Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2666/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. p., zastoupeného advokátem, za účasti vedlejší účastnice Římskokatolické farnosti u kostela Narození Panny Marie P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ T. W., 2/ P. P., 3/ H. K., 4/ P. J., 5/ J. V., zastoupeným advokátem, a 6/ R. V., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce a vedlejší účastnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2004, č.j. , 42/2004- 115, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí. Za rozhodující pokládal okolnost, že sporné pozemky byly vydány žalovaným na základě (dvou) rozhodnutí pozemkového úřadu podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a tato rozhodnutí mají povahu rozhodnutí správního orgánu učiněných ve správním řízení, jejichž účelem je též „vyřešit otázku vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti“. Ze správních aktů musí podle soud vycházet, nejde-li o akty nicotné, a i u aktů věcně vadných či nezákonných naopak platí presumpce jejich správnosti; jelikož nicotnými nejsou, dospěl odvolací soud k závěru, že se tato rozhodnutí „stala nabývacím titulem, na jehož podkladě se žalovaní, resp. právní předchůdkyně pátého a šestého žalovaného, stali vlastníky sporných pozemků“. Již proto, uzavřel odvolací soud, nemůže vlastnické právo - oproti tomu - svědčit žalobci.

Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) ohlásil dovolací důvody podle a b/ , a uvedl především, že rozhodnutí pozemkového úřadu jsou rozhodnutí nezákonná, „v rozporu s hmotným právem“. Již skutečnost, že odvolací soud rozhodl o jeho nároku na základě odlišné právní argumentace (pro soud prvního stupně bylo rozhodující, že nenabyl vlastnictví na základě původní trhové smlouvy proto, že dříve než se stala účinnou, přešlo vlastnictví na stát revizí první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.) podle dovolatele dokládá, že jde o rozhodnutí ve smyslu zásadního významu. Z hlediska dovolatele „nejpodstatnější“ je, že „žaloba byla podávána jako určovací …o určení vlastnictví a nikoliv na určení neplatnosti správního aktu“; otázka určení vlastnictví je prý „základní a širší právní institut, než samotná nezákonnost správního aktu“, a totéž platí i o vztahu „dílčí nezákonnosti správního aktu“ k postupům porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody a „majetková práva církve v rozhodném období“. Do tohoto širšího kontextu patří posouzení i dalších otázek (smlouvy trhové, dobrých mravů, uplatnění vůbec, resp. že žalovaní neutrpěli žádnou újmu), které odvolací soud pominul, a neoprávněně zaměnil předmět požadovaného určení „za neplatnost správního aktu“. Tím pak byla podle dovolatele založena vada řízení, jelikož se soud v rozporu s ustanovením „vůbec“ nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení otázky určení vlastnictví, ačkoli byly tvrzeny a k jejich průkazu i nabízeny důkazy.

Také vedlejší účastnice na straně žalobce podala včasné dovolání, v němž stejně jako žalobce ohlásila oba dovolací důvody podle Přípustnost dovolání je podle ní dána zásadním právním významem otázky „rozdílného přístupu obecných soudů k přezkumu správních aktů“; kritická rozhodnutí pozemkového úřadu by měla být kvalifikována jako nulitní proto, že účastníkem příslušných restitučních řízení nebyla, ačkoli jimi být měla, a obšírně v dovolání vyložila, proč tomu tak je. Má za to, že její postavení ve vztahu k uplatněnému nároku je srovnatelné s tím, jež si osvojil žalobce.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím ( ), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen ( ), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení

Aby mohlo být dovolání přípustné podle , musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( , věta první, ), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v (i kdyby existovaly), mohou být – obdobně – významné jen za výjimečného předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).

O existenci (dovoláním otevřených) právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), však zde zjevně nejde již proto, že odvolací soud ve vztahu k nim uplatnil názory, jež lze mít za standardní a v soudní praxi již ustálené, resp. dominantní.

Odvolací soud - co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu - zjevně vycházel ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15.7.1993, sp. zn. , uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (viz oddíl IV., bod 5), a jeho výkladu, použitého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.7.2000, sp. zn. , na který výslovně odkazoval, a z nějž rozhodné závěry také převzal.

Ty korespondují též názorům, jež vtělil Nejvyšší soud do odůvodnění rozsudku ze dne 26.11.1997, sp. zn. , uveřejněného pod č. 17/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž jsou rozhodnutí podle a podle kladena na roveň coby tituly nabytí vlastnictví (rozhodnutím státního orgánu), stejně jako názorům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 90/1999 v časopise Soudní judikatura, jestliže se zde uvádí, že „vlastnictví oprávněné osoby je … založeno nikoliv dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou, nýbrž pravomocným rozhodnutím vydaným ve správním řízení; nabytí vlastnického práva se spojuje s dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody“. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 31.5.1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 19/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a v mnoha rozhodnutích dalších.

Také ohledně procesních důsledků rozhodnutí pozemkového úřadu, posuzovaných z hlediska ustanovení , uvažoval odvolací soud se shodě s odkazovaným rozsudkem ze dne 11.7.2000, sp. zn. .

V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „z rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení soud v občanském soudním řízení vychází podle ustanovení , věta druhá, Protože rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení je třeba chápat (stejně jako rozhodnutí téhož orgánu podle ustanovení ) jako rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, které není jen rozhodnutím deklarujícím právní stav, ale rozhodnutím realizujícím institut zvláštního způsobu restituce (rehabilitace) práv původního vlastníka (srov. k tomu č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a tedy tato práva konstituující, nemůže soud v občanském soudním řízení dospět k rozhodnutí, jímž by pak s poukazem na ustanovení určil (deklaroval) vlastnictví jiné fyzické nebo právnické osoby k nemovitosti než té oprávněné osoby ( ), o jejímž vlastnictví k nemovitosti bylo rozhodnuto rozhodnutím o schválení dohody oprávněné osoby a povinné osoby podle ustanovení nebo rozhodnutím podle ustanovení To platí vždy, pokud nedošlo ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu např. na základě obnovy řízení (srov. , o správním řízení), popřípadě na základě ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení a násl. , o Ústavním soudu ČR. Lze v této souvislosti se zmínit i např. o závěru vyjádřeném v nálezu Ústavního soudu ČR, (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 9 /ročník 1997/ pod č. 147), že totiž ani sama skutečnost, že pozemky byly vydány v rozporu se základním předpokladem , nečiní toto vydání neplatným“.

To je též ve shodě se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 14.5.2003, sp. zn. , jímž byl požadavek ustanovení vztažen rovněž k rozhodnutí pozemkového úřadu podle , přičemž tu nejde „o správní akt nicotný (nulitní), jehož přezkoumání by bez dalšího náleželo k přezkoumání soudu i mimo rámec správního soudnictví“.

K tomu pak Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26.11.1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 9/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní) - tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do záporné kvality vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky)“.

Obdobné zaznamenal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17.8.2004, sp. zn. , připojuje odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9.11.1995, sp. zn. , resp. na závěr, že „...ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období ....“ s tím, že i z nich soud v občanském soudním řízení - podle ustanovení - vychází.

A konečně v usnesení ze dne 31.8.2004, sp. zn. , Nejvyšší soud k tomu dodal, že „pouhou vadu, nikoli nicotnost, způsobuje i (případná) okolnost, že s určitým subjektem nebylo nakládáno jako s řádným účastníkem správního řízení“.

Z uvedeného je nejen zjevné (co bylo již výše předznačeno), že se odvolací soud v dané věci neodchýlil od dříve vyjádřených právních názorů soudní praxe, nýbrž i to, že naopak dovolatelé (žalobce i vedlejší účastnice na jeho straně) vyslovili v dovoláních námitky, které z hlediska správnosti nemohou obstát.

Není především pravdivé tvrzení, že soud prvního stupně a soud odvolací věc posoudily „odlišně“; z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž patrné, že (byť k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, dospěl i na základě jiné argumentace) jakožto s dalším (dodatečným) důvodem pro zamítnutí žaloby počítal i s tím, na němž své rozhodnutí postavil soud odvolací. (Jen na vysvětlenou dovolateli se poznamenává, že i právní úvahy soudu prvního stupně jsou všeobecně konformní těm, které vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30.6.1995, sp. zn. , uveřejněném pod č. 27/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, případně spolu s rozsudkem ze dne 27.1.2005, sp. zn. .)

Důrazu, který odvolací soud položil na rozhodnutí pozemkového úřadu podle , nelze - jak se podává z výše vyloženého - ani vytknout, že se tím namítanému rámci žaloby o určení vlastnictví podle - v obecné poloze – jakkoliv zpronevěřil, ať již věcně nebo procesně. Platí totiž, že zjistí-li soud v takovém řízení, že vlastníkem (na základě řádného nabývacího titulu) je někdo jiný, nemůže žalobě vyhovět už proto, že žalobci k uplatněnému nároku nesvědčí aktivní věcná legitimace; zabývat se existencí takového nabývacího titulu, a tím, zda je titulem řádným, je tedy naopak požadavkem, který odtud logicky vyplývá.

„Širší“ kontext určení vlastnictví, jenž byl podle dovolatele pominut (obecně uznávaná práva a svobody, porušovaná majetková práva církve v rozhodném období, dobré mravy, atp.), jehož potřebu dovozuje zjevně ze souvislostí restitučních, zde přímého uplatnění, nejde-li o spor tohoto druhu, logicky nemá.

Promítnuto do procesních souvislostí, o vadu řízení ve smyslu jít nemůže, tím méně o vadu, jež by mohla být asociována s výše vyloženým ustanovením , odst. 3

Na námitku dovolatelky (vedlejší účastnice), že kritická rozhodnutí pozemkového úřadu jsou „nulitní“ proto, že nebyla účastníkem příslušných řízení, bylo zodpovězeno ve výše citovaném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. . Stojí též za připomenutí, že v dané věci jde o určení vlastnictví žalobce, nikoli vedlejší účastnice.

Je tudíž namístě shrnout, že podmínka, aby dovoláními napadené rozhodnutí bylo zásadního právního významu ve smyslu výše vyloženého , odst. 3 , splněna není, jelikož dovolacími důvody otevřené právní otázky byly již v soudní praxi otevřeny, a námitky dovolatelů přijatá řešení účinně nezpochybňují.

Dovolání proto nejsou přípustná ani podle

Poněvadž ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud obě dovolání podle , věty první, odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a ; žalovaným, jimž by jejich náhrada příslušela, však v tomto stadiu – podle obsahu spisu – náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu