozemků jsou žalovaní (že pozemky jsou v jejich společném jmění manželů).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení, spolu se závěry soudů nižších stupňů. Přípustnost dovolání vymezil citací textu ustanovení , dodávaje, že „jako otázku zásadního právního významu“ pokládá, „zdali za situace, kdy Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha, svým rozhodnutím č. j. PÚ 8081/3 ze dne 17. 5. 2010 vydalo žalobci majetek, o nějž žádal, obstojí po právní stránce tvrzení odvolacího soudu:

Zatímco žalobce pozbude pouze pozemku, jenž měl v době odnětí charakter zemědělské půdy a za který může navíc obdržet náhradu dle zákona, žalovaní by pozbyli stavební pozemek, na němž si postavili rodinný dům, jenž řadu let užívají k uspokojování svých bytových potřeb a bylo by tak zcela zásadním způsobem zasaženo do jejich právní jistoty, neboť by se jimi postavený dům rázem ocitl na cizím pozemku, a s takovou situací může být spojena řada právních i reálných komplikací

“. Obzvlášť zdůrazňuje, že „náhradu dle zákona“ obdržet nemůže a že nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že s domem na cizím pozemku „může být spojena řada právních i reálných komplikací“.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle ustanovení platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání konkrétně vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části); k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Příslušná pasáž dovolání, v níž dovolatel citoval text ustanovení – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).

Ani dovolatelem položená otázka (vymezený dovolací důvod, jímž je dovolací soud vázán; srov. věty první ) však nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (závisí) primárně na závěru o tom, že žalovaní jako oprávnění držitelé předmětných pozemků nabyli vlastnické právo originárně vydržením ( , obč. zák.), jelikož měli předmětné pozemky v oprávněné držbě po dobu delší deseti let až do srpna roku 2010. Uvedený závěr odpovídá i té ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá, že „pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat, resp. její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení“ (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , včetně další judikatury uvedené v jeho odůvodnění; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením dne 31. 1. 2013, sp. zn. ).

Jde-li pak o hodnocení dobré víry žalovaných, že jim předmětné pozemky patří (a z něj následně dovozovaný závěr o nabytí vlastnického práva vydržením, při oprávněné držbě trvající po dobu delší deseti let), je toto úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávané věci, jejichž kritika taktéž nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. , dostupná s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu na webových stránkách

www.nsoud.cz

). Dovolací soud pak ve své rozhodovací praxi také opakovaně uvádí, že v řízení, jehož předmětem je posouzení oprávněnosti držby, přezkoumává dovolací soud závěry nalézacího soudu stran dobré víry držitele jen v tom případě, kdy tyto úvahy jsou zjevně nepřiměřené (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele, srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. ). V projednávané věci soudy nižších stupňů otázku dobré víry držitelů (žalovaných), že jim pozemky patří, posoudily objektivně, nikoliv snad ryze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) držitelů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49) uzavíraje, že dobrá víra držitelů se v daném případě vztahovala i k okolnostem nabytí vlastnického práva, tedy i k titulu, o jehož platnosti žalovaní neměli (nemohli mít) po celou vydržecí dobu pochybnosti (nejenom s ohledem na zápis do katastru nemovitostí či absenci povědomí o uplatněném restitučnímu nároku, kdy – na straně druhé – žalobci nic nebránilo v tom, aby včasnou notifikací tuto dobrou víru žalovaných narušil). Za těchto skutkových okolností nelze pokládat úvahy soudů v nalézacím řízení za zjevně nepřiměřené.

Další argumentace odvolacího soudu poměřující důsledky jednotlivých možností rozhodnutí, kterou žalobce v dovolání napadá, má již jen povahu podpůrnou, na které napadené rozhodnutí nezávisí.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání žalobce odmítl ( věty první ).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. věty druhé ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2016Mgr. Petr Krauspředseda senátu