Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2871/2021

28 Cdo 2871/2021-879

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobce a dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, č. j. -765, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 7. 2019, č. j. -691, změněn v části výroku I. tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrzen co do vydání pozemků (nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o jejich bezúplatném převodu) parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.).

Rozhodováno bylo soudy o žalobě na převod jiných zemědělských pozemků za pozemky, jež nebylo lze oprávněné osobě vydat pro zákonem stanovenou překážku (dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Zatímco pozemky parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY považuje odvolací soud za nepřevoditelné do vlastnictví oprávněné osoby z důvodu překážky dle , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (jde o pozemky dle platného územního plánu zasahující do koridoru pro umístnění stavby dopravní a technické infrastruktury a koridorů územních rezerv), převodu dalších pozemků dle závěru odvolacího soudu nic nebrání (pozemek parc. č. XY v k. ú. XY dle zjištění soudu netvoří funkční celek se sousedními zastavěnými pozemky a není nezbytně nutný k jejich užívání; u pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY pak není v katastru nemovitostí vyznačena ani poznámka o zahájení pozemkových úprav).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.

Žalobce, jenž dovoláním napadá rozsudek v části výroku I. o nevydání pozemků parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, spatřuje přípustnost jím podaného dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud nevyřešené, zdali zařazení pozemku do koridoru územní rezervy pro možné budoucí umístění dopravní infrastruktury představuje zákonnou překážku pro převod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví jiné osoby ve smyslu

Žalovaná dovoláním brojí proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž se žalobci vydává i pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky vhodnosti daného pozemku k převodu oprávněné osobě, s ohledem na (dovolatelkou tvrzené) funkční spojení požadovaného pozemku s jiným pozemkem (a stavbou), jakož i pro nemožnost jeho obhospodařování.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (žalobcem a žalovanou), zastoupenými advokáty ( ), ve lhůtě stanovené a obsahují povinné náležitosti ( ), se Nejvyšší soud zabýval jejich přípustností (jež se zde poměřuje hledisky uvedenými v ).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

K dovolání žalobce lze uvést následující:

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že jako náhradní lze oprávněné osobě podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „ “), vydat toliko pozemky vhodné. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ).

Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního ( ) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení a v ustanovení , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. ), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. ). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení ), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud dále vyložil, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí ( ).

V případě výluky uvedené v jde o zamezení převodů zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ za (jediné) podmínky, a sice že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. ). Z hlediska aplikace ustanovení není nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), poněvadž se zákaz převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací dokumentací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl vysloven i ten závěr, že výluka dle dopadá také na zemědělské pozemky, jež jsou dle územně plánovací dokumentace vedeny jako rezerva pro veřejně prospěšnou stavbu, pročež jde o pozemek k převodu oprávněným osobám nevhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. ; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. ); takový závěr ostatně odpovídá i smyslu tohoto ustanovení, kdy jde o zamezení převodů zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb, k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. ). Je tudíž nevýznamné, že pozemky v územní rezervě nakonec pro realizaci veřejně prospěšné stavby využity být nemusí, poněvadž výluka dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 513/2012 Sb. (srov. výše již citovaná rozhodnutí) nevyžaduje konkretizaci záměru ani jeho skutečnou realizaci.

Jestliže tedy odvolací soud vyšel ze zjištění (viz jím učiněné skutkové závěry coby výsledek provedeného dokazování), že pozemky parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY „zasahují do koridoru pro umístění dopravní a technické infrastruktury a do koridoru územních rezerv, jsou umístěny v koridoru označeném jako KRD2, tedy v koridoru územní rezervy pro možné budoucí umístění dopravní infrastruktury VRT“, nikterak se při posouzení otázky vhodnosti předmětných pozemků a jejich převoditelnosti oprávněné osobě jako pozemků náhradních od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (a nejde ani o otázku novou, jež nebyla by dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, či o otázku vyžadující si – oproti dosavadní konstantní rozhodovací praxi – jiné posouzení). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce přípustné není.

Překážkou vydání pozemku podle (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) pak může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ); i v případě náhradní naturální restituce (vydáním jiného vhodného pozemku) je tedy nutno zvažovat případnou funkční provázanost oprávněnou osobou vybraného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. ).

Z ustálené rozhodovací praxe plyne, že pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. ). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. .

Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ).

Jestliže odvolací soud v nyní posuzované věci – na podkladě oběma soudy učiněných skutkových zjištění (jež neopodstatňují závěr, že by snad pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, tvořil se sousedícími pozemky nedělitelný funkční celek, a není zde ani žádná indicie, že je předmětný pozemek nezbytně nutný k užívání některé ze sousedních nemovitostí) – uzavírá, že naturální restituci tohoto pozemku nebránila by ani překážka dle ustanovení , nelze v takovém posouzení nalézt rozpor s ustálenou rozhodovací praxí (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. ), v situaci, kdy nebyly zjištěny ani jiné skutečnosti, pro něž by bylo lze přitakat námitkám žalované o nemožnosti obhospodařování předmětného pozemku v případě jeho vydání žalobci.

Tedy ani dovolání žalované přípustné není (není naplněno žádné z hledisek dle , neboť i tímto dovoláním vymezenou otázku hmotného práva odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy nejsou dány ani důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), obě nepřípustná dovolání odmítl (dle ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a a koresponduje výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání obou procesních stran).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 11. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu